Národní park Fiordland

Během pobytu na farmě jsme si pořídili veškeré vybavení na vícedenní treky, které nám chybělo, abychom konečně mohli vyrazit po svých do hor. Naše první kroky jsme chtěli směřovat na tzv. Great Walk s názvem Kepler Track. Když jsme se totiž místních ptali na nejlepší treky, nejeden nám ho doporučil. Great Walků je na Novém Zélandu celkem deset a jedná se o velmi specifické vícedenní treky. Jsou to jedny z nejscéničtějších treků, které procházejí různými krajinami od travnatých údolí, kolem jezer a řek, skrz deštné lesy, až po alpinské louky, holé hřebeny hor nebo třeba sopky. Mezi těmito deseti treky se ukrývá i jeden netradiční a nejedná se tak úplně o trek jako takový. Místo nohou je zapotřebí použít ruce a pomocí pádel a kánoe sjet řeku. Výhodou těchto treků je také fakt, že cesty jsou upraveny tak, aby je zvládli i úplní začátečníci, případně rodiny s většími dětmi. Po celé délce jsou víceméně rovnoměrně rozmístěny chaty pro určitý počet lidí. Chaty jsou vybaveny matracemi, toaletou, tekoucí (neošetřenou) vodou, plynovými vařiči, kamny a dřevem, a také je přítomný tzv. ranger (správce). Ten každé ráno aktualizuje údaje o počasí, stará se o cesty, poskytuje rady či v případě vážného úrazu je schopný pomocí satelitního rádia zavolat pomoc. U některých chat je i možnost stanovat.

Nevýhodou těchto Great Walků je cena za využití chaty. Ceny chat u jednotlivých Great Walků nejsou jednotné, u těch nejpopulárnějších treků se může cena vyšplhat až na několik tisíc za trek. A protože jsou treky velmi oblíbené jak u místních, tak u zahraničních turistů, noc na chatách se musí dopředu objednat a zaplatit (systém na objednání se spouští asi čtyři měsíce dopředu). Volná místa jsou přitom rychle pryč. Ceny a bookovací systém však platí pouze pro hlavní sezónu, která u každého treku začíná a končí jindy, zpravidla se však jedná o období od půlky jara do půlky podzimu. Mimo hlavní sezónu jsou ceny za chaty mnohem nižší, ale už nejsou k dispozici například plynové vařiče a na místě nebývá ani ranger. Nezřídka se stává, že je chata plně obsazena lidmi, je dobré mít s sebou i stan jako zálohu, nebo přijít dostatečně brzy.

Náš první „větší“ trek, zmiňovaný Kepler Track, se nacházel v Národním parku Fiordland na Jižním ostrově. Tento národní park se v podstatě rozprostírá po celé délce západního pobřeží a jde tak o největší národní park celého Nového Zélandu. Celým územím parku se táhne dlouhý pás pohoří Jižních Alp, jehož mnohé vrcholky přesahují 2500 m n. m. Díky západním větrům, které ženou vzduch z blízkého Tasmanova moře do hor, se v nich vlhkost mění na srážky. Průměrně zde prší dvě stě dní v roce, na druhou stranu se tu však dobře daří deštným pralesům mírného pásma. Mimo své vysoké štíty hor a mlžné lesy je park známý i díky několika fjordům, z nichž nejznámější a nejnavštěvovanější je fjord Milford Sound.

Národní park Fiordland byl jedním z nejkrásnějších míst, která jsme zde navštívili. Nabízel totiž velké množství různých treků (ať už Great Walky nebo náročnější vícedenní treky), jednodenních výletů (různé obtížnosti) či kratších nenáročných procházek. Na našich cestách jsme narazili i na spoustu jedinečných živočichů, kteří žijí právě na obrovském území parku (a třeba nikde jinde). Na světě však neexistuje dokonalost, což dokazuje i tento národní park. Má dvě vady na kráse – opravdu často tady prší a nelze se tady vyhnout malým kousavým muškám sajícím krev (tzv. sandflies). Jsou jich tam mraky! Naneštěstí, Národní park Fiordland je jedním z míst s největší koncentrací těchto otravných much (ne-li přímo to nejzamořenější místo).

Kepler Track

Tento Great Walk je jedním z vůbec nejdražších treků, chtěli jsme si ho proto projít těsně přes sezónou. Z farmy jsme vyjížděli tak, abychom měli dostatek času se na trek vydat, pokud by nám nepřálo počasí (a my tak museli čekat). V plánu jsme měli přespat na chatách, které byly na treku k dispozici. Za každou noc na chatě se samozřejmě platil určitý poplatek, proto jsme hledali nějaké levnější varianty. Nakonec jsme objevili informaci, že se dá na užívání chat koupit permanentka. Tu jsme si zakoupili v návštěvnickém centru ve městě Queenstown za cca 1400 Kč na osobu s platností půl roku (průměrná cena chaty se pohybovala okolo 230 Kč). Jelikož jsme si už brousili zuby na další treky, cena za permanentku nám přišla velmi výhodná. A protože nám počasí přálo, nakoupili jsme si jídlo na trek na čtyři dny, sbalili jsme si věci do krosen a vyrazili plní elánu na první větší túru.

Hned na začátku treku se nacházelo větší parkoviště, kde jsme ponechali naše auto a doufali jsme, že se mu za ty čtyři dny, co jsme plánovali být v přírodě, nic nestane. Čekalo na nás zdolání šedesáti kilometrů, které jsme si dle brožury k tomuto Great Walku rozplánovali do čtyřech dnů. Z parkoviště jsme vyrazili zhruba o půl deváté a už o hodinu později jsme dorazili k přístřešku, kde jsme se zastavili na písčité pláži u jezera a dali si menší svačinku. Po celou dobu vedl trek po rovině v bukovém lese podél největšího jezera na Jižním ostrově – jezera Te Anau. Odtud už následoval kopec, který nás vyvedl nad stromové patro a před námi se otevřel výhled na hřeben, okolní hory a jezero. Věděli jsme, že už nejsme daleko od první chaty Luxmore a máme vcelku dobrý čas, proto jsme ani nezastavovali na oběd. Přibližně za půl hodiny jsme došli k chatě, vybrali jsme si spací místa a šli jsme si do společenské místnosti uvařit oběd. To už byly zhruba dvě hodiny odpoledne a my jsme se velmi divili, že jsme dorazili tak brzy, protože naše kondice při příjezdu na Nový Zéland zase tak slavná nebyla.

Do večera nám zbývalo ještě hodně času a my jsme se chtěli hlavně nějak zabavit. V brožuře k tomuto treku jsme zjistili, že se kousek od chaty nachází jeskyně. Vyrazili jsme tedy na průzkum. Jeskyně nebyla nijak dlouhá, ale ukrývala mnoho vápencových útvarů, na které jsme se nemohli vynadívat. Když jsme se vrátili zpátky na chatu, začínala už být plná lidí. Připravili jsme si večeři, podívali se na fotky a videa z treku a pomalu jsme šli ulehnout do spacáků.

• 

• 

• 

• 

• 

Ráno jsme vstali se světlem, uvařili jsme si ovesnou kaši s ořechy, sbalili si všechny věci a v devět jsme opět vyrazili na cestu. Počasí nám moc nepřálo, každou chvíli to vypadalo, že začne pršet. Navíc jsme na otevřeném hřebeni čelili silnému větru, který se více a více stupňoval a byla pořádná zima. Měli jsme v plánu po cestě k další chatě vystoupat na vrchol hory pojmenované Mt. Luxmore, což byl nejvyšší možný bod na celé trase. Na vrchol hory se však muselo doslova lézt a přelézat přes kameny, nechtěli jsme však riskovat nějaký úraz kvůli prudkému větru, proto jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Přibližně v její polovině jsme narazili na přístřešek, kde jsme se mohli aspoň na chvilku schovat a doplnit energii menší svačinkou. Po delší době jsme zde také spatřili vysokohorského papouška Nestor kea. Netrvalo nám dlouho a z hřebenu jsme začali postupně sestupovat do hustého bukového lesa. Nejprve poměrně prudce, poté se cesta ustálila. Les se před námi otevřel a my jsme došli na louku, kde už nás vítala chata Iris Burn.

Opět jsme přišli poměrně brzy, a tak jsme měli spoustu času na prozkoumávání okolí. Věděli jsme o nedalekém vodopádu, vydali jsme se jej tedy najít. Nacházel se uprostřed deštného lesa a hromový zvuk dopadající vody jsme slyšeli už z dálky. Když jsme cestou zpátky procházeli kolem průzračného potoku, který byl živen právě vodou z vodopádu, všimli jsme si nějakého pohybu na vodě. Po chvíli jsme zpozorovali lovící pár kachen měkkozobých (maorsky whio). Narazit na tuto kachnu je velmi vzácný okamžik, žije pouze na Novém Zélandu a jejím domovem jsou rychle tekoucí horské a čisté bystřiny. Bohužel, řadí se mezi velmi ohrožený druh a v přírodě jich zbývají poslední stovky. Byli jsme velmi rádi, že jsme měli to štěstí vidět kachnu whio ve volné přírodě. Naproti chaty přes louku se dalo dojít k malé, písčité pláži hned u řeky a pozorovat zase husice rajské nebo bernešky velké. Kolem chaty šel také slyšet typický zvuk papoušků kea, kteří nás později poctili svou návštěvou.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Třetí den už jsme nikam nestoupali, trasa vedla lesem víceméně po rovině, nebo z kopce. Nenaskýtaly se nám tudíž už žádné výhledy do daleka. Už před dvanáctou hodinou jsme dorazili do našeho cíle – k chatě Moturau, která stála kousek od jezera Manapouri. Rozhodli jsme se tedy rovnou naobědvat. Během oběda jsme pozorovali všude okolo ruch. Mnoho lidí k chatě přijíždělo motorovými loďkami, rozdělávali grily a dělali nám chutě. Jelikož nám přišlo zbytečné zůstávat na chatě, nakonec jsme se dohodli, že budeme raději pokračovat a celý trek už dojdeme. Posledních pět kilometrů už jsme oba cítili krizi, naše chodidla se tvářila, že nám upadnou. Před šestou jsme dorazili zpět k autu a nikdy dříve jsme ho neviděli raději! Po namasírování nohou jsme se převlékli a už už jsme plánovali, kde bychom ukojili náš obrovský hlad. Pizzerie v nedalekém městečku Te Anau se nám zdála jako dobrý kandidát. A protože už bylo celkem pozdě a nechtěli jsme jezdit nikam daleko na free kemp, zaplatili jsme si místo pro auto v Holiday Parku, což je široká síť placených kempů. Místo zde najdou všichni – od nejlevnějších míst pro stany, přes místa s elektrickými přípojkami pro karavany, až po apartmány. Standardem jsou společné toalety a koupelny, prádelna, venkovní grily nebo privátní vířivka (za menší poplatek). Některé kempy disponují i venkovním bazénem.

• 

• 

• 

• 

• 

Než jsme ráno opustili kemp, ještě jsme využili příležitosti a dali jsme si teplou sprchu. Pak jsme se opět vydali do malebného městečka Te Anau a odměnili jsme se ještě jednou – tentokrát vydatnou a výbornou snídaní. Veru zůstala u klasiky a vystačila si s vaječnou omeletou s houbami a zeleninou, Tom prahnul po originálním chuťovém zážitku a objednal si lívance se slaninou, banány, javorovým sirupem a šlehačkou. S plným žaludkem se lépe plánuje, a proto už jsme se pídili po dalším treku. Oko nám padlo na další Great Walk, a protože sezóna začínala až za pár dní, chtěli jsme toho samozřejmě využít. Počasí sice neslibovalo žádné přehnaně krásné dny, ale my už jsme více času neměli. Bylo tedy rozhodnuto, vyrazíme na Great Walk pojmenovaný Routeburn Track.

Po cestě jsme si opět nakoupili zásobu potravin, se kterými jsme si měli po čas celého treku vystačit. Po zkušenostech s předchozím trekem jsme navíc hledali nějaké rychlejší řešení na ošetření vody. Jelikož voda na chatách nebyla určená jako pitná, museli jsme si ji dopředu převařovat a nechávat přes noc zchladit, abychom si mohli ráno doplnit naše hydrovaky. Toto řešení pro nás však bylo časově náročné (a stálo nás nemálo plynu z kartuše), a tak jsme se začali na internetu poohlížet po filtrovacích zařízeních. V kamenných obchodech byla velmi skromná nabídka, nakonec jsme však pro naše potřeby vybrali filtr na vodu od značky Sawyer. Je malý, skladný, dobře se čistí a vodu přefiltruje v rámci minut. Ideální společník na cesty.

Routeburn Track

Great Walk zvaný Routeburn Track není koncipovaný jako okružní trasa, tudíž je třeba zařídit si odvoz zpět na výchozí parkoviště. Nicméně, po velkých povodních, které postihly tuto oblast, byla menší část treku stále v opravě a nebylo možno do ní vstoupit. Museli jsme se tedy stejnou cestou vrátit zpět. Celý trek měřil přibližně čtyřicet kilometrů a my jsme si ho rozdělili do třech dnů. Routeburn Track je zajímavý také tím, že se nenachází pouze na území Národního parku Fiordland, ale částečně prochází i dalším národním parkem, Národním parkem Mt. Aspiring. A i když je u lidí oblíbenější právě Kepler Track, nám se více líbila trasa právě na Routeburn Track, i když byla o něco málo náročnější.

Na trek jsme se vydali až po obědě, protože jsme měli před sebou „jen“ deset kilometrů. Podobně jako u předchozího treku vedla cesta bukovým lesem. Na trase jsme však mohli obdivovat množství menších i větších vodopádů a hlubokých kaňonů s tyrkysově modrou vodou. Stezka totiž vedla poměrně blízko horské řeky Route Burn s mnoha postranními potůčky. Zhruba po hodině chůze před námi hustý les na chvíli ustoupil a my jsme vstoupili do širokého travnatého údolí mezi dvěma pásy hor. Poté už jsme stoupali zalesněným kopcem stále výš a výš, dokud jsme nenarazili na cíl naší cesty pro tento den – na nenápadnou chatu Routeburn Falls, která dokonale splývala s korunami stromů a nacházela se na samotném okraji stromového patra. I když jsme nijak nespěchali a po cestě pořizovali ještě fotografie a videa, na chatu jsme opět došli celkem brzy.

Po zabrání matrací a vybalení batohů jsme se vydali k nedalekým kaskádovitým vodopádům, jejichž burácející zvuk doléhal až do samotné chaty. Protože jsme měli čas, vyšli jsme si ještě kousek nad vodopády, abychom se pokochali výhledy do údolí. Když jsme se vrátili zpět na chatu, připravili jsme si večeři a zahráli si karty, které jsme si s sebou sbalili pro dlouhé večery. Navečer se pak spustil déšť a vytrval prakticky až do rána. Naštěstí, když jsme chtěli na toaletu, nemuseli jsme opouštět přístřeší chaty. Toalety byly součástí budovy, což nebývá úplným zvykem. Většinou se totiž nacházejí pár metrů od chaty. I samotná chata měla netypickou konstrukci, nestála na zemi, ale na vyvýšených kůlech jako nějaká chaloupka na kuří nožce.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ráno jsme vstávali brzy, abychom se nasnídali, sbalili si všechny věci a mohli vyrazit se světlem. Probudili jsme se však do hustého deště a zimy. V takovém počasí se nám moc nechtělo vycházet na exponovaný (nechráněný) hřeben a do sedla, které nás čekalo hned na začátku. Nakonec se ale počasí trochu uklidnilo a přestalo alespoň pršet, takže jsme vyrazili vstříc kopci do Harrisova sedla – nejvyššího bodu na trase. Stezka vedla i okolo Harrisova jezera, ze kterého jsme však viděli jen malý kousíček. Vlastně celkově jsme toho moc neviděli, protože všechna voda z deště se začala odpařovat a tvořit hustou mlhu, která se držela všude okolo nás. Počasí se začalo lámat až s naším příchodem na sedlo, kde bylo poměrně větrno. Společnost nám dělala skupinka papoušků kea, která se nedala přeslechnout. Před větrem a zimou jsme na chvilku utekli do krytého přístřešku, kde jsme si dali malou svačinku.

Poté jsme opět pokračovali v cestě alpinskou krajinou po hřebeni. Po nějaké době jsme mohli spatřit vody jezera Mackenzie, což značilo, že už nejsme daleko od další chaty. Nechtěli jsme však na ní přespávat kvůli počasí, jelikož na další den hlásili vydatný déšť a my jsme v takovém počasí nechtěli přecházet hřeben a scházet ze skalnatého sedla. Rozhodli jsme se nesestoupit až k chatě Mackenzie, protože cesta už vedla jen lesem a nenabídla by nám otevřené výhledy. Od této chaty dále už byla navíc cesta uzavřená. Místo toho jsme zastavili u skalnatých výběžků, odkud jsme měli jezero i s chatou jako na dlani. Obklopeni krásnými výhledy na okolní hory jsme se naobědvali a ještě nějakou dobu obdivovali tu krásu kolem. Nakonec jsme se vydali zpátky k chatě Routeburn Falls. A protože mlha mezitím ustoupila, naskytly se nám scenérie, které jsme předtím nemohli vidět. Bylo to, jako bychom šli úplně jinou stezkou!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Noc jsme opět strávili na chatě Routeburn Falls, což nám nevadilo, protože se nám líbilo její umístění a terasa s překrásnými výhledy do okolí. Už od rána jsme očekávali slibovaný hustý déšť, nicméně stále nepřicházel. To nám samozřejmě nevadilo. Připravili jsme si vydatnou snídani, pobalili si všechny své věci a vydali se cestou zpátky k parkovišti. Většinu času jsme šli z kopce, takže těch deset kilometrů uteklo rychle. Když už jsme nebyli daleko od našeho auta, spustil se déšť. V suchu auta jsme se převlékli a naplánovali cestu k jezeru Manapouri, odkud jsme měli vyjíždět na plavbu fjordem Doubtful Sound.

Doubtful Sound

Jelikož už jsme za sebou měli dva vícedenní treky, chtěli jsme poznat Národní park Fiordland z trochu jiné strany. Plánovali jsme navštívit jeden z fjordů, a tak jsme hledali informace na internetu. Narazili jsme na jeden příspěvek, který zmiňoval dvoudenní plavbu po fjordu Doubtful Sound. To nás zaujalo, proto jsme se pídili po dalších informacích, až jsme narazili na stránky společnosti, která tyto plavby provozuje. Turismus v okolí fjordů byl v posledním roce velmi utlumen taktéž kvůli velkým povodním, které poničily komunikace, mosty a způsobily sesuvy půdy. Opravné práce trvaly velmi dlouho a oblast se začala pomalu otevírat návštěvníkům. Opět se zahájil lodní provoz a společnosti tak nabízely počáteční velké slevy. Nám se myšlenka dvoudenního pobytu na lodi velmi zamlouvala, a když jsme zjistili, že takový zážitek můžeme mít za polovinu ceny, neváhali jsme. Přece jenom, na velké lodi jsme ještě nikdy nespali. Zakoupili jsme si tedy vstupenku v ceně cca 4500 Kč za osobu a dostali jsme balíček, který obsahoval dopravu k fjordu (tam i zpět), večeři a snídani na lodi, svou vlastní kajutu s koupelnou a fakultativní „výlet“ (na výběr jsme měli plavbu motorovou loďkou nebo plavbu na kajaku).

Doubtful Sound je druhým největším fjordem v národním parku, ale rozhodně nepatří mezi nejnavštěvovanější. To hlavně proto, že se k němu nedá dostat vlastním autem. Naším výchozím bodem, kde jsme měli započít celé dobrodružství, bylo malé městečko Manapouri u stejnojmenného jezera, odkud jsme měli vyplouvat. Toto městečko se nacházelo poblíž města Te Anau, které už jsme znali. Den před plavbou jsme tedy opět zavítali do našeho oblíbeného Holiday Parku, kde jsme strávili noc v autě. Večer jsme se šli projít k jezeru, a poté jsme zamířili do stylové krčmy na večeři a hlavně na pivo. Chtěli jsme využít toho, že máme auto zaparkované v kempu, který není daleko, a nemusíme tudíž řídit.

• 

• 

Ráno jsme si nachystali všechny věci, které se nám na plavbu hodily, do menších batohů. Dopoledne jsme vyrazili do městečka Manapouri, abychom našli místo pro auto na parkovišti. Poté jsme se vydali do kanceláře společnosti, kde nám zkontrolovali rezervaci a vytiskli nám vstupenky. Pak už jsme jen počkali do půl jedné, kdy pro nás přijel katamarán a přepravil nás na druhý břeh jezera. Plavba trvala zhruba hodinu a měli jsme k dispozici kávu nebo čaj zdarma. Na druhé straně už na nás čekal autobus, který nás měl přepravit přes horský průsmyk Wilmot Pass až k malému přístavišti Deep Cove na začátku fjordu, kde jsme se měli konečně nalodit na loď, na které strávíme noc. Zajímavostí je, že přes průsmyk vede silnice, není však napojená na silniční síť. Na využití této silnice je také zapotřebí získat speciální povolení. Všechny zásoby a pohonné hmoty se musí přepravovat loděmi přes jezero Manapouri.

Přibližně po hodině jízdy scénickou krajinou jsme dorazili do zátoky Deep Cove a nastoupili jsme na palubu trojstěžníku Fiordland Navigator. Tam už si nás převzal personál lodi a ukázal nám naši kajutu. Byla sice maličká, ale víc než postel a malou skříňku jsme nepotřebovali. Součástí byla i koupelna s toaletou a sprchovým koutem. Mezitím, co jsme se ubytovávali na pokojích, nám v hlavním sále připravili malé občerstvení. Po celou dobu plavby jsme si také mohli dle libosti dopřávat různé druhy teplých nápojů (čaj, káva, čokoláda, cappuccino aj.) zcela zdarma. Samozřejmostí byla i filtrovaná voda. Panenskou přírodu jsme mohli obdivovat jak z venkovní paluby lodi, tak z vnitřních prostor. Na lodi byl přítomen i „průvodce“, který poskytoval výklad k místům, kterými jsme zrovna proplouvali.

• 

• 

• 

• 

• 

Naší první „zastávkou“ na plavbě se stalo rameno Crooked Arm, kde jsme měli možnost projížďky na motorovém člunu, nebo na kajaku. Vzhledem k tomu, že s kajakem nemáme moc zkušeností a ani jsme do něj nikdy nenasedali rovnou z lodi, zvolili jsme si první možnost. Touto malou loďkou jsme měli možnost dostat se blíže k ohromným horám, které „vyrůstaly“ z vody. Opět jsme dostali výklad k okolní krajině, fauně i flóře. Když jsme se vrátili zpět na palubu trojstěžníku, pokračovali jsme v plavbě. Propluli jsme celým fjordem a dostali se až na širé Tasmanovo moře, kde už se klidné vody fjordu změnily ve větší vlny, které už byly znát. Minuli jsme i skalnatý ostrůvek, kde se v posledních teplých paprscích dne vyhřívala celá lachtaní kolonie. V průběhu plavby nám naservírovali předkrm v podobě teplé polévky s pečivem. Mohli jsme si vybrat ze dvou druhů. Když už slunce zapadalo, akorát jsme doplouvali do dalšího ramene First Arm, kde loď na noc zakotvila.

V té době už nám podávali večeři ve formě bufetu. V nabídce byl široký výběr masa – kuřecí, vepřové, hovězí, rybí (losos) i mořské plody (mušle). Dále čerstvá i vařená zelenina, různé druhy teplých i studených omáček, pečené houby nebo třeba saláty. K dispozici byl i bar s alkoholickými nápoji, které ale nebyly v ceně plavby. Ceny za skleničku vína však byly velmi přívětivé. Na večeři jsme si velmi pochutnali, všechno jídlo bylo skvěle připraveno, i když kuchaři zřejmě neměli stejné podmínky jako v nějaké luxusní restauraci. Po večeři na nás ještě čekal dezert. Opět, druhů bylo několik. Večer jsme se po příjemně stráveném dni odebrali do naší kajuty, jelikož nás čekalo brzké vstávání.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Příštího dne jsme už za svítání vypluli z ramene First Arm a mířili jsme zpět do přístaviště Deep Cove. Ráno se podávala teplá snídaně, přičemž výběr byl opravdu pestrý – míchaná vejce, opečená slanina, pečené fazole, pečené houby nebo párky. K dispozici bylo čerstvé nebo opražené pečivo, čerstvá zelenina, ovoce, jogurty a marmelády, cereálie či müsli. Po vydatné snídani jsme strávili nějaký čas na palubě a pozorovali jsme okolí. Sice jsme neměli štěstí spatřit delfíny, zato jsme na jednom ostrůvku narazili na raritní tučňáky novozélandské, kteří obývají břehy Národního parku Fiordland a Stewartův ostrov. Tento druh tučňáka je velmi plachý a ukrývá se v hustém porostu, proto se nám ho nepodařilo obstojně vyfotit. Jednoho tučňáka spatřila Veru i plavat pod vodou okolo lodi.

Naší poslední zastávkou na této plavbě se stalo rameno Hall Arm, které už nebylo daleko od zátoky Deep Cove. Voda v tomto úseku fjordu Doubtful Sound byla ledově klidná a na její hladině se nádherně zrcadlilo okolí. Kapitán lodi nám zde úplně zastavil a vypnul všechny motory, abychom si tu krásu nerušeně vychutnali. K našim uším doléhal jen ptačí zpěv. Pak už nás čekala cesta zpět autobusem přes průsmyk Wilmot Pass a katamaránem přes jezero Manapouri. Dvoudenní plavba celým fjordem pro nás byla jedním z neopakovatelných zážitků na Novém Zélandu.

• 

• 

Greenstone Caples Track

Po dvou jednodušších vícedenních trecích jsme nabyli dojmu, že bychom si měli naši laťku nastavit o něco výš. Chtěli jsme si vyzkoušet nějaký méně známý trek, na který nechodí tolik lidí, ale zároveň jsme ještě nebyli připraveni zdolávat nějaké těžké trasy. Záměrem bylo také najít trasu s odlišnou a neokoukanou krajinou. Když jsme si na chatě Routeburn Falls povídali s místním rangerem (který nás překvapil, když nám česky popřál „dobré ráno“), dostali jsme od něj tip na vícedenní trek s názvem Greenstone Caples Track. Po vyhledání informací jsme zjistili, že se má jednat o trasu vedoucí víceméně dvěma údolími řek Greenstone a Caples protékajícími kolem dvou pohoří – Humboldt a Ailsa. Takovým prostředím jsme naše kroky ještě nevedli, proto bylo rozhodnuto.

Tentokrát však hrálo počasí důležitou roli. Abychom se dostali k parkovišti treku, museli jsme autem překonat tři (nevyschlé) brody. Cesta byla doporučena spíše pro vozidla 4×4, takové jsme však neměli. Od ostatních lidí jsme ale věděli, že cesta je schůdná i pro campervan, pokud bezprostředně před jízdou nepršelo. V opačném případě by došlo k rozvodnění brodů a my bychom tam s autem pravděpodobně uvízli. Počasí vypadalo slibně, žádný déšť na obzoru i po čas treku. Na Novém Zélandu však jeden nikdy neví, počasí se mění velmi rychle a několikrát jsme toho byli svědky. S touto pozitivní zprávou jsme si tedy nakoupili zásoby jídla a vyjeli vstříc nové výzvě. Pak už nám jen stačilo modlit se, aby se počasí nezměnilo a nepršelo, abychom nezůstali někde odříznutí od zbytku světa. Na celém treku jsme měli nachodit kolem šedesáti kilometrů, které jsme si rozložili na čtyři dny.

Parkoviště k treku se nacházelo zhruba hodinu jízdy od poslední vesničky Glenorchy a většina cesty byla štěrková. Po úspěšném zdolání brodů jsme si našli místo na zaparkování a uvařili jsme si oběd. Na trek jsme se chtěli vydat později, jelikož první chata nebyla vyloženě daleko. Po obědě jsme si připravili věci na trek a ještě nám zbyl čas na odpočinek. Na cestu jsme se vydali až o půl čtvrté odpoledne. Čekalo nás přibližně deset kilometrů a my jsme je zvládli za dvě hodiny a půl. Trasa vedla údolím podél řeky Caples, víceméně okrajem smíšeného lesa, který přecházel v travnaté louky a pastviny, na kterých se krmily krávy i se svými mláďaty. Když jsme došli na chatu Mid Caples, připravili jsme si večeři a zahráli jsme si i karetní hru, kterou jsme si pořídili pro případ „nudy“. Že tento trek není tak „profláknutý“ jsme poznali hned podle obsazenosti chaty.

Příštího rána jsme se vzbudili do husté mlhy, která přinesla i nižší teploty. Nicméně, když se slunce dostalo výš na oblohu, začalo být teplo a mlha se zcela vypařila. Cesta nás opět vedla podél řeky Caples a jejím travnatým údolím. Některé úseky však byly hodně podmáčené, za což jsme mohli poděkovat hlavně menším potůčkům, které přitékaly do řeky. Po překonání bahna a bažin jsme se dostali do bukového lesa, odkud už jsme začali stoupat do sedla McKellar. Cesta pokračovala dále křehkou subalpinskou krajinou, kde byly vybudovány dřevěné chodníčky, aby se z této krajiny co nejvíce zachovalo. Odtud jsme měli nádherný výhled na majestátní horu Mt. Christinu z pohoří Darran. Nad úrovní lesa jsme bohužel dlouho nezůstali, zanedlouho jsme do něj opět vstoupili a začali sestupovat k jezeru McKellar. Tam už nás vítala stejnojmenná chata. A protože nepřišlo moc lidí, měli jsme to štěstí a spali jsme v místnosti úplně sami.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Jezero McKellar bylo takovou vstupní branou do druhého údolí, tentokrát řeky Greenstone. Ráno se v údolí opět držela mlha, ale nakonec se počasí vybralo. Často jsme se drželi velmi blízko u řeky a museli jsme tak překonávat postranní přítoky. Přes jeden takový potok dokonce vedl visutý úzký most, protože nebyl zrovna nejmenší. Díky všudypřítomné vodě z potůčků a stružek byla cesta místy velmi bahnitá a louky velmi podmáčené. Na jedné takové jsme se doslova brodili ve vodě, když jsme trávu přimáčkli k zemi svou těžkou vahou. Celou dobu jsme střídali lesy a travnaté úseky se zakrslými stromky a chomáčky dlouhé trávy. Procházeli jsme i část, kde kdysi dávno došlo k sesuvu půdy a nyní o této dávné historii svědčí jen hromada kamenů a kusy skal.

Závěrečný úsek k chatě Greenstone vedl do prudšího kopce, kdy jsme prošli hustým lesem na otevřené prostranství. Tam už stála v celé své kráse chata, na které jsme se „ubytovali“. Po klasickém vybalení našich věcí jsme se šli pokochat okolím. Nedaleko chaty tekla řeka Greenstone, ve které se dalo osvěžit, nicméně voda byla velmi studená. Když jsme se vrátili zpět, uvařili jsme si večeři, prohodili pár slov s ostatními trampery a zahráli si karty. Opět jsme měli štěstí a ve spací místnosti jsme byli sami. Náš příští den už byl krátký, došli jsme celým údolím zpět na parkoviště. Počasí jsme měli po celý trek velmi slušné, proto jsme se ani neobávali brodů. Do vesničky Glenorchy jsme se vrátili v obědovém čase, a protože už jsme měli hlad a zahlédli jsme čínskou restauraci, kde připravovali typické čínské plněné knedlíčky, neodolali jsme. Chutě byly velké, ukojili jsme je až v místní kavárně výborným zákuskem a kávou. Trek jsme celkově hodnotili jako náročnější (než předchozí dva Great Walky), než jak se nám zdál na mapě a podle výškového profilu. A to hlavně kvůli terénu, kdy nám cesta nebyla „naservírovaná až pod nos“.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Jezero Hauroko

Po vícedenních trecích jsme se rozhodli, že si trochu odpočineme od těžkých krosen a zaměříme se na jednodenní výlety v Národním parku Fiordland. Jedním z takových výletů byla návštěva jezera Hauroko. Jedná se o nejhlubší jezero na Novém Zélandu (hluboké 462 metrů) a nachází se na úplném jihu národního parku. K jezeru vede pouze jedna příjezdová cesta, která je navíc štěrková. Jízda nám trvala poměrně dlouho, ale rozhodně stála za to! Vzhledem k tomu, že jde o vcelku odlehlé místo, nebylo zde ani moc návštěvníků, což jsme ocenili.

Abychom si mohli lépe prohlédnout jezero, vydali jsme se na vyhlídku, která slibovala dechberoucí výhledy na jezero a jeho okolí. Podle informací na tabulce měla trasa tam a zpět (dohromady cca pět kilometrů) zabrat zhruba čtyři hodiny. Už podle toho jsme usoudili, že to nebude zrovna nenáročná procházka. Cesta začínala u dřevěného mola a pokračovala dále podél jezera. Po krátké době jsme nicméně začali stoupat, a to prudce. Stezka vedla v deštném lese a místy byla velmi bahnitá. Ani jsme nepočítali, kolikrát jsme museli přelézt přes popadané stromy, vyčnívající kořeny a větve. V moment, kdy už se nám zdálo, že jdeme nekonečně dlouho, jsme vyšplhali na poslední kus skály, odkud se nám odhalilo jezero Hauroko. Na vršku kopce sice bylo větrno, ale hřály nás teplé sluneční paprsky. Nějakou dobu jsme obdivovali okolí, než jsme se stejnou cestou vrátili nazpět. Tuto vycházku jsme nakonec zvládli takřka za polovinu uvedeného času.

• 

• 

• 

• 

Milford Sound

Cesta k tomuto nejslavnějšímu fjordu byla velmi dlouho uzavřená (kvůli velkým povodním, které poničily komunikace a mosty), a poté se k fjordu dostali pouze turisté kyvadlovou autobusovou dopravou. Mohli však pouze do stejnojmenné vesničky, což byla velká škoda. Po cestě je totiž mnoho zastávek s kratšími či delšími procházkami, které by byl hřích nenavštívit. A tak jsme čekali na vhodnou příležitost a modlili se, aby už cestu zprovoznili i pro „normální“ lidi. Fjord Milford Sound je nejpopulárnější turistickou destinací, kterou navštíví téměř každý, kdo se na Novém Zélandu zastaví. My jsme toto atraktivní místo navštívili v době, kdy nejezdil jeden zájezdový autobus za druhým a neprodírali jsme se davy lidí. Naopak, místo působilo až moc klidně. Můžeme za to poděkovat světové pandemii, díky které jsme mohli zažít toto místo jinak a jedinečně.

Když už jsme se k tomuto fjordu vydali, rozhodli jsme se pro další plavbu. Tentokrát však krátkou, samotný fjord moc dlouhý není. Nakonec jsme si vybrali společnost, která nabízela plavbu na malé výletní lodi, kde se moc lidí nevešlo, aby byl náš zážitek co nejvíce komorní. Ráno jsme si přivstali, protože nás do Milford Soundu čekala dlouhá cesta. Zpočátku to vypadalo, že nám počasí nevyjde. Mrholilo, všude se držela neprostupná mlha a byla zima. Výhledy jsme také žádné neměli. Na krátkou chvíli jsme se zastavili u jezírek Mirror Lakes, ve kterých se při dobrých podmínkách zrcadlí okolní hory. Kvůli mlze jsme však neviděli ani ty hory. Naší další zastávkou byla krátká procházka k vodopádům Marian Falls. Bohužel, stezka byla po pár set metrech uzavřena, protože na ní ještě stále probíhaly práce. Vodopády jsme ale viděli. Čím více jsme se blížili k vesničce, která leží hned u fjordu, tím více jsme na vlastní oči viděli, že záplavy způsobily velké škody. Mnoho úseků komunikace se stále opravovalo. Ne všechny stezky byly zpřístupněny návštěvníkům.

• 

• 

• 

Jelikož jsme nemohli navštívit všechny body na trase, které jsme si naplánovali, dojeli jsme do vesničky Milford Sound poměrně brzy. A protože jsme vstávali brzy, měli jsme už hlad. Zastavili jsme se tedy v jedné kavárně/bistru a nechali jsme si připravit teplý, snídaňový sendvič. Měli jsme ještě chvilku času před plavbou, proto jsme se šli projít po vesničce. Nebe se začalo vyjasňovat a vypadalo to nakonec na pěkný den. Do přístaviště, odkud jsme odplouvali, jsme měli dorazit půl hodiny předem. U obrovského parkoviště se nacházela budova, kde měly jednotlivé plavební společnosti svá „okýnka“. Trochu to tam vypadalo jako na letišti. Vyhledali jsme si svou společnost a po kontrole jsme šli čekat na příslušné molo na loď. Výlet lodí nás vyšel na cca 770 Kč za osobu (opět jsme využili velké slevy). V jedenáct hodin dopoledne jsme konečně vypluli. Na palubě jsme dostali kávu a čaj zdarma, čehož jsme využili, protože bylo chladněji. Loď byla dvoupatrová a mohli jsme se po ní pohybovat bez omezení.

Plavba trvala zhruba dvě hodiny. Dostali jsme také mapku, kde jsme si mohli přečíst informace o zajímavých místech na trase. K tomu nás kapitán lodi vždy upozornil, že se k takovému místu blížíme a podal nám kratší výklad. Jelikož pár dní předem nebylo hezké počasí a v oblasti dosti pršelo, objevilo se ve fjordu mnoho menších i větších vodopádů, které tam normálně nebývají. Po cestě jsme minuli i masivní vodopády, které trvale přivádí sladkou vodu. Měli jsme možnost si prohlédnout několik visutých údolí, která vznikla kdysi dávno ledovcovou činností. Skrze fjord jsme propluli až na okraj Tasmanova moře kolem několika malých zátok. Opět jsme nenarazili na žádné delfíny, ale viděli jsme několik lachtanů, kteří se vyhřívali na sluníčku. A opět jsme měli štěstí na tučňáky novozélandské. Fjord Milford Sound byl samozřejmě podobný fjordu Doubtful Sound, ale přece úplně jiný. Určitě nelitujeme toho, že jsme toto místo navštívili.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ve stejné kavárně/bistru jsme se také zastavili na oběd a zašli jsme si na vyhlídku na fjord Milford Sound. Poté už byl pomalu čas vrátit se stejnou cestou zpátky. Když jsme ráno jeli do vesničky, byli jsme o výhledy ochuzeni, proto jsme si to chtěli vynahradit. Na okraji cesty byla často možnost zastavit a podívat se do okolí. Výhledy byly opravdu nádherné – ať už na křišťálově čisté řeky, vodopády, nekonečné deštné lesy, hory nebo ledovce. Po trase jsme projeli i tunelem pojmenovaným Homer. Uvnitř nejsou žádná světla a stěny tvoří původní, neopracovaná žula. Nutno podotknout, že „potkat“ na Novém Zélandu tunel je téměř sváteční záležitostí.

Na jedné z vyhlídek nás překvapil i zvídavý papoušek Nestor kea. Veru si někde přečetla, že tito papoušci jsou velmi inteligentní a zvědaví, a pokud je chceme k sobě přilákat, musíme upoutat jejich pozornost. Z klacíků na zemi začala stavět jakousi „pyramidu“ a netrvalo dlouho, papoušek ji začal pozorovat. Nejprve zpovzdálí, pak se začal osmělovat a hopkat blíž a blíž. Když si pořádně prohlédl, co Veru dělá, dokonce si k ní přišel pro větvičku, kterou si vzal pařátem. Veru si už už myslela, jak papoušek přiloží „ruku“ k dílu, ale ten měl o pyramidách asi jiný názor. Místo přiložení větvičky se celým stavěním prohnal a pyramidu zbořil. Klacík si ale nechal, asi jako suvenýr. Znovu jsme zastavili také u zrcadlových jezírek, na jejichž klidné hladině jsme mohli pozorovat nehybný odraz okolních vysokých štítů. Krásnou fotku jako z časopisu však nemáme, protože sluníčko nám svítilo přímo naproti. Krátkou procházkou k jezírkům jsme se rozloučili s touto oblastí, ale ne nadlouho.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Gertrude Saddle

Když jsme se koukali, kam všude se dá v Milford Soundu jít, oko nám padlo na dva celodenní výšlapy. Vzhledem k časové náročnosti a vzdálenosti k nejbližšímu free campu jsme se rozhodli, že si zaplatíme dvě noci na kempu, který spravuje ministerstvo životního prostředí. Na trase je sice hromada kempů, ale zvolili jsme tento kvůli ceně a výhodné poloze. Jednalo se o základní kemp, kde byly k dispozici pouze suché toalety, dešťová voda a několik ohnišť. Kvůli prvnímu výšlapu do sedla Gertrude jsme si museli počkat na velmi dobré počasí, jelikož bylo nutné přebrodit jeden potok a šplhalo se po hladkých skalách, které by se po dešti proměnily v klouzačku. Tato trasa byla kvalifikována jako „expert“ (i kvůli málo značené trase) v délce trvání zhruba čtyř až šesti hodin (cca 7 km tam i zpět), rozhodně jsme tedy nechtěli nic podcenit. Ani jsme netušili, jestli výšlap vůbec zvládneme, prostě jsme tam šli s pocitem to alespoň zkusit.

Na kemp jsme dorazili celkem pozdě, až kolem devíti hodin večer. Nacházeli jsme se totiž daleko a museli jsme si nakoupit potraviny nejméně na tři dny, doplnit pitnou vodu, zbavit se odpadu a vyprat si prádlo. Ráno jsme nemuseli vstávat až příliš brzy, jelikož jsme měli spoustu času. Zastavil se u nás i správce kempu, který zkontroloval, že jsme dorazili (večer už tam nebyl, ale věděl o tom, že máme přijet). Ptal se nás, co máme v plánu, a když zjistil, že se chystáme do sedla Gertrude, začal se nás vyptávat, jestli máme zkušenosti s výšlapy a jestli máme vhodnou obuv. Také nám řekl, že pokud nás zastihne mlha nebo špatné počasí, máme se vrátit. Nabalili jsme si batohy, připravili jídlo a vyrazili jsme k treku. Autem to bylo k parkovišti asi patnáct minut. Na místě jsme se museli trochu přiobléci, protože mezi vysokými skalami ještě nepronikalo slunce a ve stínu nám byla zima.

Trasa do sedla nebyla nijak dlouhá – čekalo nás jen tři a půl kilometru, přičemž větší polovina byla v podstatě po rovině. Nejprve jsme šli údolím v pohoří Darran mezi hustým křovím. Tam se nám také velmi brzy ztratilo značení i uzounká cestička, a tak jsme se začali orientovat podle směru na hodinkách. Směr jsme sice drželi, ale cestička nikde a bylo skoro nemožné se prodírat zakrslými stromky. Nakonec jsme se tedy rozhodli vrátit a najít cestičku zpět, což se nám podařilo. Po tomhle incidentu jsme trochu začali pochybovat o tom, že se do sedla dostaneme. Po nějaké chvíli však křoviny začaly ustupovat a objevilo se skalnaté podloží a nízká tuhá tráva. Větší půlku jsme tedy měli za sebou a odteď už nás čekalo jen stoupání do skal s převýšením bezmála 700 metrů na jednom a půl kilometru.

Zpočátku jsme stoupali prudce do skalnatého kopce kolem potoka. Když jsme si potřebovali trochu oddechnout, kochali jsme se nádhernými výhledy. Místo přebrodění potoka bylo označeno velkým oranžovým trojúhelníkem, což značilo nejbezpečnější cestu. Od potoka už následovala kamenitá trasa, dokud jsme se nedostali k Černému jezeru. Počasí jsme sice měli nádherné a začínalo být horko, ale voda byla velmi studená. Od jezera jsme se doslova škrábali po hladké skále a stoupali stále výš a výš. Na některých úsecích bylo k dispozici ocelové lano, které jsme ocenili obzvláště při sestupu. Když jsme překonali skálu, věděli jsme, že už jsme téměř v sedle. Přelezli jsme poslední část s obrovskými balvany, ušli pár metrů a ocitli jsme se v sedle. Vyšplhali jsme si ještě trošku do kopce, abychom měli lepší výhledy a pak už jen odpočívali a pozorovali okolí ze všech stran.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Když jsme si dostatečně odpočinuli a naobědvali se, vydali jsme se zpět k autu. Žádné uhnutí z cestičky se nekonalo. Celý výšlap jsme nakonec zvládli pod čtyři hodiny. Naše auto se mezitím velmi zalíbilo jednomu drzému papouškovi kea a moc se ho nechtěl vzdát. Veru měla strach, že by začal ohlodávat nějaké gumové části (které tito papoušci přímo milují, ale jsou pro ně toxické a způsobují jim smrt) a nakonec se jí ho podařilo odehnat. My už jsme se pomalu těšili do kempu, protože jsme si říkali, že bychom konečně mohli zkusit využít rybářský prut, který jsme k autu dostali. Hned u kempu se totiž nacházel potok. Tom dostal bojový úkol chytit rybu, Veru mezitím chystala brambory a zeleninu, které bychom si upekli na ohništi v uhlících. Zkoušeli jsme chytat opravdu dlouho, i s nějakými materiálními ztrátami (jako například zapletená návnada ve stromě téměř na druhé straně potoka apod.).

Jedna ryba se dokonce chytla, polovinu z ní jsme i viděli nad hladinou, jak bojovala a my s ní, ale nakonec se nám vyvlíkla. A i když jsme nechytali na jednom místě, ryby se navzájem zřejmě varovaly, protože pak už jsme na žádnou nenarazili. Hlad už byl nicméně velký a kousavé mouchy nás užíraly víc a víc, takže jsme se spokojili s pečenými bramborami v alobalu, do kterých jsme přidali pár hub a uzený sýr z našich zásob. Před otravnými mouchami jsme se po večeři schovali v autě a naplánovali si další kratší výšlap, tentokrát na horu Key Summit.

Key Summit

Opět jsme nemuseli vstávat nijak brzo, v klidu jsme si sbalili věci, nachystali oběd a svačinky. Parkoviště bylo vzdáleno asi sedm minut jízdy autem. Měli jsme tak možnost cestovat na druhou stranu Great Walku Routeburn Track, který už mezitím otevřeli. Hora Key Summit sice není po cestě treku, ale jedná se o kratší odbočku, proto tam mnoho lidí z treku míří. My jsme samozřejmě byli rádi, že si na ni můžeme vyšlapat, protože cesta byla taky uzavřená. Podle informací se mělo jednat o zhruba tříhodinovou „procházku“ (cca 7 km tam i zpět) po relativně jednoduché stezce. Počasí už nebylo nejlepší, doufali jsme ale, že nás o výhledy neochudí.

Zpočátku vedla cesta klasicky lesem, kde bylo znát, že trasa byla poničená. Stezka byla vcelku široká, pozvolně jsme stoupali nad stromové patro. Pak už nás čekal závěrečný výstup na vrchol hory Key Summit (919 m n. m.), což už bylo prudší stoupání a hodně serpentin. Když jsme vystoupali na horu, prošli jsme si i tzv. alpine nature walk (procházka alpinskou přírodou). Jednalo se o okruh přímo na vršku hory, který byl relativně plochý. Na tomto okruhu jsme mohli vidět jezírka, mokřady a díky jedinečnému ekosystému třeba i rosnatku (druh masožravé rostliny)! Z vrcholu jsme se mohli pokochat výhledy na nám už známou horu Mt. Christinu, pohoří Humboldt (trek Greenstone Caples), pohoří Darran (výšlap do sedla Gertrude), údolí řeky Greenstone a údolí řeky Eglinton (projížděli jsme cestou na Milford Sound) a odhadovat, kudy jsme asi procházeli.

Později jsme si dali oběd, a protože nám bez pohybu byla trochu zima, rozhodli jsme se jít zpátky. Měli jsme však docela dost času, protože na vrchol jsme došli přibližně za 45 minut. V plánu to sice nebylo, ale nakonec jsme zašli ještě k jezeru Howden. Měla tam být chata, ale ta byla zničená při povodních, když se sesula půda. K dispozici byly alespoň toalety a lavičky se stoly, kde jsme si udělali krátkou přestávku. Pak už jsme šlapali zpátky k autu, protože nás čekala dlouhá cesta. Výšlap nám nakonec zabral celkově asi hodinu a půl.

• 

• 

• 

• 

• 

Chtěli jsme zvládnout ještě výšlap k jezeru Marian, protože trasa se také opět otevřela, ale informační tabulka mluvila o třech hodinách. Nás však čekala ještě dlouhá cesta autem, zhruba tři hodiny jízdy na úplný jih národního parku, kde jsme si naplánovali další z méně známých treků. Věříme, že by to byla nádherná procházka, ale museli jsme ji oželet, i kvůli počasí. S oblastí Milford Soundu jsme se tedy definitivně rozloučili, nasedli do auta a vydali se na jih. Noc jsme strávili na free campu u dlouhé pláže, kde se nacházel ostrůvek pojmenovaný Monkey Island (Opičí ostrov). Na ostrůvek se dalo dostat, ale jen za odlivu, kdy nám mořská voda sahala po kotníky/lýtka.

Trek jižním pobřežím

Když jsme plánovali treky v Národním parku Fiordland, zaujal nás trek zvaný South Coast Track (tedy trek na jižním pobřeží). Nemělo se jednat o příliš frekventovanou trasu, jelikož se částečně kryla s jiným trekem (Hump Ridge Track). O něm jsme původně uvažovali, ale byl to komerční trek, kdy i ten nejzákladnější balíček stál cca 4500 Kč za osobu (cena zahrnovala dvě noci na zařízené chatě a dvě snídaně). Zdálo se nám to jako dost peněz, nakonec jsme tedy zvolili South Coast Track, který byl celkově na osm dní (bohužel to nebyl okruh). My jsme nicméně zvolili jen čtyřdenní variantu, protože dál už pro nás trek nebyl nijak zvlášť zajímavý a mělo se jednat už o těžký terén, kde bylo zapotřebí i překročení řeky. Navíc, ani počasí nevypadalo úplně nejlépe, ale doufali jsme, že nám vyjde. Ozvláštněním měly být původní dřevěné viadukty, po kterých jezdil speciální přepravník dřeva, který převážel vytěžené dřevo z oblasti. A pokud bychom měli štěstí, mohli jsme narazit i na delfíny.

Jízda z free campu u Monkey Islandu na parkoviště treku nám trvala zhruba hodinu, protože jsme projížděli i úsek štěrkové cesty, kde se nedalo jet příliš rychle. Na trek jsme se vydali až po desáté hodině, přičemž dle informační tabule nás čekalo přibližně dvacet kilometrů, což mělo trvat asi šest hodin. Trasa nás hned na začátku zavedla do deštného lesa, kterým jsme sestoupili až na úroveň oceánu. Odtud jsme si mohli vybrat, zda chceme pokračovat dále po pláži, nebo zůstat nad úrovní oceánu na okraji lesa. Místními deštnými lesy jsme se procházeli už nesčetněkrát, zvolili jsme si tedy pláž. Jednalo se o celkem dlouhý úsek, pláž měla několik kilometrů.

Poté jsme opět vstoupili do deštného lesa, kde jsme střídavě stoupali a sestupovali. Za jedním visutým mostem jsme si udělali přestávku na oběd a přiletěl nás navštívit i místní endemický pták lejsčík dlouhonohý (South Island Robin), který se nás vůbec nebál a pohopsával pár centimetrů od nás. Kromě papoušků kea se k nám žádný jiný pták tak blízko nikdy neodvážil, mohli jsme si ho proto velmi dobře prohlédnout. I když jsme lesem procházeli téměř u útesů nad úrovní pláže, oceán jsme bohužel neviděli ani prosvítat mezi stromy, jak neprostupný les to byl. Cesta byla místy hodně bahnitá, což nás zpomalovalo, i tak jsme však došli na chatu Port Craig School kolem čtyř hodin odpoledne. Tentokrát se jednalo o celkem netradiční chatu na přespání, jelikož to byla bývalá škola, jejíž budova se jako jediná zachovala.

Na místě, kde stála, totiž na začátku dvacátého století existovalo malé městečko Port Craig, které sloužilo zhruba sto padesáti mužům a jejich rodinám. Muži pracovali v lesích, kde těžili dřevo, které převáželi pomocí speciálního přepravníku až k pile. Tam ho opracovali a posílali k přístavu, který se nacházel nedaleko školy. I my jsme se zašli k bývalému přístavu podívat. Po cestě jsme přitom mohli narazit na několik chátrajících zbytků těžké techniky, která po těžařích v lese zůstala jako připomínka ambiciózního projektu. Pláž u přístavu nebyla nijak velká ani široká, a byla spíše kamenitá. Jen co jsme se na chvíli zastavili, už se na nás sesypalo krvelačné hejno mušek. Na jejich nálety nepomáhal ani repelent. Za naše utrpení jsme však byli odměněni – po chvíli jsme na hladině spatřili ploutve. Patřily plískavici novozélandské, což je jeden z nejmenších delfínů na světě. Delfínů jsme napočítali přes deset a zdržovali se velmi blízko břehu. Tom si s nimi šel i zaplavat. Pozorovali jsme je dlouho, než jsme se konečně odhodlali vrátit do chaty a uvařit si večeři. Nikdo další mezitím nepřišel, takže jsme noc na chatě trávili sami.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Příštího dne jsme se vydali po těžařské stopě. Čekalo nás zhruba šestnáct kilometrů, přičemž téměř většina (patnáct kilometrů) vedla po bývalé trase přepravníku, který převážel vytěžené dřevo do městečka Port Craig. Věděli jsme tedy, že logicky půjdeme po rovině a bude to pro nás spíše nenáročná procházka s těžkým batohem. To jsme se ale docela přepočítali. Dráha pro koleje přepravníku byla na mnoha místech doslova prokopána skrz deštný les. To znamenalo, že jsme šli na úrovni kořenového systému a všechna voda se v tomto prostoru shromažďovala. Neměla moc kam odtéct, protože koryta na odtok buď chyběla, nebo byla zanesená. Taková místa se pak proměnila v jeden souvislý, dlouhý močál plný bahna. Pokud byla možnost, snažili jsme se bahnité úseky obejít.

Celou dobu jsme šlapali deštným lesem, který byl chudý na nějaké výhledy do okolí. Měli jsme zvláštní pocit při procházení místem, kde kdysi tvrdě pracovali lidé. Kráčeli jsme po zbytcích zanechaných pražců, někde si je však příroda vzala úplně. Narazili jsme i na kousky původních kolejí. Jak velkolepý těžařský projekt to byl, o tom svědčí i původní dřevěné viadukty, přes které se „proháněl“ osmdesáti tunový parní přepravník dřeva (váha bez nákladu) pocházející ze Severní Ameriky. Těžení však v oblasti vydrželo pouze několik let. Těžařská společnost svůj projekt velmi podcenila, vstupní náklady byly vysoké (pořízení přepravníku a vybudování tratě, vystavění viaduktů), provozní náklady taktéž, jelikož se jednalo o odlehlé a těžko přístupné místo, vytěžené dřevo nakonec nebylo tak kvalitní, jak se původně domnívali, a když vlivem ekonomické situace ve světě výrazně klesla poptávka po dřevě, sny o zbohatnutí se definitivně rozplynuly. I když nakonec celý projekt zkrachoval, nemění to nic na faktu, jak velkého technologického pokroku na začátku dvacátého století lidé dosáhli.

• 

• 

• 

U nejdelšího viaduktu jsme se na chvíli zastavili. Chtěli jsme si natočit pár záběrů z procházení, takže Tom postavil kameru na kraj dřevěné konstrukce. Jednalo se totiž o nejdelší viadukt na trase (v délce 125 metrů a ve výšce 36 metrů nad řekou). Neumístil ji však zrovna nejlépe a kamera spadla z mostu někam hlouběji do hustého kapradí. Nikomu z nás se nechtělo slézat, protože pod mostem byl sráz, hustá vegetace a kvůli mokru i kluzko. Nechtěli jsme riskovat, že se někomu něco stane, takže jsme tam kameru chtěli nechat. Tom sice znal přibližné místo dopadu, ale nic vidět nešlo a nevěděli jsme, jestli se kamera neskutálela níže. Potom jsme si to ale rozmysleli, jelikož kamera byla prakticky zbrusu nová, kupovali jsme ji chvíli před trekem. Nakonec se Veru rozhodla, že pro kameru sleze, a kdyby se něco stalo, Tom bude schopný sehnat pomoc. V hustém kapradí se černá malá kamera hledala celkem špatně, ale naštěstí se podařilo ji najít a v pořádku se vyškrábat zase k mostu. Tom dostal zákaz umísťování kamery na nevhodná místa a pokračovali jsme dále.

Na některých místech byl trek poškozený, museli jsme tedy volit náhradní trasy. Občas vedly do prudkého kopce, ale k dispozici bylo lano, takže jsme se v pohodě vyšplhali i v kluzkém terénu. Pokračovali jsme stále lesem, až jsme došli k menší mýtině u řeky, kde stál cíl naší cesty – chata Wairaurahiri. To už se počasí trochu zkazilo a začalo mírně pršet. Na chatě jsme se setkali s párem Francouzů, kteří se pokoušeli dostat k další chatě na trase, ale museli se vrátit kvůli velmi těžkému terénu, kdy za dvě hodiny chůze skoro nic neušli. Ještě ten den se však vydali znovu na cestu zpět a my jsme tak měli chatu opět jen pro sebe. K večeru se pak rozpršelo úplně a déšť nepřestal až do rána. My jsme byli rádi, že jsme hlavně v suchu, zima nám sice byla velká, ale brzy jsme zalezli do péřových spacáků.

• 

• 

• 

Ráno jsme se probudili do bubnování deště, ale neměli jsme jinou možnost, než se sbalit, nasadit nepromokavé kalhoty a bundu a vyrazit zpátky k chatě Port Craig School. Jestliže cesta byla předtím náročnější, po celovečerním dešti už se proměnila ve velmi náročnou. Bahnité močály se zavodnily a rozlily do okolí, blízké stružky se proměnily v potoky, z úzké stezky se stal regulérní potůček, který se ani nedal moc obejít kvůli husté vegetaci a všudypřítomným mechovým lůžkům, která byla nasáklá vodou jako houby. Voda se držela všude – na stromech, kapradinách, rostlinách, v půdě. Několikrát jsme na trase museli překračovat potoky, které se objevily zdánlivě odnikud a některé byly celkem široké. Mnoho úseků bylo zaplavených, převážně kvůli vyhloubení trasy.

Cesta nám tedy trvala mnohem déle než poprvé a opravdu jsme se těšili do sucha. Boty jsme po několika hodinách chození v mokru a vodě měli promočené. Když jsme se přiblížili k chatě Port Craig School, ucítili jsme vůni páleného dřeva. Uvnitř chaty jsme objevili Francouze, který cestoval sám a měl v plánu vydat se naším směrem a přespat na další chatě. Kvůli špatnému počasí a terénu se však raději vrátil a zůstal v teple a suchu. Topil v kamnech, která byla k dispozici, takže v chatě jsme měli teplo a mohli jsme si i vysušit oblečení a částečně boty. Zbytek večera jsme strávili konverzací u ohně.

• 

• 

• 

• 

• 

Déšť ustal až příštího dne a kolem poledne se ukázalo i sluníčko a začalo být teplo. Oběd jsme si chtěli užít na pláži s výhledem na oceán, ale jen co jsme zastavili, už na nás začaly útočit známé krev sající mušky (sandflies). Jídlo jsme do sebe tedy bleskurychle nasoukali a u toho ještě pochodovali, abychom se aspoň pár much zbavili. Moc jsme si neodpočinuli, ale chtěli jsme utéct mouchám, proto jsme rychle pokračovali dále. Zkusili jsme ještě jednu zastávku, ale ani tam nám mouchy nedaly pokoj. Byli jsme však celkem unavení, takže jsme rezignovaně sedli na kus stromu a pár minut jen seděli a oddechovali a zabíjeli mušky. Těšili jsme se hlavně na to, až sedneme do auta a much se konečně zbavíme. Z chaty jsme vycházeli celkem pozdě, až kolem desáté, ale na parkoviště jsme dorazili už o půl čtvrté. Rychle jsme se převlékli do čistých věcí a vyrazili jsme více na východ, abychom procestovali jižní část Jižního ostrova.