Po intenzivních zážitcích na karibské straně jsme se přesunuli zpět do vnitrozemí. Čekala nás návštěva dalších sopek, kráterů a nádherně zbarvených jezírek. A protože jsme už nechtěli riskovat umrznutí a trochu jsme si chtěli odpočinout, dopřáli jsme si netradiční pobyt v domku na stromě. Odtud to nebylo daleko do Národního parku Braulio Carillo a k sopce Barva. Pobyt jsme si vyloženě užili – všude byl úžasný klid, byli jsme obklopeni zelení a hlavně nám nebylo horko, jelikož se treehouse nacházel ve vyšší nadmořské výšce. Kdybychom mohli, strávíme takto klidně celý týden. Pobyt jsme i chtěli prodloužit alespoň o den, ale nebylo nám dopřáno, jelikož byl domek už vybookovaný. S těžkým srdcem jsme se tedy druhý den ráno sbalili a vyrazili k sopce Barva.
Sopka Barva
Jedná se o vyhaslou sopku nedaleko hlavního města San José. Nachází se v nadmořské výšce 2 906 m.n.m. Bohužel nám počasí příliš nepřálo, a proto jsme zatopený kráter viděli jen v mlze. Na vrcholu se držela hustá mlha, která nechtěla odejít. Vstupné jsme si však museli kupovat opět dopředu, proto jsme neměli jinou možnost, než se k sopce vypravit. Z výhledů na vrcholu jsme taky moc neměli, ale aspoň nebylo horko a les působil až mystickým dojmem. Když jsme však slezli níže, opět bylo teplo a svítilo sluníčko. Nevlídné počasí se drželo opravdu jen na samotném vrcholku. Nedaleko od sopky Barva se nacházela další sopka, kterou jsme chtěli navštívit. Kvůli blízkosti k sopce jsme znovu zvolili ubytování, abychom se v noci nemuseli třepat zimou.
Nacházelo se na farmě, takže jsme se mohli spřátelit s místními krávami. Naštěstí nebyly nijak hlučné, jak jsme byli zvyklí z farmy z Nového Zélandu. Vybrali jsme si menší domek, kde se nacházel i krb a vše potřebné k přípravě ohně. Radovali jsme se, jak si vypereme prádlo a hezky rychle ho vysušíme. Škoda, že se to tak úplně nepovedlo a prádlo jsme sušili ještě další tři dny v autě, kde se dalo. Nejprve nám dřevo nechtělo hořet, po dvou hodinách se Tomovi konečně povedlo oheň udržet, a když už jsme si mysleli, že máme vyhráno a prádlo vysušíme, tak byla v domě taková zima, že teplo z ohně k tomu prádlu ani nedolezlo. I když krb hořel snad celou noc. Samozřejmě jsme byli druhý den ráno trochu naštvaní, ale vše bylo vyváženo výbornou večeří na témže místě. A díky tomu, že v celé vesničce vypadl asi na dvě hodiny proud (my jsme už jako řádní klikaři byli po večeři, takže nám nehrozilo bytí o hladu), jsme mohli večer pozorovat nádherně světélkující roje světlušek. Byly snad všude – na louce, v keřích, stromech… Připadali jsme si jako v pohádce, když jsme odcházeli z restaurace.
Sopka Poás
Na farmě se podávala snídaně až do jedenácti, takže jsme toho využili, koupili si lístek do Národního parku Volcán Poás na nejdřívější možnou hodinu a vyrazili k sopce. Cesta trvala asi deset minut, a i když jsme dorazili před osmou hodinou ranní, bylo před náma mnoho aut v řadě. Nakonec jsme se do parku dostali až kolem půl deváté a skončili jsme v časovém presu, který už jsme nedohnali. Z tohoto důvodu jsme se nemohli na krásných místech moc zdržovat a do kopců jsme doslova letěli s jazykem na vestě, ať vyjedeme včas a stíháme ještě snídani, která měla být ve skutečnosti naším obědem. K našemu „nestíhání“ nepřispěl ani fakt, že byl uzavřen chodník, který by nám značně zkrátil cestu.
Sopka Poás se nachází v nadmořské výšce 2 708 m.n.m. a je stále aktivní. Všude byl cítit typický sirný zápach. V Kostarice berou bezpečnost opravdu vážně, a proto, než jsme se vydali k plošině, kde bylo vidět na čoudící kráter, jsme si museli povinně nasadit bezpečnostní helmy a shlédnout několikaminutové video o sopce a jejích výbuších (a to hned dvakrát, protože jedna verze byla ve španělštině s francouzskými titulky a druhá verze byla v angličtině s německými titulky). Po absolvování krátkého filmu jsme konečně dostali povolení se posunout blíže k sopce. Došli jsme k plošině, odkud byl na kráter krásný výhled. I kvůli toxickým plynům jsme tam mohli zůstat nanejvýš dvacet minut. A ošéfované to měli dobře, protože každá skupinka měla jinou barvu helem, a tak měl hlídač přehled, kdo kolik času na místě strávil. My jsme měli štěstí a kráter jsme během těch dvaceti minut viděli celý. Když jsme odcházeli, celý se zahalil do mlhy a skupinky po nás už neviděli nic než mléčnou mlhu. Což není nic neobvyklého.
Po dvaceti minutách jsme se vrátili zpět na „stanici“, vrátili helmy a rychle se utíkali podívat k vulkanickému jezeru. Měli jsme necelou hodinu na to, abychom překonali 200 výškových metrů na asi dvou kilometrech a vrátili se zpět k autu. Za normálních okolností by se jednalo o krásnou procházku, místy náročnou kvůli strmému stoupání. My jsme si ji spíš tak letem světem proletěli. Výhled na azurové jezero byl však nádherný a všechna námaha za to stála. A za odměnu jsme si pochutnali na bohaté a výživné snídani. Pak jsme vyrazili zase kousek dál, k vodopádu Catarata Del Toro a k blankytně modrým jezerům Blue Pools.
Jezera Blue Pools a vodopád Catarata Del Toro
Po cestě jsme narazili i na hezký vodopád, u kterého se dalo zastavit. Možná proto, že byl tak blízko silnice, ještě ho místní nedokázali zpeněžit. Vlastně to byla naše první zastávka u nějaké „atrakce“, která byla zdarma. Měli jsme totiž pocit, že i hezké výhledy zdánlivě uprostřed ničeho, kde se člověk zastaví maximálně na pár minutek, jsou „zpoplatněné“. Ne jednou jsme narazili na ceduli s nápisem „mirador“, která ve španělsky mluvících zemích označuje nějaký hezký výhled. I v Kostarice tyto cedule značily výhledy, nicméně se k nim nedalo dostat. Většinou u těchto cedulí stála nějaká bistra nebo restaurace. Člověk si pak musel něco objednat, aby ho usadili a dočkal se tak kýžených výhledů. Jinak byl okolo plot nebo buš. K vodopádu se šel svlažit i přátelský nosál, který si pochutnával na kokosu nějakého turisty.
K jezírkům Blue Pools jsme dorazili zhruba v jednu hodinu odpoledne. Časovou náročnost odhadoval papírový průvodce (který jsme dokonce dostali v češtině! – no takové té češtině přeložené přes google překladač) na 4-5 hodin. Naštěstí, jezírka byla otevřená na Kostariku až neobvykle dlouho, a sice až do páté hodiny odpolední. A to by bylo, abychom to nestihli. Popravdě, stihli jsme to tak tak… K jezírkům Blue Pools jsme si přikoupili ještě návštěvu působivého vodopádu Catarata Del Toro, který padá do starého sopečného kráteru.
Jezírka Blue Pools se nacházejí na soukromém pozemku, v podstatě na farmě. Jedná se o soukromou ekologickou rezervaci, a zároveň ekologický projekt. S majitelem – původem z Nizozemska – jsme se setkali hned při vstupu. Potvrdil nám, že bychom měli obě atrakce stihnout, a že se nejprve máme vydat k Blue Pools. Blue Pools se nacházely trochu dál, takže nám poradil využít auta, abychom ušetřili trochu času. Bohužel, počasí k nám nebylo nevlídnější, všude bylo hodně mlhy, občas zapršelo a viditelnost nebyla nejlepší. Bylo vidět, že se majitel snaží ponechat toto magické místo v co možná nejpřirozenějším stavu. Chodníčky tedy byly po dešti bahnité, případně zalité deštěm. K vodopádům se scházelo po dřevěných, případně přírodních schodech. Dost často ale byla zemina přeměněna v bahno a občas to vypadalo, že nám to bahno sežere botu i s nohou. Na druhou stranu bylo super, že jsme se mohli beztrestně okoupat u každého vodopádu, kterých bylo celkově sedm. A u každého byl přítomen „hlídač“, který pomáhal přejít přes nebezpečnější nebo klouzavé úseky, aby se nikomu nic nestalo.
I když to tak nevypadalo, trasa byla poměrně náročná. Měřila sice jen šest kilometrů, ale ke každému vodopádu se muselo scházet poměrně dost dolů, a zase se vracet nahoru na trasu. Když k tomu připočteme neuvěřitelnou vlhkost a náročný terén, čas nám ubíhal opravdu neúprosně. K jednomu vodopádu se dokonce musel přebrodit potok. Na toto dobrodružství se vydal Tom sám, jelikož jsem na sobě měla turistickou obuv, kterou bych pak sušila v autě ještě týden. Tom byl chytřejší, měl sandály. Potok mu byl asi po kolena. Na zpáteční cestě mu však podklouzla noha a nedobrovolně se vymáchal. Za tři hodiny jsme stihli sejít ke všem sedmi vodopádům. I přes nepřízeň počasí jsme mohli vidět nádherně modře zbarvenou vodu a vykoupat se v ní – voda byla dost studená, takže vlastně i osvěžující.
Na vodopád Catarata Del Toro jsme měli necelou hoďku a čekal nás sestup po 350+ schodech, a následný výstup zpět. Nasadili jsme tedy rychlé tempo, abychom to stihli včas. Kvůli špatnému počasí nebylo možné vidět vodopád z dálky, museli jsme dojít až těsně k němu. Vodopád byl však ohromující a určitě stál za návštěvu. Má úctyhodných 90 metrů a voda padá do vyhaslé sopky. Okolní skály jsou díky sopečnému původu zbarvené do červených a oranžových odstínů. Krásně kontrastují se všudypřítomnou zelenou bujnou vegetací. Okolo vodopádu je vybudována jakási přírodní zahrada, kde se dají za lepšího počasí pozorovat i kolibříci. Jakmile se za námi brány tohoto centra zavřely, vydali jsme se přespat do nedalekého kempu, což byl docela adrenalin. Neustále pršelo, takže tráva, na které jsme kempovali, byla úplně promočená a nebyla schopná pojmout více vody. V noci jsme se moc nevyspali, protože v kempu bylo i hezké „přírodní“ jezírko, které si ale zabraly žáby. Když nad ránem konečně jejich hlasitý koncert skončil, začal naopak koncert ptačí. Takže jsme se ráno hned sbalili a zamířili do oblasti La Fortuna. Na poslední chvíli jsme si ještě přes WhatsApp zabookovali tour a jeli se podívat na rodinnou kávovou a kakaovou plantáž.
Kávová a kakaová plantáž North Fields
Ráno jsme se přesunuli do oblasti Národního parku Volcán Arenal, kde jsme měli možnost účastnit se spolu s menší skupinkou lidí prohlídky kávové a kakaové plantáže. Bylo nás 15 na skupinu včetně dětí a prohlídka samotná trvala asi dvě a půl hodiny. Jednalo se o rodinnou farmu, kterou nás provedl náš průvodce. Nejednalo se o plantáže v pravém slova smyslu, jelikož ty měli rozprostřené v různých oblastech po celé Kostarice podle toho, jaký druh kávy nebo kakaa pěstovali. Velikostí úrody nemohou a ani nikdy nebudou moci konkurovat státům z Asie nebo Afriky, proto se zde soustřeďují hlavně na kvalitu a jinakost. Dle svých slov se také pravidelně zúčastňují světové soutěže Cup of Excellence (a mají vysoké bodové ohodnocení), kde každoročně vzejde žebříček těch nejlepších káv, které pak mohou farmáři prodat v aukci a získat tak převážnou většinu aukční ceny. Cup of Excellence je jedna z mála soutěží, která má vyrovnané podmínky a snaží se podporovat rovný přístup a úspěch pro všechny zemědělce bez ohledu na jejich velikost nebo finanční postavení.
Prohlídku jsme započali u kakaovníků, na kterých už zrovna dozrávaly plody. Měli jsme také možnost ochutnat čerstvé kakaové boby, které jsou uvnitř plodu potažené bílou mazlavou dužinou, která chutná podobně jako mango. Samotné boby jsou dost hořké. Následně jsme se dověděli více o procesu zpracování kakaových bobů – od rostlinky přes sklizeň, fermentaci, sušení a pražení až po kakaovou hmotu a samotnou čokoládu. Naší nejoblíbenější částí se stala ochutnávka kvalitní čokolády, kterou jsme si mohli přidat podle potřeby a ještě ji doladit o různé kondimenty (mořská sůl, chilli, pepř, vanilkový extrakt, kokos, kávová zrna, arašídy apod.). Skvěle chutnal i „čajový“ nápoj uvařený ze slupek opražených bobů.
Na naší cestě za kakaem a kávou jsme si udělali i menší detour za cukrovou třtinou, kterou na své farmě majitelé taktéž pěstovali. Na lisu, kdy se Tom aktivně zapojil do práce, se z této mohutné trávy vydolovala zakalená tekutina. Tu jsme mohli ochutnat a byli jsme velmi překvapení, že vůbec nebyla sladká, jak jsme si představovali. V horku působila osvěžujícím dojmem. Majitelé z této tekutiny dělají i vlastní pálenku, a to bychom nebyli Češi, kdybychom se nepřihlásili k ochutnávce. Pálenka měla nějakých 60 voltů a byla to tedy síla. Druhou rundu už si nikdo nedal.
Nakonec jsme se přesunuli ke kávě a podobně jako u kakaa jsme se dověděli něco o pěstování a jejím zpracování. Na plantáži jsme mohli porovnat i rostliny arabica a robusta, které jsou odlišné. I tady na nás čekala ochutnávka s čerstvě upraženou kávou, která byla připravena tradičním způsobem přes „ponožku“, jak to nazývají i samotní místní. Do „ponožky“ se vloží příslušné množství kávy, která se pak pomalu zalévá horkou vodou. Je to v podstatě taková překapávaná káva. Tím, že voda kape přes kávu delší dobu, výsledný nápoj získává mnohem větší dávku kofeinu (než je tomu např. u espresa). Pražič nám připravil dark roast a medium roast a mohli jsme tak kávu porovnat. My osobně upřednostňujeme medium roast, která není tak „mastná“.
Co se týká zpracování kávových třešní, které se urodí na rostlině, existují tři způsoby – washed, honey a natural. Všechny tři způsoby jsme si mohli i vizuálně prohlédnout a porovnat. Nejčastější způsob zpracování je metoda washed, kdy je od kávové pecky/zrna oddělena veškerá dužina. Nejméně používaná je metoda natural, kdy se kávová třešeň suší i s dužinou. Je to sice jednodušší metoda, ale kávové třešně musí být plné chuti a přesně vyzrálé. A poslední metoda je něco mezi a říká se jí honey. Dužina částečně zůstává na zrnu. Naši návštěvu jsme ukončili poslední ochutnávkou kávy způsobem Vandola. Vandola je keramická nádoba podobná konvici a používá kávové filtry. Jedná se o jednu z moderních metod přípravy kávy v Kostarice.
Termální prameny Baldi
Nabití vědomostmi a celí hladoví jsme se vydali na nákup nějakého dobrého jídla, protože jsme měli v plánu si připravit na grilu parádní večeři. Na přespání jsme si našli asi ten nejkrásnější kemp, který v Kostarice mají a vzpomínáme na něj s láskou dodnes. Nacházel se v přírodě, zároveň však byla plocha i veškeré vybavení dobře udržované. Sprcha nebyla jen natažená hadice trčící ze zdi. Blízko crčel čistý potok a navečer přilétali papoušci. V kempu byl i jakýsi „přírodní“ bazén, kde se dalo okoupat a větší jezírko. A všude spousta zajímavých zvířátek – od mravenců „leaf-cutterů“, kteří vylézali z hnízda za prvních slunečních paprsků a zalézali s posledním, přes různé ještěrky, ryby a ptáky. Obzvlášť mravence jsme každé ráno a večer pozorovali a podrobovali je různým testovacím a zatěžkávacím zkouškám, ze kterých vždy dříve či později vyšli jako vítězové.
A protože další den bylo sychravo a občas nějaký ten déšť spadl, rozhodli jsme se, že si uděláme „volno“ a zajdeme se podívat do termálních pramenů a trochu se zrelaxujeme. Nakonec jsme vybrali resort Baldi, kde bylo několik různě velkých bazénů s různou teplotou vody – od cca 20°C do 43°C. Dále se tam nacházela „přírodní“ sauna s teplotou 39°C, ale vydrželi jsme v ní 15 minut jen tak tak. Díky vlhku se zdálo, že má sauna tak 90°C. Všude byly vodní bary s koktejly, hodně zeleně, za dobrého počasí mohou návštěvníci vidět i sopku Arenal. Pro děti byly k dispozici tobogány a různé vodní prvky. Jeden tobogán si vyzkoušel i Tom. Strávili jsme zde skoro celý den a potěšili se i dobrým jídlem a pitím. Na kemp jsme se vraceli příjemně unavení, ale parádně zrelaxovaní.
