Chmelová brigáda

Až večer jsme konečně dojeli na chmelovou farmu, kde jsme měli zhruba měsíc pobývat. Ubytování bylo velmi skromné – měli jsme k dispozici kousek travnaté plochy přímo u chmelových řádků, kde jsme zaparkovali auto. V něm jsme pak přespávali. Nově byly také přistaveny chemické toalety, takže jsme už nemuseli chodit přímo do továrny. A přibylo i pár obytných buněk pro další pracovníky. Jedna nám byla nabídnuta, ale my jsme se spokojili s naším autem. Dokonce nám zařídili i přístup k Wifi síti. V rámci možností jsme byli spokojení, jelikož jsme to měli do práce jen pár minut pěšky, a navíc jsme za ubytování nemuseli nic platit (což není úplně obvyklé).

Ráno jsme vydatně posnídali a vydali se k továrně, abychom vyhledali šéfa Seana. Ten nám znovu ukázal ubytování a zajímal se o to, jestli máme dostatek jídla. Otázka nám přišla trochu podivná, jelikož dle předchozích informací jsme měli pracovat jen tento den a mít o víkendu volno. No, velmi brzy jsme zjistili, proč se nás tázal… Poté jsme se přesunuli na naše pracoviště. Toma si převzal vedoucí traktoristů Bill, který ho začal ihned zaučovat na traktoru a Veru odešla se Seanem do sušících pecí, kde se měla přidat k další backpackerce z Francie a pomoci jí. Jelikož každá práce obnášela zcela jiné úkoly, rozhodli jsme se, že je více přiblížíme.

Pohled z našeho ubytovacího místa přímo na chmel

Později během dne si nás ještě vyhledal Jeff, aby zadal naše údaje do přístroje na docházku. Používali zde moderní přístup založený na rozpoznávání podle obličeje nebo otisku prstu. Vždy před směnou a po směně se stačilo jen postavit před kameru a docházka byla zaznamenána. Pro případ, že by nás kamera nerozpoznala, zde byl otisk prstu, ale ten jsme nikdy nemuseli využít. Podobně jako při sázení chmelu jsme i při sběru měli dvě placené přestávky na svačinu a delší neplacenou přestávku na oběd. Jak jsme však později zjistili, pracovní doba nebyla osmihodinová, ale pracovalo se tak dlouho, dokud nebyly naplněny všechny sušící pece, což bylo většinou kolem desáté hodiny večerní. Naše směna tedy trvala neuvěřitelných 14 hodin. Také se nepracovalo od pondělí do pátku, ale vždy čtyři dny po sobě a pak měly následovat dva dny volna. I s tím jsme však měli problémy, jelikož Sean se netvářil zrovna kamarádsky, když jsme mu po čtyřech odpracovaných dnech řekli, že tedy máme volno. Nakonec nám volno dal, když jsme mu řekli, že už opravdu nemáme žádné jídlo.

Vzhledem k tomu, že jsme před nástupem do práce dostali úplně jiné informace a realita byla zcela odlišná, vůbec jsme netušili, jak to uděláme s večeří, kterou jsme neměli připravenou. Naštěstí, bonusem pro všechny pracovníky na chmelové farmě byla každodenní bohatá teplá večeře ve formě bufetu. Práce byla hned snesitelnější, každý den jsme se těšili na další várku salátů, ovoce, příloh, masa a v neposlední řadě i pečených dezertů. Těch bylo většinou tolik, že nám zbyly i do druhého dne, a tak jsme si ani nemuseli nosit svačinky. Naše přestávky jsme trávili v kuchyňce s velkým stolem, kde byla k dispozici lednice, mikrovlnka a rychlovarná konvice. Čaj i káva byly rovněž všem k dispozici. A pro nás bylo velkým plusem i to, že si konečně můžeme pořádně umýt ruce teplou vodou a mýdlem a dojít si na „normální“ toaletu, což při práci na poli nebylo možné.

Z programátora traktoristou

Začali jsme zaučování tím, že mě Bill posadil za volant traktoru a ukázal mi, jak se ovládá. Až na pár drobností je to stejné, jako ovládání auta, takže to pro mě nebylo zas tak těžké. Hned první jízdu jsem řídil a Bill jen tak seděl na blatníku traktoru, ale rozhodně jsme nejeli nějakou závratnou rychlostí – po poli nebo polní cestě to bylo kolem 10 km/h. Dojeli jsme na pole, kde to probíhalo následujícím způsobem: Byl tam jeden malý traktůrek, který projížděl všechny řádky chmelu a odřezával je od země. Dále jsem byl na řadě já, abych přistavil traktor s přívěsem do řádku a za mě přijel velký traktor, sběrač, který mě tlačil a shora odřezával chmel od drátů a ty padaly rovnou do přívěsu na připravenou síť. Mým úkolem tedy bylo jen ovládat volant tak, aby chmel směřoval do přívěsu, a abych nevyboural žádné sloupy.
Když byl přívěs plný, tak sběrač dvakrát zatroubil a pro mě nastala asi ta nejsložitější část. Musel jsem s přívěsem vycouvat ven z chmelu, abych neponičil ještě nesesbíraný chmel a dojet zpět do haly. Vycouvání bylo někdy hodně složité, protože tam nebylo příliš mnoho místa, ale na některých polích to bylo celkem snadné. Poté jsem tedy dojel do haly, kde jsem musel zastavit a pracovníci zapřáhli síť na takový řetěz s hákem a dali mi znamení, že můžu jet. Pro mě zbývalo už jen opatrně vyjet ven z haly ve velice úzkém prostoru a síť i s chmelem zůstala na zemi.
Nyní se celé kolečko opakovalo, ale bylo potřeba vložit do přívěsu síť, kterou jsem měl při první jízdě již nachystanou. Nebylo to nic složitého, stačilo síť položit do přívěsu a na jedné straně ji pověsit na háčky a na straně druhé přivázat k traktoru provazem. Postupně jsem si vyzkoušel všechny tři druhy traktorů, které tam měli, a poté jsem již jezdil sám. Nikdo neměl přidělený svůj traktor, ale fungovalo to tak, že každý si vzal traktor, který byl zrovna připravený k jízdě. Někdy totiž ve vykládací hale nestíhali, takže jsem traktor zaparkoval „do fronty“ a šel jsem před halu pro nový.
Taky proto bylo důležité, abych uměl ovládat všechny traktory. Měli tam dva typy starých traktorů značek Fiat a Same a poté moderní traktory značky Massey Ferguson. Moderní traktory byly na ovládání mnohem jednodušší, ale neměl jsem problém řídit jakýkoliv. Ve večerních hodinách bylo ježdění na pole takové pomalejší, jelikož se muselo pracovat jen za světel traktorů a sběrač pracoval opatrněji a pomaleji. Proto jsem často s traktorem čekal, než se dostanu na řadu, a někdy to bylo i půl hodiny. Po poslední jízdě bylo potřeba natankovat všechny traktory (přímo na farmě byla taková „benzínka“) a zaparkovat je.
Celkově se mi práce za volantem traktoru líbila a směna ubíhala rychle, i přesto, že jsme pracovali doslova od rána do noci. Když to srovnám se sázením chmelu, kde se jedna činnost opakovala celý den, tak tady se sice taky opakovalo ježdění na pole celý den, ale zajel jsem čtyřikrát na pole a uběhla celá hodina. Pauzy jsme měli celkem často, a někdy byly mnohem delší než jen 15 minut, protože každému začala pauza, když přijel s poslední várkou chmelu do haly, ale pak jsme ještě čekali, než si pauzu udělá řidič sběrače, takže jsme na něj stejně na poli čekali. Mezi ty špatné věci musím zařadit fakt, že chmel má ostré trny, takže moje ruce byly kompletně poškrábané z neustálého projíždění chmelem.
Ovládání jakéhokoliv stroje není bez rizika, takže i já jsem měl na krku několik malérů. Hned jeden z prvních dní se mi nešťastnou náhodou omotalo lano kolem zadního světla a při couvání se konec lana dostal pod kolo a světlo se utrhlo. Dále se mi povedlo píchnout kolo traktoru a nevšiml jsem si toho, takže jsem s defektem jel dále. Všiml si toho někdo jiný a měl jsem z toho velký problém. V tuto chvíli již ve mě šéf viděl neschopného člověka a při jeho výbušné povaze došlo i na nadávky. Potom mi přišlo, že již jen hledal záminky, aby mi mohl vynadat a rád věci dováděl do extrému. Například mi řekl, že přijíždím vykládací halou příliš rychle a mohl bych někoho zabít a on jít do vězení. Přitom jsem vždy s lidmi na vykládce komunikoval a sledoval a moc dobře jsem věděl, kde se nachází na to, abych je mohl přejet.
Tom

Záběry z traktoru z pohledu Toma

Z kanceláře k pásu v továrně

Původně jsem měla pracovat ve mlýně, ale stroj byl stále porouchaný, tak jsem nakonec skončila v továrně u sušících pecí. Částečně i proto, že se stal v továrně jednomu pracovníkovi vážný úraz a jeho manželka, která do té doby u pecí pracovala, s ním odjela do nemocnice. Mým úkolem tedy bylo vypomáhat další kolegyni, rovněž cestující backpackerce Mary z Francie, se sušením chmelových šišek.
Pro mě to bylo vůbec první setkání s prací v továrně, navíc jsem se musela naučit ovládat pohyblivé mechanické pásy, což mi ze začátku přišlo jako hotová raketová věda. Problémem byl zřejmě i fakt, že jsem neznala žádná anglická slovíčka z tohoto prostředí, a tak jsem měla při zaučování problém pochopit, o jaký stroj se jedná, co dělá, a jak se má bezpečně ovládat. Na samotných strojích i na ovládacím panelu na stěně bylo tolik různých tlačítek, až jsem se začala bát, že jejich smysl pochopím až po úplném skončení práce. Nicméně jsem se nevzdala, pořídila si malý bloček, vytvořila jsem si slovníček pojmů a manuál na ovládání pásů.
Můj pracovní den začínal vždy v 7:30 u sušících pecí. Nejprve jsem musela zkontrolovat, že hlavní pás, který přejížděl přes pece, nemá nikde na svých kolejích a šroubech zbytky chmele. Pokud měl, musela jsem zbytky odstranit pomocí nástroje. Většinou jsem použila nějaký tenký dlouhý šroubovák. Dále jsem musela zkontrolovat pozice všech pásů, které se u sušících pecí nacházely, a případně je nastavit do správných poloh. Poté bylo potřeba pohyblivé pásy zapnout, aby mohly chmelové šišky doputovat z vykládací haly až do příslušných pecí.
Než se začaly na pásu objevovat první šišky, měla jsem zhruba půlhodiny až hodinu času, podle toho, jak daleko se chmelové pole zrovna nacházelo. Čas jsem využívala právě ke kontrole, a také k přípravě samotných sušících pecí. Pece už musely být nachystány dopředu, jelikož už jsem neměla možnost pás, který spojoval vykládací halu a sušárnu, nijak vypnout. Chmel se do sušárny stále hrnul, od rána až do večera. Jedinými výjimkami byly přestávky, případně prodleva mezi jednotlivými vykládkami, nebo porucha v hale.
Pec byla připravená, když v ní už nezbyl žádný usušený chmel. Takový chmel se shrnoval o patro níž, kde nějakou dobu ještě ležel, než byl připraven pro následné slisování a naplnění do velkých pytlů. Do prázdné pece jsem musela natáhnout síť, jejíž jeden konec byl namotán na velkém navijáku. Druhý konec jsem pak pomocí oček zahákla o stěnu pece. Musela jsem přitom dbát, aby síť pokryla celou plochu pece, protože pomocí ní se shrnoval veškerý chmel dolů.
Když bylo vše přichystáno a chmel začal postupně padat do sušících pecí, mým úkolem bylo vysbírat co nejvíce listí a dalších věcí, které spolu s šiškami padaly. Cílem bylo mít v peci co největší procento chmelových šišek bez ostatních „příkras“. Po naplnění pece se pak pomocí počítače zapnuly obrovské horké větráky, které byly zabudované pod každou pecí. To se pak během chvíle udělalo takové horko, že se někdy nedalo ani dýchat. Naštěstí jsme si však vždycky mohly zapnout větráky se studeným vzduchem ve vedlejší peci. Takto se postupovalo pec po peci, dokud se všechny nenaplnily, což většinu doby nebylo dříve než v deset hodin večer. Sušárna byla posledním článkem v celé továrně, takže jsem víceméně končila jako poslední.
Práce pro mě nebyla fyzicky náročná, což mi vyhovovalo, nicméně stát od rána do večera na nohou mi dalo zabrat. Jelikož pracovní hodiny byly dlouhé, velmi brzy jsem začala pociťovat nedostatek spánku. V práci jsem se těšila na každou přestávku, protože pro mě znamenala malinký únik z jinak dlouhého pracovního dne.
Veru

Po pár dnech práce začal mít Tom se šéfem Seanem problémy. Ty pramenily zřejmě i z faktu, že jednomu mladému místnímu, který také řídil traktor, Tom zřejmě nesedl. Dověděli jsme se, že na Toma chodí donášet Seanovi. Jelikož jsme se práce nechtěli vzdát, a takový problém jsme nikdy neřešili, zkusili jsme jít cestou komunikace. Tom si s klukem promluvil, zeptal se ho, jestli je nějaký problém a snažil se situaci řešit. To samé udělal se Seanem. Nicméně situace se nijak nelepšila, Tom se začal cítit ve stresu a Sean začal i se sprostými nadávkami a řvaním. Po zvážení celé situace (Veru žádný problém neměla) jsme se nakonec rozhodli práci ukončit. Nemělo smysl zůstávat v práci, která jednoho z nás stresovala. Nakonec, vlivem stresu také mohlo dojít k nějaké havárii či ke škodě na traktoru, a to nám za to nestálo.

Nicméně, peníze jsme potřebovali, tak jsme zkusili zkontaktovat farmáře Dana, u kterého jsme týden pracovali na probírce jablek. Ten nám ještě týž den odpověděl, že by nás vzal na sběr jablek. Tom se tedy domluvil se Seanem na ukončení práce, a jelikož nechtěl déle setrvávat na chmelové farmě, po práci v jedenáct hodin večer jsme se sbalili a odjeli na free camp. Oba jsme byli z práce unavení, byla tma a nikde žádný provoz. Když jsme projeli městem a dostali jsme se za něj, ani jsme moc nezvyšovali rychlost. Povídali jsme si o tom, co se v práci seběhlo, a že i špatná zkušenost je nakonec zkušenost.

K našemu překvapení však na nás začalo blikat policejní auto, a tak jsme zastavili. Čekali jsme a čekali, ale z auta stále nikdo nepřicházel. Jelikož nemáme s policejní hlídkou zkušenosti ani z Česka, nějak jsme netušili, co máme v takové situaci dělat. Nakonec Tom vystoupil z auta a šel se zeptat, co se děje. Policajt ho však odkázal zpět do auta, že k nám přijde. Tak jsme opět čekali. Nakonec se objevil a zeptal se nás, proč jedeme tak pomalu. Toma nenapadlo odpovědět nic lepšího než, že je tma. Policajt se zasmál a konstatoval, že k tomu máme na autě světla. Veru pak vysvětlila, že jsme unavení, že jsme dlouho pracovali v práci. Policajt se nás ještě zeptal, kam jedeme, a že nás zastavil, protože si myslel, že by mohl být řidič opilý. Tom tedy podstoupil dechovou zkoušku, která byla samozřejmě negativní. Na rozdíl od Česka však nefoukal do trubice, ale měl počítat do deseti. Za pomalou jízdu se na Novém Zélandu pokutuje, ale my jsme měli štěstí a žádnou pokutu jsme nedostali.

Výlet na Farewell Spit

Na chmelové farmě jsme skončili v pátek večer a na jablečný sad jsme měli přijít v úterý ráno. Zbývalo nám tedy pár dní, které jsme chtěli strávit někde na výletě. Jelikož už jsme před chmelovou farmou nestihli dojet k Farewell Spit, rozhodli jsme se znovu vydat do této oblasti. Farewell Spit je písčitý výběžek na severu Jižního ostrova. Je dlouhý zhruba třicet pět kilometrů, ale lidé mají přístup pouze na první čtyři. Za nimi se nachází Farewell Spit Nature Reserve, což je jakési ochranné pásmo, do kterého mohou vstoupit pouze registrované agentury, které nabízejí komentované prohlídky.

Trasa okruhu o délce 13 km, který jsme zvládli za 3 hodiny

Tento výběžek je jedinečný tím, že zde každoročně migrují tisíce ptáků (např. terejové, břehouši, jespáci nebo kamenáčci), kteří zakládají nové kolonie. Některé ptačí druhy přilétávají až z daleké Aljašky. Z tohoto důvodu je zde zřízena ptačí rezervace, kde jsou počty lidí zredukovány tak, aby co nejméně narušovaly klid těchto opeřenců. Kromě ptáků zde tráví rok i lachtani a zavítají zde i různé druhy velryb. Dlouhé putování velryb zde však nezřídka končí jejich smrtí, jelikož uvíznou na mělčině během odlivu. Některým se podaří přežít a vyprostit se během přílivu, některým pomohou zpět do moře lidé z řad dobrovolníků z projektů na záchranu velryb.

My jsme se vydali na delší okruh, který nás vedl po obou stranách tohoto písčitého výčnělku. Pláž na jeho jedné straně byla plná lastur a různých mušlí, které nám křupaly pod nohama. Nad hlavou nám neustále létala malá letadla z blízkého letiště, a tak o klidu nemohla být ani řeč. Když jsme po čtyřech kilometrech došli k ceduli, která zakazovala vstup dále, vydali jsme se skrz písečné duny na druhou stranu výběžku. A tady zavládl úplný klid. Museli jsme překonat několik dun, než jsme došli k jemné písčité pláži. Na jedné straně jsme měli výhled na širé Tasmanovo moře, na druhé straně jsme měli výhled na nekonečné kopečky písku. Žádnou velrybu jsme po cestě neviděli, ale třeba to ani nebylo jejich období.

Podél pláže jsme došli až k bodu, který se nazýval Fossil Point. Bylo to místo, kde se nacházely pískovcové útesy. Jejich úlomky pak byly roztroušeny všude po pláži. V některých byly zřetelně vidět zkamenělé zbytky lastur a šneků. Pro nás to byl návrat do daleké minulosti, kde toto místo vypadalo zcela jinak – a bylo hluboko pod mořem. Ze severu jsme se pak vydali zpět k městu Nelson, odkud jsme to měli k jablečnému sadu co by kamenem dohodil.