Již delší dobu jsme s Tomem uvažovali nad nějakou delší a exotickou dovolenou, kde bychom si dostatečně mentálně odpočinuli od naší práce, a zároveň se nemuseli nikam hnát. Přece jenom, co jsme ochutnali „slow-travelling“ na Novém Zélandu, už nám tento styl cestování chyběl. A jelikož máme oba v lásce španělsky mluvící země, padlo naše oko na Latinskou Ameriku. Mimochodem, s tímto kontinentem jsem ještě neměla čas se seznámit (Tom ano, byl na road tripu po Severní Americe); o to více jsme k němu tíhli. Úplně původní myšlenka byla jet do Jižní Ameriky, ale protože jsme měli „jen“ tři týdny a něco, bylo pro nás těžké vybrat konkrétní oblast či zemi. Jižní Ameriku si tak stále schováváme v „šuplíčku“ road trip našeho života na několik měsíců.
Z našeho pohledu se nejvíce Jižní Americe přibližuje ta Střední. Státy jsou rozlohou menší, takže větší šance pro nás toho vidět co nejvíce. Musím říct, že jsme docela „megalomani“, takže první nápady byly vybrat více zemí a projet si je. Po důkladnějším studování jsme od tohoto nápadu samozřejmě ustoupili a soustředili se pouze na jediný stát, a sice na Kostariku. Ze všech států Střední Ameriky nám přišel nejcivilizovanější, nejbezpečnější a prostě víc „easy“ na cestování. Nápadů, co vidět a dělat jsme měli požehnaně – prakticky jsme chtěli poznat celou zemi. Ale nakonec jsme museli i místa hodně osekat, abychom vůbec všechno stihli. Ono se to nezdá, je to malá země (menší než Česká republika), ale přesuny autem trvají opravdu dlouho (možná i mnohem déle, než jsme si mysleli při plánování).
A protože jsem měla (bláhovou) romantickou představu o tom, že bychom mohli zase po stylu Nového Zélandu kempovat v přírodě, ušetřit za ubytování a být sami na odlehlých místech, přemluvila jsem Toma, že si půjčíme terénní 4×4 auto se stanem na střeše a s vybavením na kempování. Představa to byla skvělá, a jakmile jsme vše naplánovali, nemohli jsme se dočkat. Bohužel, moje nadšení brzy vystřídaly úplně jiné pocity, ale o tom později.
Přílet
Myslím, že můžu prohlásit, že jsme do Kostariky odlétali maximálně připravení co se informací týká (na co si dát pozor, jak to tam přibližně chodí, měli jsme celkem dobře zpracovaný itinerář, na kterém jsme pracovali celkem dlouho po večerech, co se tam jí a kde, jestli je voda OK apod.). I tak byl ale pro mě střet s realitou odlišný od mojí představy. Naše první pocity z Kostariky byly přinejlepším smíšené.
Kvůli levnější ceny letenek jsme měli dvě mezipřistání (ve Frankfurtu a v Montrealu) a celkově nám cestování zabralo přibližně 22,5 hodin (včetně čekání na spoje). Ranní let z Vídně do Frankfurtu byl rychlý a pohodový, přiletěli jsme ještě v předstihu. V Německu jsme se trochu obávali, jelikož tam zrovna probíhaly stávky security zaměstnanců na odletech. Hodně aerolinek rušilo lety, ale naštěstí, přílety i tranzity nebyly těmito stávkami dotčeny. My jsme si zkrátili čas dobrou snídaní a hraním fotbálku, na který jsme narazili. Let do Kanady byl velmi prázdný, z celkového počtu 297 míst nás letělo asi dvacet lidí. Obsluha byla tím pádem velmi rychlá – už chvíli po startu roznášeli jídlo (dokonce nám nabídli i jídlo navíc), poté se zhaslo a byl klid. Samy letušky nás vyzývaly, abychom si udělali pohodlí a pořádně se natáhli. Kdyby nebyly časté turbulence, možná bych se i poprvé v životě v letadle celkem slušně vyspala. Zato Tom si odpočinul jako král 🙂
V Kanadě jsme si zašli na menší oběd, jelikož jsme věděli, že v dalším letadle (i když let trval cca 6 hodin) už žádné jídlo/snack v ceně nemáme. V podstatě jsem to nechápala, protože druhý let do Kostariky od stejné společnosti trval jen o trochu míň času než ten první do Kanady. Letadlo už bylo tentokrát plné a vzduch těžký.
Do Kostariky jsme přiletěli asi v deset hodin večer (místního času), přičemž jsme na kufry čekali asi hodinu. Za normálních okolností by mi to možná ani tak nevadilo, nicméně během posledních asi třech hodin se mi v letadle udělalo hodně nevolno – byla jsem malátná, chtělo se mi neustále zvracet (takže jsem radši ani nepila, což pak znamenalo zase bolest hlavy), měla jsem zimnici a pak zase návaly horka. Udělal se mi knedlík v krku a bolelo mě každé polknutí. Byla jsem opravdu šťastná, že jsem konečně vystoupila z letadla a mohla se trochu nadechnout „čerstvého“ vzduchu. Ale na mém stavu se nic nezměnilo a chtěla jsem být co nejdříve v posteli na hotelu.
Po dlouhé čekačce na kufry jsme konečně stáli před letištěm a čekali už jen na Uber, aby nás za cca dvacet minut (taky jsme měli nastudováno) dostal na vytoužený hotelový pokoj. Nicméně, první Uber nám po chvíli jízdu zrušil, a sice jsme hned objednali nový, ale ten se nějak ztrácel po cestě, a tak jsme na něj čekali dvacet minut. Nemusím asi zmiňovat, že v mém stavu se to zdálo jako hodina a mé první dojmy tedy nebyly zrovna nejlepší. Hned další dojmy nás čekaly po cestě do hotelu, kdy jsme koukali z okýnka, jak to v té Kostarice vypadá. Letiště bylo nedaleko hlavního města San José, my jsme si vybrali hotel v podstatě na okraji města. Projížděli jsme různými úzkými uličkami, kde bych se možná bála jít i za dne, obchody a domy byly z větší části obehnané ostnatými ploty, případně ploty s elektřinou. A když jsme dorazili do hotelu, ten byl obehnán vysokou zdí, na jehož vrcholu bylo asi pět drátů s elektřinou a před vstupem zamčená vysoká brána s ostrahou. To už jsem se začala cítit celkem nesvá. Je sice super, že to tam zřejmě funguje jako prevence před kriminalitou, zároveň to ale ve mně nebudí zrovna bezpečný dojem. Nakonec jsme zjistili, že to takto v hlavním městě a jeho okolí prostě je, a proto jsme se s Tomem dohodli, že rozhodně nebudeme kempovat na divoko, jak jsme původně měli v plánu, protože jsem zkrátka měla strach.
Alajuela
Jelikož byl let dlouhý, už dopředu jsme si naplánovali, že strávíme dva dny na hotelu. Ubytovali jsme se okraji hlavního města San José – v části zvané Alajuela. Hotel byl pěkný, zasazený do zeleně. Mohli jsme využít jejich bazén a velkou zahradu, kde se dalo procházet. Upřímně jsem si myslela, že se ze svého stavu vyspím a budu OK, ale bohužel se to nestalo. Ráno mi bylo stejně špatně jako večer. Měli jsme v plánu se zajet podívat do hlavního města, přece jenom, když už tam jsme. Nicméně, museli jsme to přehodnotit. Ráno si Tom zašel na snídani a mohl tak rovnou vyzkoušet typické místní jídlo – gallo pinto. Jedná se vlastně o rýži s fazolemi, ke které se podávají pečené nebo smažené plantainy (zeleninový banán). K tomu všemu dávají na snídani buď vejce, nebo zeleninu. Případně nějaké maso dle výběru. Dost často nám na různých místech k této pochoutce přichystali i běžné místní ovoce – nejčastěji vodní meloun, papáju, banán a ananas. Já jsem dostala snídani do krabičky na později, až se mi udělá lépe.
Můj stav se moc nelepšil, nakonec jsme usoudili, že by bylo lepší, kdybych měla léky. Tom tedy Uberem zajel do Alajuely do lékárny. Dostala jsem sprej do krku (překvapilo mě, že vůbec neštípal – dovezla jsem si tento poklad i domů) a nějaké prášky (ty se daly koupit i na jednotlivá plátíčka nebo dokonce na kusy). No a když už tam byl, tak se aspoň kouknul na místní náměstíčko a nahlédl do tržnice. A taky nám zajistil místní měnu. Nevíme, zda je to v Kostarice běžné, ale nemají k dispozici směnárny jako u nás v Evropě. Abychom vyměnili dolary na místní colóny, musel zajít do banky. Jediná směnárna, kterou jsme potkali, byla na letišti, avšak s velmi nevýhodným kurzem.
Banka je střežená security chlápky se zbraněmi. Ti se při vstupu do banky ptají, za jakým účelem tam člověk jde. Musí se projít takovou skleněnou kukaní, kde se chodí po jednom člověku – předpokládám, že slouží jako rentgen, jestli u sebe člověk nemá nějaké zbraně nebo kovové předměty. Do kukaně člověk vleze, zavřou se za ním skleněné dveře a čeká, až ho ochranka pustí do samotné banky. Ochranka pak i poradí, kam se má člověk zařadit (na podlaze měli vyznačené značky, kde přesně má člověk stát, a kde přesně se má posunout), případně podá pořadový lístek s číslem (byli jsme ve dvou bankách a v každé to fungovalo trošku jinak). V bance nemluvili anglicky, bylo potřeba se s nimi domlouvat ve španělštině. A taky to trvalo fakt dlouhou dobu, než jsme se dostali na řadu (v prvním případě déle jak hodinu). Byli tam však všichni hodně milí a nápomocní.
Kolem oběda byl Tom zpátky a hlásil, jak je venku horko. Po cestě se stavil i na zmrzku. Já jsem si vzala léky a prakticky celý den jsem prospala, což jsme brali jako dobré znamení. Tom se mezitím zabavil u hotelového bazénu, kde si svou oblíbenou kávičku, a k tomu ovocné smoothie zvané „batido“ (na těch jsem ujížděla a to nemám moc v lásce ovoce). K večeru se mi udělalo líp a konečně jsem mohla trochu jíst, tak jsem si dala na večeři snídani z rána, a Tom si zašel na večeři do hotelové restaurace, která byla moc hezká. A protože neměl dezert ke kávičce, dal si ho aspoň na večeři. Pro jistotu jsme si chtěli prodloužit pobyt na hotelu, ať se dám do kupy, nicméně už nebylo volno. Nakonec jsem se další den ráno cítila celkem OK, a protože byl check out až ve 12 hodin, ještě jsem toho využila a polehávala.
Toma mezitím vyzvedli z autopůjčovny přímo u našeho hotelu, což jsme měli předem domluvené na určitou hodinu, a bylo to v ceně. Zavezli ho do kanceláře, což bylo cca 15 minut od hotelu. Kancelář byla udělaná ze starého autobusu. Venku pak byly vyskládané věci ke kempování, které byly součástí pronájmu auta. S Tomem pak jednotlivé věci prošli a případně ukázali, jak se s věcmi zachází (např. plynový vařič, lednice, lopata apod.). Dále mu ukázali, jak se rozkládá a skládá stan, markýza, jak se používá sprcha, jaký benzin používat, jak se používá náhon 4×4 atd. Pak vše s Tomem sbalili a naložili do auta a šlo se papírovat do kanceláře. Tam Tom podepsal smlouvu, pobavili se o pojištění, které jsme si navíc zaplatili (co se na něj vztahuje a co ne). Na auto se skládala kauce, ale protože jim nefungoval terminál, dostali jsme auto bez ní. Pak už jen Tomovi předali klíče a on mohl vyrazit do hotelu.
Vybrali jsme si terénní auto Toyota FJ Cruiser, protože jsme věděli, že ne všechny cesty jsou asfaltové a dobře sjízdné. A zpětně můžeme říct, že jsme udělali dobře. Tomovi ještě bylo řečeno, že se může stát, že některé kontrolky nám budou blikat, protože údajně mají v Kostarice nekvalitní benzín. Tak jsme se jen modlili, aby to tak skutečně bylo, jelikož nám kontrolky blikaly. Ale nakonec po pár dnech přestaly. Z čeho jsme však byli mírně zklamaní a rozladění byl fakt, že za tu cenu, kterou pronájem takového auta stál, jsme dostali celkem staré auto (s nájezdem cca 200k km), kterému se občas nechtělo řadit (měli jsme automat), nebo nám samo za jízdy vyřazovalo. Nicméně to byl držák a nezklamalo nás. Co nás ale zklamalo velmi, byl stan. Šlo na něm vidět, že už má nejlepší léta za sebou, uvnitř byl polepený a občas pásky chyběly. Materiál byl starý, stačilo, aby se skládal vlhký a ihned celý prosákl až na matraci. A byl cítit plísní, kterou jsme pak po stranách i našli.
A bohužel nefungovala ani sprcha, resp. nádrž na vodu. I přesto, že jsme ji měli zavřenou, se nám voda vylévala a než jsme dojeli večer do kempu, byla voda fuč. Neřešili jsme to, jelikož v kempech byla k dispozici sprcha (až na první kemp, ale tam zase byla obří zima). Dále nás překvapilo i to, jak málo prostoru pro naše kufry v autě zbylo. Všechno vybavení včetně dek a prostěradel do stanu zabralo opravdu hodně místa. A to i přesto, že jsme nakonec zvolili větší auto, než jsme původně zamýšleli.
