Nedaleko kempu, kde jsme nocovali, se nachází přírodní areál s názvem Mistico Arenal Park, kde se dají pozorovat zvířata ve volné přírodě. Areál není součástí nějakého národního parku. Návštěvu parku jsme si vybrali hlavně z důvodu zajímavých visutých mostů, které jsou umístěné v různých výškách. Oproti ostatním parkům tento vyniká i otevírací dobou, kdy se začíná už v šest ráno a brány se zavřou o půl páté odpoledne. Na šestou hodinu ranní se nám ale vstávat nechtělo, nakonec jsme dorazili okolo půl deváté. Lístky se kupovaly na určitou hodinu, takže návštěvníky pouštěli do areálu ve vlnách. I tak se však před mostky tvořily dlouhé fronty a čekalo se celkem dlouho, než se na ně dalo vstoupit. Visuté mosty navíc byly omezené i kapacitně.
Když to vezmeme kolem a kolem, tak se jednalo o hezkou procházku, kde jsme ale stěží narazili na nějaké zvíře. A to zřejmě i kvůli velkému množství návštěvníků a hluku. Mosty byly příjemné zpestření, ale dlouhé čekání zážitek trochu pokazilo. Co se týká fauny, alespoň jsme v dálce slyšeli opice, svým pohybem se prozradila velká strašilka a ze své skrýše na nás vykoukla tarantule. Mimo park jsme pak pozorovali kolibříky a doufali jsme, že sopka Arenal, která byla zahalená v mracích, na nás konečně vykoukne. Celou jsme ji však neviděli.
Následně jsme se posunuli blíže k Národnímu parku Volcán Tenorio. Noc jsme strávili v „rodinném“ kempu u místních lidí, kteří měli část své zahrady vyhrazené pro parkování a stanování. K dispozici byla venkovní sprcha s teplou vodou, toaleta a menší kuchyňka, kde se dalo uvařit. Kdo chtěl, mohl za stejné peníze využít i menší skromnou chatičku. Kemp byl položený ve vyšší nadmořské výšce, takže večer nebylo takové horko, a zároveň nebyl tak vysoko, abychom neumírali zimou.
Národní park Volcán Tenorio
Do národního parku jsme se vydali hned na otvíračku na osm ráno, abychom se vyhnuli davům lidí. Naštěstí, z kempu jsme to měli opravdu kousek, a většina lidí do parku přicházela, když už jsme byli na odchodu. Za mě můžu říct, že to byl jeden z nejhezčích parků, které jsme v Kostarice navštívili. Trek byl divočejší, začátek parku připomínal mokřady, ve vzduchu byla cítit přítomnost sopky v podobě sirného zápachu (přestože není činná). Trasa nevedla ani po úplné rovině, člověk si musel máknout, protože to bylo z kopce do kopce.
Asi největším lákadlem pro nás byla řeka Celeste – v překladu „Nebeská řeka“. Její barva, jak už název napovídá, byla opravdu blankytně modrá. A nemohou za to žádné minerály nebo usazené sedimenty, nýbrž fyzikální jev známý jako „Mieho rozptyl“. Na této řece se pak nacházejí i vodopády, které mají stejnou nebeskou barvu. Území parku je i domovem tapírů, nicméně jsme na žádného nenarazili. Vidět tu je však geotermální aktivita v podobě bublajících potoků. Zkoušet teplotu vody bychom se ale neodvážili, přestože tu je nespočet termálních pramenů.
Parádní výlet do národního parku jsme zpečetili výborným obědem v restauraci uprostřed ničeho, kde jsme měli výhled na sopku Tenorio. Odtud jsme se přesunuli do oblasti Monteverde, která já známá pro své mlžné lesy. Nachází se kousek od Národního parku Volcán Arenal. Vzali jsme to cestou okolo velkého jezera Arenal, odkud byl úžasný výhled na tuto majestátní sopku. Ani tentokrát se nám ji ale nepovedlo spatřit celou. Opět měla vrcholek schovaný v mracích.
Odpoledne se nám ještě poštěstilo zajít do orchidejových zahrad. S průvodcem nám zabrala prohlídka necelou hoďku. A i když nebyla zrovna sezóna, přece jenom jsme narazili na zajímavé druhy – např. na orchidej, jejíž květ měl pouhé dva milimetry a bez průvodce bychom si jí jen stěží všimli. Hned na začátku tour jsme však dostali do výbavy lupu, a proto jsme si i tuhle malou krásku mohli důkladně prohlédnout. Orchideje byly zajímavé i co se vůní týká. Některá voněla jako mléčná čokoláda, jiná zase jako zmoklý pes, půda po dešti, nebo třeba drahý parfém. V rozkvětu měli zrovna jednu fialovou orchidej, kterou považují za národní rostlinu.
Večer jsme si zašli na jídlo do bistra, kde Tom ochutnal i lokální řemeslné pivo. Na noc jsme zůstali ubytovaní v penzionu, protože jsme se báli, že by nám v kempu byla zima. Přece jenom jsme opět byli ve vyšší nadmořské výšce. Alespoň jsme si mohli po delší době přeprat věci.
Přírodní rezervace Curi-Cancha
Původně jsme měli zakoupené lístky do přírodní rezervace Monteverde Cloud Forest, respektive nám byly strženy peníze, ale lístky nám na email nepřišly. Přesto jsme se ráno vypravili do rezervace na zakoupenou hodinu, že to vyřešíme na místě. Tam jsme však zjistili, že lístky neevidují, musíme si zakoupit nové a původní platbu reklamovat. Dobrá, koupíme si nové a peníze vyřešíme později. Problém byl, že návštěvnost je regulovaná (což je samozřejmě dobrá věc) a všechny lístky na nejbližší čas jsou vyprodané. Další byly k dispozici až o dvě hodiny později. Čekat jsme však nechtěli. Naštěstí nám poradili, že blízko je další přírodní rezervace Curi-Cancha, že to můžeme zkusit tam. Mimochodem, peníze nám pomohla dostat zpět až naše banka, u které jsme platbu reklamovali – o dva měsíce později.
Přírodní rezervace Curi-Cancha ještě není příliš turisticky známá a byla otevřena „teprve“ nedávno, cca deset let zpět. Vše se tam teprve postupně buduje (toalety, restaurace, místo na piknik apod.). Za těch několik hodin, které jsme v rezervaci strávili, jsme potkali jen málo lidí. Vtipné je, že se v podstatě jedná o ten samý mlžný les a nemyslím, že bychom ve vedlejším Monteverde Cloud Forest viděli něco extra jiného. Jen je prostě více promovaný, a proto všichni jezdí tam.
Hned z kraje rezervace se s námi přišly přivítat opice a na zemi šustily aguti, což jsou taková přerostlá morčata. Celou rezervací vedla spleť různých tras, které nás postupně zavedly hlouběji do lesa, ale i do uměle vybudovaných zahrad, nebo například na kapradinové palouky. Teplota byla příjemná, vlhkost vzduchu byla jiná, tak se nám i konečně příjemně dýchalo. Na jednom palouku, kde byly vysázené fialové keře, které zrovna kvetly, jsme dlouhou chvíli pozorovali kolibříky. Dokonce jsme rozeznali dva odlišné druhy těchto mini ptáčků, kteří z dálky vypadají jako větší čmeláci (i díky jejich pohybu). Vydávají však specifický zvuk, který jsme se naučili rozpoznat, a tak vždycky věděli o jejich přítomnosti.
Zhruba uprostřed rezervace jsme si udělali přestávku a pozorovali nosálí rodinku vysoko ve větvích stromů. Později však slezli a přišli nás pozdravit. Potkali jsme i dva mladé kluky, kteří nám zase ukázali spícího lenochoda. Měli s sebou dalekohled, takže ho zaměřili a my už jsme se pak jen koukli. Krásný zážitek nám pak připravili dva modří motýli rodu Morpho. Delší kus cesty nás doprovázeli a neustále kolem nás kroužili. Měli jsme tak možnost vidět, že se jejich barva dost mění podle toho, jestli na ně svítí slunce. Tito nádherní modří motýli patří mezi největší denní motýly vůbec. Jedná se o kostarického národního motýla, který se dá koupit prakticky v každém suvenýr shopu, což mi přijde trochu zvrácené.
Součástí rezervace byla i květnatá zahrada s různými druhy včel. Každý druh měl svůj vlastní úl. Dál od zahrady však byl k vidění i „divoký“ úl, který nebyl postavený člověkem, nýbrž pilnými včelkami. Nakonec jsme v této přírodní rezervaci strávili mnohem víc času, než jsme si vyhradili (i kvůli dalšímu přesunu), ale opravdu to stálo za to.
Na delší přesun jsme se posilnili v místní kavárně kávou a višňovým dortíkem a vydali jsme se na cestu na jih, k Pacifiku. Po cestě jsme zastavili ještě u jedné atrakce, která je (zatím) zcela zdarma. Jedná se o most přes řeku Río Grande de Tárcoles, což samo o sobě není nic zajímavého. Ale pod mostem je menší ostrůvek, kde s oblibou odpočívají obří krokodýli. A opravdu jsme tam pár macků našli, jak se vyvalují na pláži a chytají poslední sluneční paprsky. Jednoho krokouše jsme pak viděli i plout po proudu řeky. I když byli dost daleko, stejně nešlo přehlédnout, jak obří ještěři to jsou a potkat je byť na loďce bych fakt nechtěla.
Pacifické pobřeží
Náš den jsme zakončili v městečku Jacó na pacifickém pobřeží. Nakonec jsme pro ubytování zvolili hotel, protože jsme byli úplně spaření. Pokojík byl kouzelný, hotelový bazén osvěžující a prostředí u oceánu suprové. Tak moc, že jsme si dali „volno“, koupili ještě jednu noc a den jsme strávili procházkou po pláži, pozorováním papoušků Ara, ochlazováním se v bazénu, kde skoro nikdo nebyl, a příjemnou siestou pod klimatizací. Nakonec jsme si střihli i romantický západ slunce, který u oceánu prostě nemá obdoby a na jídlo jsme si dali v jednom bistru ty nejlepší tacos v našem životě. Prostě parádní „day off“ v rámci dovolené. Naše baterky byly znovu nabity na další aktivity, které původně v plánu sice nebyly, ale jak se blížila naše dovolené svému konci, stále více nás lákaly.
