V hotelu jsme zůstali až do poslední minuty check-outu, tedy do 12 hodin. Ještě naposledy jsme si šli užít chladnou vodu bazénu a příjemné lenošení ve stínu. Poté jsme se přesunuli do kempu, blíže k Národnímu parku Manuel Antonio. Původně jsme se chtěli do parku podívat, nicméně vstupenky byly zcela vybookované 14 dní dopředu. Jedná se o nejmenší národní park, ale turisticky je nejoblíbenější. Trošku nás to mrzelo, ale co se dalo dělat. Jako náhradní program jsme nakonec zvolili zipline uprostřed džungle kousek od národního parku. V kempu jsme se seznámili s místní rodinkou, která ho vedla, v rámci možností jsme s nimi pokecali (neuměli anglicky) a na večeři jsme si ugrilovali něco dobrého. Ještě nás upozornili, abychom si dávali pozor na štíry. Noc byla celkem hlučná – v různou dobu se ozývala různá zvířata. Poslední dny naší dovolené jsme se nakonec rozhodli strávit na poloostrově Osa, který jsme ani neměli v plánu, ale nakonec to byl pro nás ten nejhezčí kout Kostariky.
Zipline u Národního parku Manuel Antonio
Ráno jsme vstávali brzy, protože jsme měli zip line zabookovaný na osm hodin ráno. Celá aktivita měla trvat zhruba čtyři hodiny a byla zakončená výborným místním obědem, kde jsme měli na výběr buď vege verzi, nebo masovou. Po celou dobu aktivity nás fotili, a fotky jsme měli v ceně, což bylo super. Já už jsem zipline poprvé zakusila ve Slovinsku, takže jsem věděla, co mě čeká. Pro Toma to byla premiéra a byla jsem zvědavá, jak se mu to bude líbit. A líbilo!
Dopravili jsme se na místo činu, kde nám předali postroje a vysvětlili základní info. Pak už jsme celá skupinka naskákala do krytého vozíku, který byl tažen traktorem. Nějakou dobu jsme jeli džunglí a přiblížili se k první platformě, odkud jsme začínali a poprvé si mohli vyzkoušet, jak zipline funguje. Dohromady jsme se svezli 10x, a z toho jedna dráha byla delší než 1,2 kilometru a fičeli jsme rychlostí větší než 75 km/hod. Navíc byla tato dráha udělána pro dvojice, takže jsme s Tomem vyjížděli oba naráz a mohli jsme soutěžit, kdo do cíle dojede první. Vyhrál Tom, protože se mi v té rychlosti špatně ovládala moje dráha.
Kromě zipline jsme překonali i 6 visutých mostů a dostali jsme se na 14 platforem v korunách stromů. Protože jsme pořád byli uprostřed džungle, měli jsme štěstí i na nějaká zvířátka. Viděli jsme různé ptáky – hlavně tukany a taky jsme potkali rodinku kotulů rudohřbetých. Po cestě jsme měli připravené i dvě občerstvovací stanice, kde jsme si mohli dát čerstvé ovoce a vodu. Byli jsme za to rádi, protože bylo opravdu horko. Po celou dobu s námi byli instruktoři, aby bylo vše bezpečné. Z poslední platformy jsme se pak slanili, znovu usedli do vozíku a dopoledne jsme zakončili již zmíněným výborným obědem.
Drake Bay
Po obědě jsme vyrazili na poloostrov Osa – do zátoky Drake Bay. Po cestě jsme měli krásné výhledy na oceán a prales. Do tohoto místa jsme se přímo zamilovali a strávila bych tam klidně celou dovolenou. Zátoka byla malebná, měla nádherné pláže a klidnou, tyrkysovou vodu, všude hezké domečky. Dokonce jsme tam narazili i na českou restauraci, nicméně jsme do ní nezavítali. Ubytovali jsme se u místních v klimatizovaném pokoji, abychom přežili horko. Na uvítanou jsme dostali ovocný shake a Tom si dal ještě na účet podniku kávu. Do tmy zbývaly asi dvě hoďky, tak jsme se šli ještě projít po okolí. Strávili jsme nádherný západ slunce na menší pláži, kterou jsme měli sami pro sebe. Kolem nás poletovalo mnoho krásných, velkých motýlů. Prostě romantika. Zpět už jsme se vraceli za tmy.
V sedm ráno jsme vyrazili z ubytování k hlavní pláži, kde už na nás čekala loďka. Vydali jsme se šnorchlovat na hodinu vzdálený ostrov Caňo Island, který je přírodní rezervací. Z jedné poloviny je ostrov „uzavřený“ a nesmí do jeho prostoru žádné lodě, kromě lodí vědců a biologů. Druhá strana ostrova je otevřená pro komerční účely, nicméně počet lodí, které do prostoru denně mohou vjet, je velmi omezený. Každá skupinka tak měla prostor se potápět a plavat. Tom už šnorchlovat uměl, pro mě to byla premiéra a musím říct, že jsem byla docela nervózní. Už po cestě jsem měla štěstí z naší lodě vidět obří mořskou želvu, která se připlavala nadechnout. Nebo třeba na vyskakující tuňáky nad hladinou.
Ze samotného šnorchlování jsem byla naprosto nadšená, i když nám průvodce říkal, že není zcela dobrá viditelnost. Viděli jsme hejna barevných ryb různých velikostí, žraloka, mořské želvy, koráli a narazili jsme i na mantu obrovskou, což byl neskutečný zážitek. Cítila jsem se naprosto maličká, když kolem mě proplouvala. Mezi šnorchlováním jsme měli i přestávku na svačinku, kterou jsme dostali od společnosti, se kterou jsme se vydali šnorchlovat. Přistavili jsme na samotném ostrově, na kterém byla i malá vyhlídka, na kterou jsme se vydali. Zchladit jsme se mohli pivem, které nám přivezli v bedně s ledem. A já jsem si šla ještě zaplavat. Celý výlet jsme pak ukončili obědem v restauraci zpátky v Drake Bay, který jsme měli v ceně.
Národní park Corcovado
Ještě naposledy jsme se chtěli projít po pralese a vidět nějaká zvířata, proto jsme si zaplatili tour v Národním parku Corcovado. Jedná se o poloostrov s největší biodiverzitou a pro nás bylo hlavní lákadlo vidět tapíry v jejich přirozeném prostředí. Nicméně se nám stalo to, že nám tour zrušili, takže jsme ještě na poslední chvíli hledali nějakou alternativu. Nakonec se nám to povedlo, ale pro nás to znamenalo delší přesun na druhou stranu poloostrova – do přístavního městečka Puerto Jiménez. Co se dalo dělat, nasedli jsme do auta a vyrazili jsme. Po cestě se nám také začala vybarvovat kůže do červena, začali jsme být hodně unavení a nebylo nám nejlépe. Než jsme dorazili na další ubytování, už jsme věděli, že jsme se při šnorchlování spálili, a to hodně. Tom byl postihnutý víc, já jsem měla aspoň tričko s dlouhým rukávem, takže mě neskutečně pálily jen nohy a krk. Bolest se však vracela při každém pohybu. Kdybychom už neměli zaplacenou tour do pralesa, raději bychom se jen polévali studenou vodou a mazali bepanthenem.
Tour byla koncipovaná asi na deset hodin, přičemž jsem myslela, že to ani spálení nepřežijeme. Museli jsme se zcela zahalit, abychom si kůži nepoškodili ještě víc, což však znamenalo, že jsme se vařili ve vlastní šťávě. Naštěstí tour začínala už kolem páté hodiny ranní, takže jsme věděli, že aspoň nějakou dobu bude trvat, než bude opravdové horko. Nejprve jsme se přesunuli do výchozího bodu národního parku lodí. Plavba trvala asi hodinu a půl a měli jsme i štěstí na rodinku delfínů, která se nám předváděla.
Jakmile jsme se vylodili, setkali jsme se s naší menší skupinkou a průvodcem a vyrazili jsme do pralesa. Hlavním cílem bylo vidět tapíry, nicméně já jsem průvodci řekla, že bych ráda konečně viděla nějakého hada, na kterého jsme ještě neměli štěstí. Nutno dodat, že průvodce se opravdu snažil, ale hada jsme nakonec neviděli 🙁 Zato tapíry ano! Tapíři jsou noční zvířata a velmi aktivní, proto je jednodušší je spatřit během dne, kdy si po noci lebedí někde ve stínu. Kromě tapírů jsme viděli mnoho různých druhů ptáků, leguány, barevné velké motýly, chápany středoamerické, vřešťany pláštíkové, prasátka pekari, netopýra nebo třeba i lenochoda.
Po zhruba třech hodinách strávených v džungli jsme už všichni byli hladoví a potřebovali jsme odpočinek. V ceně tour jsme měli oběd v místním „kempu“. Trošku jsem si připadala jako v nějaké jídelně – každý si vzal svůj tácek, poslušně se postavil do řady a čekal, až mu paní vydala oběd. Kdo by chtěl, mohl v kempu strávit i noc a vydat se tak i na noční obhlídku. Po obědě jsme ještě nějaký čas strávili v pralese, než jsme se vydali lodí zpět do městečka.
Návrat domů
Náš road trip po Kostarice už se touto návštěvou přiblížil svému konci. Čekala nás dlouhá cesta zpátky do vnitrozemí, k hlavnímu městu, odkud jsme odlétali. Noc jsme strávili v glampingu výše v horách, takže tam ani nebylo takové horko. Měli jsme krásný výhled, výbornou snídani připravenou majitelkou z vlastních zdrojů a Tom si i poprvé v životě zacvičil jógu. Taky jsme si tam zažili „epizodku“ s velkým pavoukem, který na nás číhal v koupelně. Tom se ho bál, ale zároveň nemohl usnout s vědomím, že tam je. Nakonec se ale po pár hodinách odhodlal a pavouka zprovodil ze světa.
Poslední noc jsme strávili v hotelu, kde jsme se ubytovali hned na začátku našeho pobytu. Dokonce si nás personál i pamatoval. Sbalili jsme si všechny věci, Tom vrátil auto a taxíkem jsme se odvezli na letiště. Náš třítýdenní road trip byl sice náročný – často jsme měli nějaké střevní potíže, často nám bylo horko nebo naopak zima, náročné byly i přesuny autem. Nicméně, všechna naše příkoří byla vyvážená nádhernou exotickou přírodou, krásnými plážemi s teplou vodou a hlavně možností vidět mnoho zvířat v jejich přirozeném prostředí.
