Litva (2.7. – 9.7.2023)

Díky dvěma svátkům v červenci, které tento rok dobře vyšly, jsme uvažovali, kam bychom se vydali na prodloužený víkend. Jelikož nemám ráda horko, zvažovali jsme cílovou destinaci. Nakonec jsme si volno ještě trošku prodloužili a rozhodli jsme se navštívit některou z pobaltských zemí. Kvůli vzdálenosti nám padlo oko na Litvu. Průměrné teploty v létě slibovaly krásných 20°C. Protože jsme měli na návštěvu zhruba týden, pojali jsme to road tripově s tím, že jsme jeli vlastním autem. Sbalili jsme si i stan a spacáky, kdyby byla možnost někde přenocovat a ušetřit tak nějakou kačku.

Ještě než jsme však v neděli vyrazili do Litvy, trošku jsme si zařádili na sobotní oslavě narozenin. V neděli dopoledne jsme zvládli i návštěvu Hostýna a následný přesun do Ostravy, jelikož Tom přijel s notebookem z teambuildingu. Notebook jsme nechali u rodiny a do Litvy jsme vyráželi z Ostravy po obědě. A protože cesta na hranici Litvy trvá cca 7 hodin i s nějakou kratší přestávkou, nakonec jsme i kvůli únavy přenocovali v Polsku. Ne však daleko od hranic s Litvou. Následný den tak netrvalo dlouho a ocitli jsme se na území Litvy. Než jsme dojeli do naší první zastávky, po cestě jsme minuli rozhlednu a přišlo nám jako dobrý nápad se u ní zastavit a prohlédnout si zemi trochu z výšky.

Druskininkai a park Grūtas

Naší první zastávkou se stalo lázeňské město Druskininkai na jihu Litvy. Jedná se o nejstarší a největší lázně v celé zemi. Na místě bývalé balneologické léčebny nyní stojí moderní aquapark, odkud vede kabinková lanovka skrz park do lyžařského střediska Snow Arena. Středisko je otevřené po celý rok a nabízí kryté i venkovní tratě na sjezdové lyžování. My jsme ale zamířili do centra města, kde jsme si prohlédli dva kostely a pokračovali jsme do městského parku s jezerem Druskonis. Park je hezky udržovaný, poskytuje dostatek místa na nějaký odpočinek a dá se jím projít až k malé pláži s pískem s dalším jezírkem, kde se dá i okoupat. Sice jsme do vody nešli, ale aspoň jsme si dali kávičku a dort v nedalekém beach baru.

A co by to bylo za návštěvu lázeňského města bez ochutnání léčivé vody. Do pavilonu, odkud jsme měli možnost vodu stočit, vedla krásná promenáda s kašnami a barevnými květinami. Tom má, jak on říká „žgrglavou“ vodu moc rád a pokud má možnost, vždycky ji ochutná nebo si ji odnese. V pavilonu vyvěraly hned dva různé prameny a podle toho i voda chutnala. Nemůžu však říct, že by mu ta litevská nějak zvlášť chutnala. Já jsem léčivou vodu „ochutnala“ raději ručně – byla nazvána „Pramenem krásy“. Jedná se o nejslanější pramen, který tam vyvěrá, proto není doporučeno vodu pít. Nicméně, říká se, že kdo si umyje obličej a ruce tímto pramenem, ten bude mít pleť oživenou, krásnější a mladší. Tento komplex léčivých vod se nacházel blízko řeky, podél které se dalo procházet.

Park Grütas je pravděpodobně největší soukromou kolekcí soch sovětských vůdců. Duch sovětské éry tady na návštěvníky dýchá opravdu z každého koutu. Nachází se nedaleko od města Druskininkai a pro jeho návštěvu jsme se rozhodli z čiré zvědavosti. Sovětská éra a komunismus už nás naštěstí nepotkaly, nicméně některá díla (ať už sochy nebo budovy) zůstávala (nebo nadále zůstávají) součástí měst ještě dlouho po svržení režimu. I přesto jsem však neviděla tolik Leninů a Stalinů pohromadě na jednom místě. Velmi bizarní. Musím však uznat, že nápad „odklidit“ nechtěné sochy a artefakty poté, co si Litevci vybojovali svou svobodu v roce 1990 a začali sochy hromadně odstraňovat, a přesunout je na jedno místo do jakéhosi skanzenu, byl bravurní.

Kromě soch se v parku nachází i informační centrum, kde si člověk připadá jako na nějakém nefalšovaném sjezdu straníků. Dřevěné sedačky s řečnickým pultíkem a všude samá propaganda. Z amplionů jsme si mohli poslechnout i dobovou sovětskou hudbu. Nebo si přečíst nějakou suprovou knížku od Marxe. A kdyby nám to bylo málo, přední část parku byla obehnaná ostnatým drátem a na všechno a na všechny dohlížela strážní věž. Před samotným vstupem už čekal vlak s dřevěnými „dobytčáky“, který by nás jistě za menší přehřešek odvezl někam na Sibiř do gulagů.

Co mě taktéž pobavilo a hned jsem si vybavila své dětství na sídlišti, bylo hřiště pro děti – a jak jinak, než v dobovém hávu. Nejsem si však jistá, jestli bych tam nějaké děti pustila si hrát. Některé prolézačky už vypadaly docela chatrně. Aby se z toho všeho jeden nezbláznil, součástí parku bylo i minizoo, kde člověk přišel na trošku jiné myšlenky. Kolem a kolem si člověk uvědomí, jaká doba musela asi být a jaké má štěstí, že ji nikdy nezažil.

Vilnius a Trakai

První dvě noci jsme se rozhodli strávit v hlavním městě Litvy – ve Vilniusu. Vybrali jsme si ho i ze strategického hlediska. Jednak jsme si chtěli hlavní město trošku projít, a jednak se blízko nacházely další body na naší trase, a sice Trakai nebo nejvyšší hora. Než jsme dorazili do Vilniusu, ještě jsme se zastavili mrknout na jednu rozhlednu. Ta byla celkem vysoká a měla několik platforem, odkud jsme se mohli podívat nad koruny stromů. A ještě jednu zastávku jsme si udělali, kterou jsme si nemohli odpustit. Chtěli jsme vidět pravou a nefalšovanou chaloupku na kuří nožce.

Do Vilniusu jsme dojeli s nějakou časovou rezervou, což bylo super, protože jsme měli čas zajít si na večeři a na pivko a trošku obhlédnout čtvrť, ve které jsme byli ubytovaní. Garsonka byla dostačující, ale byt byl umístěný v dle mého názoru „domě hrůzy“ a okolí domu taky nepůsobilo úplně přívětivě. Fotky baráku bohužel na Airbnb nebyly, takže jsme se nemohli dopředu připravit. Možná to byl ale jen špatný první dojem. Trošku jsem měla strach, že ráno už naše auto neuvidíme, ale vše dopadlo dobře. Večer jsme si zašli na pizzu a těšili se na další den.

Hned ráno jsme se vydali na nejvyšší horu Litvy, která je vzdálená přibližně hodinu cesty a je fakt jen kousíček od hranic s Běloruskem. I když pojem nejvyšší hora je dost nadsazený, protože tato „hora“ jménem Aukštojas měří pouhých 293 metrů. Z mého pohledu se tedy jedná o menší kopeček, při jehož výstupu jsem se ani nezadýchala. Litva je víceméně rovinatá a nížinná země protkaná množstvím jezer, řek a mokřadů, což jsme mohli vidět z rozhleden. Na vrcholku této hory byla menší rozhledna a těšila jsem se, že se podívám i za hranice Běloruska. Rozhledna však byla postavená šikovně tak, že jsme nedohlédli dál než na pás stromů, který lemoval hranice.

Z nejvyšší hory jsme si odskočili do vesničky Medininkai, kde mají zachovalý hrad a krásný dřevěný kostelík. Pak už jsme změnili směr zpátky k Vilniusu a zamířili jsme do Národního parku Trakai se stejnojmenným hradem. Když se řekne Litva, určitě si tento ikonický hrad každý vybaví.

Cestou na Trakajský poloostrov jsme se zastavili mrknout na zachovalé panské sídlo Užutrakis, které dříve sloužilo jako panství pro litevskou šlechtu. Sídlo se nachází hned u jezera Galvés, odkud lze v dálce vidět vodní hrad Trakai. Panství bylo rozsáhlé, mohli jsme vidět i zachovalé hospodářské budovy nebo budovy pro služebnictvo. Prošli jsme se podél poloostrova, na kterém byl Užutrakis vybudován, a pak už nám nic nebránilo v cestě do městečka Trakai. Tam jsme si vyhlédli místní hospůdku, kde jsme si vyzkoušeli i nějaké to místní jídlo.

Městečko Trakai bylo kouzelné, přišlo nám to, jako bychom se vrátili v čase. V podstatě se jednalo o takový skanzen. Místní bydleli v původních karaimských barevných domečcích s typickými třemi okny (podle lidové tradice „jedním pro Boha, jedním pro majitele, a jedním pro velkoknížete Vytautase“).

Po vydatném obědě jsme se vydali na prohlídku hradu Trakai. Ten se nachází na ostrově uprostřed jezera Galvés. Hrad je přístupný lodičkami, ale dá se k němu normálně dostat i pěšky po dřevěných mostech. Hrad byl zrekonstruován do podoby z 15. století. Jedná se o poměrně rozsáhlý komplex, kde se nachází i historické muzeum. Má několik pater, svoji kapli a mnoho pokojů, které jsou zařízené v tehdejších duchu. Mohli jsme tak nahlédnout zpátky do minulosti, jak se asi velkoknížatům na takovém hradě žilo.

Následující den jsme si vyhradili pro návštěvu hlavního města Litvy – Vilnius. Čím více jsme Vilnius poznávali, tím více jsme měli pocit, že to je jako doma v Ostravě. Některé čtvrti vypadaly podobně jako Poruba – socialistická městská výstavba s parky. Některé uličky byly horší a bála bych se do nich vejít ve dne, natož v noci, ale takové máme i v Ostravě. Historické centrum bylo moc pěkné, srovnatelné s jinými městy v Evropě. Skoro na každém kroku byl nějaký kostel. Vilnius má rovněž ve středu města na kopci svůj hrad. Nazývá se Gediminasův hrad podle velkoknížete Litvy Gediminase, jenž založil samotné město Vilnius. Gediminas byl jedním z nejvýznamnějších panovníků ve středověké historii Litvy a je v Litvě považován za národního hrdinu.

My jsme si k hradu jako správní turisti zajeli jakousi městskou lanovkou, odkud byl nádherný výhled na město. Docela nás to překvapilo, ale Vilnius je velmi zelené město s nespočtem krásných parků. V jednom parku jsme objevili i sochu na počest litevského ovčáka, což je jejich národní plemeno. I přes to, že bylo celkem horko, díky zeleni to bylo ve městě snesitelné. Zajímavostí je, že má město i svůj mrakodrap – Europa Tower, který je nejvyšší budovou v Pobaltí. Nachází se v moderní městské části Šnipiškės.

Zajímala nás i návštěva trochu netradiční čtvrti Užupis. Tato čtvrť je známá svou alternativní, bohémskou atmosférou, a uměleckou komunitou. Čtvrť je plná galerií, ateliérů, kaváren a barů, kde se setkává mnoho umělců, spisovatelů, hudebníků a prostě kreativců. Podle toho i čtvrť vypadá a musím říct, že žádnou podobnou jsem nikde jinde zatím neviděla. Užupis má svobodného ducha, jehož symbolem je socha Anděla Užupis na malém náměstí. Pokud člověk chce, nalezte zde spoustu inspirace. Nás osobně bavilo procházet různými zákoutími a nacházet různé sochy, umělecké instalace nebo třeba graffiti.

Tato čtvrť se dokonce v roce 1997 prohlásila za „nezávislou republiku“ a má svoji ústavu. Ta je k dispozici všem občanům na kovové desce, která je umístěná na dlouhé zdi. Proč dlouhé? Protože má ústava mnoho překladů do dalších jazyků, mimo jiné i do češtiny. Ústava má 41 bodů a najdeme tam i takové perly jako: „Každý má právo být líný a nedělat nic.“ nebo „Kočka nemusí svého pána milovat, ale v těžkých chvílích by mu pomoci měla.“ Kdo by se chtěl stát občanem tohoto výjimečného kousku země, může si zakoupit pas a nechat vystavit certifikát o občanství.

Klaipéda

Než jsme dorazili do Klaipédy, ještě jsme po cestě navštívili pár zajímavých míst. Jedním z nich byla kratší zastávka u geografického středy Evropy, který se nachází kousek od Vilniusu. Jedná se spíše o nenápadné místo obklopené poli a loukami. Nachází se tam i návštěvnické centrum, kde se dají koupit nějaké suvenýry, mapky apod. My jsme se slečnou uvnitř alespoň pohovořili a na oplátku jsme dostali brožurku s tradičními litevskými pokrmy a jejich recepty (popravdě byla překvapená, že jen „neprojíždíme“ dál do Lotyšska, které je přece jenom turističtější).

Nemohli jsme ani opomenout návštěvu jednoho z nejznámějších poutních míst v Litvě – Horu křížů. Jedná se o umělý pahorek, který je celý posetý kříži. Odhaduje se, že jich tam může být i více než sto tisíc. Hora křížů se stala symbolem odporu proti cizí nadvládě, zejména v dobách, kdy Litva byla pod okupací Ruského impéria. Lidé začali na tomto místě pokládat kříže jako výraz své víry, ale také jako protest proti potlačování národních a náboženských svobod. V období sovětské okupace bylo místo několikrát zničeno, ale kříže se vždy znovu objevovaly. Kříže sem pokládají i lidé jiných národností – docela dost jsme jich našli i od Čechů a Slováků. Koneckonců, starší lidé zde kříže z různých materiálů prodávají jako na trhu, a tak i turisté mohou přispět k celkové sbírce. Nedaleko se nachází ještě klášter.

Naší poslední menší zastávkou se stalo okolí městečka Plateliai se stejnojmenným jezerem. Projíždělo se skrz močálovitou krajinu s mnoha malými jezírky. V centru městečka se pak nachází i krásný dřevěný kostelík s dřevěnou zvonicí.

Klaipéda je přístavní město a nejstarší město na území dnešní Litvy. Trajektem se odsud dostanete do Švédska, Dánska a Německa. Nám se Klaipéda moc líbila – má stejný přímořský vibe jako jiná přístavní městečka, například v Německu nebo Dánsku. Prošli jsme si centrum, omrkli hrad (resp. jeho zbytky, kde nyní probíhají archeologické vykopávky) a vyšli si kolem plavebního kanálu řeky Dané. Po dlouhé době jsme vyzkoušeli i fine dining (zážitková gastronomie) v místní restauraci, protože cenově to vycházelo líp než u nás. A co jiného jsme si mohli dát než místní rybu.

Co nás ale zaujalo, byl speciální otočný most kousek od hradu. Hrad je obklopen vodou, kde kotví lodě. Aby lodě mohly vyjet z tohoto „vodního příkopu“, musí se napojit na vodní kanál řeky Dané. Ten však protíná most pro pěší. Most je ovládán manuálně, má svůj rozvrh a dva obsluhovače, kteří podle stanoveného řádu mostem otáčejí tak, aby mohly lodě vyplout. Z každé hodiny připadá 15 minut lodím a pěší musejí počkat. Čekání vůbec nevadí, protože je to zajímavá podívaná. Pokud ovšem nemáte strach z Nazgûla, který číhá opodál.

Navštívení Klaipédy jsme si vybrali i z jiného důvodu – je to přestupní stanice do Národního parku Kurská kosa, kam jsme měli zamířeno. Jedná se o skoro 100 kilometrů dlouhý poloostrov s písečnými dunami. Na jeho druhém konci se nachází Rusko. Zhruba polovina tohoto pásu připadá Litvě, druhá půlka pak Rusku.

Kurská kosa

Při plánování roadtripu po Litvě jsme si bohužel nepřiblížili moc mapu, a proto jsme si mysleli, že se dá dojet na Kurskou kosu po mostě. K našemu překvapení jsme však na místě zjistili, že se musíme přepravit trajektem, který byl také patřičně naúčtován i s poplatkem za sezónu. Vzdálenostně se jednalo o pouhého půl kilometru. Další poplatek na nás číhal při vstupu do národního parku. Tento krátký výlet s přespáním v kempu nás na těchto poplatcích stál 50 euro. Ale nakonec za to stál. Ocitli jsme se v úplně jiné zemi.

Po okrajích poloostrova byly písečné duny s bílým pískem. Více ve středu se nacházely borovicové pásy a vypadalo to dost podobně jako Váté písky u Bzence u nás na Moravě. Noc jsme trávili v kempu úplně na konci Kurské kosy – kousek od hranice s Ruskem. Kemp byl tak přecpaný, že jsme byli rádi, že jme vůbec našli kousíček plochy, kde jsme si postavili stan. Bez kotvení, protože půda byla tvrdá a kamenitá. Protože jsme měli ještě čas, šli jsme se projít do okolí. Západ slunce jsme pak romanticky strávili na pláži. Vodu jsme ovšem nevyzkoušeli, protože foukal studený vítr, a jakmile začalo slunce zapadat, citelně se ochladilo.

Ráno jsme se vydali navštívit město Nida a jeho okolí. Začali jsme procházkou k nidskému majáku a udělali jsme si i zastávku na rozhlednu. Pak už jsme pokračovali do městečka, které původně bylo malou rybářskou vesnicí s přístavem. Dneska se jedná o turistické městečko a to hlavně proto, že se blízko nachází hlavní turistické lákadlo – Parnidžio kopa. Městečko bylo malebné, všude krásně malované domečky. Když nám vyhládlo, zašli jsme si k místnímu rybáři na skilandis. Jedná se o tradiční jídlo – nasolenou a uzenou rybu, která se následně suší. My jsme k tomu vyzkoušeli i rybí polévku a vše bylo naprosto vynikající. Po obědě jsme si zaskočili i na nejvyšší vrchol Kurské kosy, což je Vecekrugo kalnas. Aby nedošlo k omylu, opět se jedná jen o mini kopeček s výškou 67 m. n. m.

A pak už nastal čas na návštěvu Parnidžio kopa, což je písečná pouštní pohyblivá duna s nadmořskou výškou 52 m. Duna je skoro celá nezalesněná a nedá se projít celá. Větší část je nepřístupná turistům, a to kvůli ochrany jedinečné fauny a flóry. I to málo, které jsme navštívit mohli, však za to stojí a jedná se o nevšední zážitek. Po cestě lze také nalézt „Údolí smrti“ – pásmo zaniklých sídel. Kurská kosa byla obydlena už od pravěku a během staletí tu existovalo několik osad a rybářských vesnic. Některé z těchto osad zanikly právě v důsledku přesunů dun.

Než jsme definitivně opustili Národní park Kurská kosa, navštívili jsme ještě Jono kalno neboli Kopec čarodějnic, nedaleko města Neringa. Taktéž se jedná o písečnou dunu, která ale není tak vysoká jako Parnidžio kopa (má 42 m. n. m.) a je zcela zalesněná. Člověk by ani nepoznal, že se nachází na duně. Vypadalo to spíše v lese. Kolem pěšinek pak byly různě rozprostřené dřevěné sochy s různými motivy – nejčastěji pohádkovými jako čerti nebo čarodějnice. Poté jsme se vydali zpátky do přístavu a vyrazili jsme do posledního města na našem itineráři – do Kaunasu.

Kaunas a skanzen

V Kaunasu jsme se ubytovali v menším hotelu bez obsluhy hned v centru města, odkud jsme to měli všude blízko. Prošli jsme si historické centrum města, kde se nachází i stejnojmenný hrad. Přes park jsme si udělali romantickou procházku u západu slunce k soutoku dvou řek – Nemunas a Neris. Hlavním důvodem, proč jsme do tohoto města zavítali, bylo navštívení litevského skanzenu, který je odtud vzdálen asi dvacet kilometrů. Tento venkovský skanzen najdete u vesničky Rumšiškés.

Jedná se o poměrně rozsáhlé open-air muzeum a ukazuje tradiční litevskou vesnickou architekturu, kulturu a každodenní život. K vidění jsou tady tradiční domky, městské domy, mlýny, farmy, kostely, včetně panského sídla. V domcích byly vystaveny předměty denní potřeby a nástroje, které používali lidé na vesnici před více než sto lety. V některých probíhaly i ukázky lidových řemesel – například tkaní látky na tkalcovském stavu. Výrobky se daly i zakoupit. Ve funkčním mlýně jsme se zase mohli podívat, jak to všechno fungovalo a jaká byla cesta obilí, než se z ní stala mouka.

Když nám vyhládlo, zašli jsme se mrknout do tradičního hostince a dali jsme si samozřejmě tradiční litevské jídlo. Konečně jsme zde narazili i na „žaludovou“ kávu, kterou jsme si vychutnali se sladkým pečivem, které bylo podobné našim božím milostem (žagarėlis).

Návštěva skanzenu nám zabrala několik hodin a opravdu stála za to. Do mnoha domků se dalo nahlédnout, nebo si je projít. V panském sídle byla výstava obrazů a přiblížen život bohatších lidí. Koukli jsme i do školy, učitelského domku nebo třeba do obchodu. Dověděli jsme i o zvláštně označených stromech. Narazili jsme na stromy, které měly vyloupnutou kůru a vyryté znaky. Takto si včelaři kdysi označovali duté stromy, ve kterých se nacházelo včelstvo. Každý včelař měl své unikátní značení, aby nedocházelo k vykrádání medu. Po návštěvě skanzenu se už naše poznávání Litvy dostalo ke svému konci a my jsme zamířili zpět do Polska, kde jsme přenocovali a druhý jsme pokračovali v cestě do Brna.

Kdybych to měla shrnout, návštěva této pobaltské země stojí určitě za to a velmi mile nás překvapila. Je škoda, že je Litva celkem neprávem opomíjená, případně se turisté zastaví jen na chvilku a míří spíše do sousedního Lotyšska. Litva má co nabídnout a její návštěvu vřele doporučujeme. Minimálně zde nepotkáte tolik turistů 🙂