Jezero Taupo a okolí

Do obrovského free campu, který ležel hned u břehů sladkovodního jezera Taupo, jsme dojeli ještě před večeří. A protože sluneční aktivita byla stále ještě vysoká (a co si budeme povídat, už jsme se potřebovali i umýt), rychle jsme se převlékli do plavek a utíkali se vykoupat. Naše počáteční nadšení však trvalo jen do chvíle, co se naše nohy dotkly sladké vody. Jezero bylo neuvěřitelně studené (naměřili jsme asi 18 °C)! Do vody jsme se tedy šourali doslova po pár centimetrech, ale jakmile jsme v ní už byli a udělali pár temp, do žil se nám začalo vkrádat teplo. A ještě větší teplo jsme pocítili po tom, co jsme se vylezli slunit na břeh.

Jezero Taupo se rozprostírá v kráteru stejnojmenného vulkánu a jedná se o největší sladkovodní jezero na Novém Zélandu. Za našeho pobytu u jezera docela dost foukalo, takže se vytvářely vlny podobně jako na moři. I díky jeho rozloze a oblázkovým plážím jsme si jako u moře připadali. Všimli jsme si také, že na jeho hladině plují „kameny“. Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že se o kameny nejedná, protože jsou velmi lehké a porézní. Ve skutečnosti se jednalo o tzv. sopečné sklo (pemzu). A my jsme tak měli hračku do vody, se kterou jsme si mohli házet 🙂

• 

• 

Voda v jezeře byla křišťálově čistá a my jsme viděli na jeho dno ještě několik metrů od břehu. Od jezera jsme také měli nádherné výhledy na hory (sopky) národního parku Tongariro včetně zasněženého vrcholku nejvyšší sopky Ruapehu (a zároveň nejvyššího vrcholu severního ostrova). Při každém koupání jsme se na ta panoramata nemohli vynadívat. A když se přiblížila hodinka západu slunce, tak jsme jen nevěřícně koukali na tu překrásně barevnou oblohu nad jezerem. Každý den byl západ slunce jiný, a přece něčím kouzelný a jedinečný.

• 

• 

• 

Silvestr

Následující den po našem příjezdu k jezeru Taupo měl znamenat konec roku 2019. Vzhledem k časovému posunu na Novém Zélandu jsme měli být jedni z prvních (úplně první je pacifický ostrov Samoa), kteří do nového roku vstoupí (oproti České republice o dvanáct hodin dříve). Podobně jako u Vánoc, i tento den jsme nijak nespěchali z postele. Dopoledne jsme věnovali veřejné prádelně, na oběd jsme se stavili do našeho oblíbeného bistra Pizza Hut na pizzu s mořskými plody, a odpoledne jsme strávili doplňováním zásob pitné vody, vyléváním odpadní vody a nakupováním potravin. A když byl ten Silvestr, tak jsme se trochu „rozšoupli“ a koupili si na večer velká piva, která jsme víceméně vybírali podle obrázků na etiketě.

K večeru jsme se zašli opět vykoupat a trochu „vyslunit“. Podél jezera také vedla stezka až k parku města Taupo, které je od jezera vzdáleno pouze pár kilometrů. Vydali jsme se tedy na krátkou procházku. Jedna starší britská dvojice nám na free campu také dala tip na horký pramen, který se měl nacházet kousek od této stezky, ale nepodařilo se nám ho najít. Škoda.

Když pak oblohu zakryl černý plášť tmy, opět jsme měli nádhernou podívanou na tisíce zářících hvězd. Tu a tam po obloze proletěl hořící meteor a my jsme ten večer mohli mít hned několik přání. Co nás však nadchlo nejvíce bylo to, že jsme mohli pozorovat Mléčnou dráhu pouhým okem. A to teprve byla podívaná! O půlnoci jsme pak očekávali barevné ohňostroje, jako to známe u nás v Česku. Ve městě Taupo se pak malé ohňostroje objevily, ale zhruba po deseti minutách bylo po všem a všude zavládlo ticho a klid. Nekonaly se ani žádné bujařejší oslavy na free campu. Předpokládáme ale, že ve větších městech nějaké světelné show proběhly.

Vodopády Huka Falls

Na Nový rok jsme se rozhodli navštívit nedaleké vodopády nazývané Huka Falls. Vodopády se nacházející na řece Waikato, což je nejdelší řeka Nového Zélandu. Nejsou nijak vysoké, voda dopadá z nějakých osmi metrů; co je však činí zajímavými, je jejich průtok vody. Ten dosahuje průměrně 220 tisíc litrů za sekundu a byl to opravdu hukot. Mysleli jsme si, že k vodopádům povede nějaká stezka, ale jedná se o hojně navštěvovanou turistickou atrakci, která je vzdálená od parkoviště zhruba deset minut chůze. Podle toho to také vypadalo – všude bylo mnoho lidí. Paradoxně se tedy jednalo o naši nejkratší procházku k nějakému přírodnímu divu.

• 

• 

Lesopark Pureora

Když jsme objevovali okolí jezera, narazili jsme i na jakýsi lesopark jménem Pureora. Jedná se o velkou, chráněnou oblast vesměs původního deštného lesa. Tento lesopark pak svým návštěvníkům nabízí mnoho tras (některé trasy jsou i vícedenní), které jsou určeny jak pro pěší, tak pro cyklisty. Nám se nejvíce zalíbila trasa pojmenovaná Timber Trail (v této oblasti se kdysi těžilo dřevo, bylo zde i několik vybudovaných pil a tato stezka v podstatě kopíruje tu těžařskou), která byla dlouhá celkem 85 kilometrů a byla určená spíše pro cyklisty. Nemohli jsme však odolat pokušení stanout na nejdelším visutém mostě (z pohledu tras určených pro cyklisty).

Lesopark Pureora se sice nacházel hned vedle jezera Taupo, nicméně na jeho druhé straně (od free campu, kde jsme pobývali). Zjistili jsme, že v blízkosti úseku Timber Trail, odkud se dalo pěšky dostat k visutému mostu, je možnost kempování zdarma. Cesta k tomuto kempu nám však zabrala bezmála dvě hodiny, jelikož jsme museli jezero objet. Až při této cestě jsme mohli naplno vnímat ohromnou rozlehlost vodní plochy jezera. Kemp Piropiro byl umístěn uprostřed lesa, jednalo se o velkou plochu, kde mohlo nerušeně parkovat několik desítek aut. My jsme si připadali jako na dětském táboře, avšak s tím rozdílem, že jsme nechytli absolutně žádný signál. O to víc jsme si užívali společnost toho druhého.

Dopoledne jsme se tedy vydali na zhruba pětikilometrovou procházku k visutému mostu Maramataha. K mostu vedla stezka, která byla místy určena pro pěší i pro cyklisty, místy se rozdvojovala a pokračovala pro obě skupiny zvlášť. Cesta vedla hustou buší i otevřenými úseky a byla celkem členitá. Abychom se k mostu dostali, museli jsme vyšplhat do pořádného kopce, ale naštěstí to netrvalo dlouho. Po nějaké chvíli se před námi objevil visutý most Maramataha, který byl dlouhý 141 metrů a byl zavěšený nějakých 60 metrů nad protékající řekou.

• 

• 

• 

• 

Při našem vstupu se most rozvlnil, z čehož jsme neměli úplně dobrý pocit, obzvlášť, když nám chůze po tomto mostě přišla téměř nekonečná. Nicméně, díky jeho poloze (nad korunami stromů) jsme nemohli neobdivovat výhledy do širého okolí. Za mostem pak trasa pokračovala dále, ale my už jsme nahlédli jen na její kousíček. Chvíli jsme se ještě procházeli zeleným deštným lesem a procházku jsme si zpestřili hledáním vykotlaných stromů. Pokud bychom totiž měli štěstí, mohli bychom v prázdné dutině stromu narazit na spící vačici, která vylézá až za tmy. Žádnou jsme však nespatřili.

Přes visutý most jsme se vrátili zpět do kempu. Tentokrát jsme však při cestě zpátky zvolili úseky pro cyklisty, protože jsme chtěli vědět, jestli se nějak liší. A lišily – úseky pro cyklisty vedly úzkou cestičkou a byly obklopeny buší, kde poletovali a pokřikovali ptáci, ve vzduchu byla cítit vlhkost všudypřítomných potůčků a tu a tam jsme zahlédli lačný sluneční paprsek, který se pokoušel dostat skrz bujnou vegetaci. Mnoho lidí trasu Timber Trail zřejmě nenavštěvuje, protože jsme za celou dobu žádného člověka nepotkali, za což jsme i byli rádi. Mohli jsme mít celou tu krásu jen pro sebe.

• 

• 

Z lesoparku jsme pak naposledy zamířili zpět k jezeru Taupo, v jehož vodách jsme se opět osvěžili. V plánu jsme totiž měli přesun k národnímu parku Tongariro a přechod zvaný Tongariro Alpine Crossing. Příštího rána jsme se tedy začali pomalu chystat na cestu, když v tom jsme na free campu zahlédli starší manželskou dvojici, která vypadala, jako by zrovna přijela z natáčení nějakého historického poválečného filmu (soudě dle jejich dobových šatů). Jaké překvapení nás za pár minut čekalo, jsme nemohli ani odtušit.

Na boční dveře auta nám zaklepal ten noblesní starý pán a položil nám otázku ohledně nějaké zázračné vlastnosti můry – otázka zněla, zda za tuto vlastnost může postupná evoluce, nebo Bůh. Nakonec se z otázky vyvinula do jisté míry zajímavá konverzace, tak nějak všeobecně o probíhajícím dění ve světě. Po našich zkušenostech s „domácími“ Svědky Jehovovými jsme očekávali tlak, překrucování a doslova „vymývání“ mozků, ale nic z toho se nekonalo. Můžeme říci, že šlo vskutku o příjemnou debatu, do které jsme mohli zapojit naše názory a tento noblesní pán byl opravdu sečtělý. Nic nám nenutil, a proto, když nám jeho manželka nabízela notoricky známý časopis, vzali jsme si ho spíše z úcty.

A také ze zvědavosti – opravdu nás zajímalo, co se píše v anglické verzi, jak články mají působit na lidi, jaké jsou témata apod. Takže jako studijní materiál poslouží výborně. Nicméně, časopis jsme doteď ještě ani neotevřeli, natož, abychom si ho přečetli. A tak stále čeká na svou příležitost.