Roadtrip po Jižním ostrově – část druhá

Když jsme dorazili k malebnému městečku Tekapo, opět naše oči spočinuly na tyrkysově modré hladině stejnojmenného ledovcového jezera. Ten pohled se nám prostě nikdy neokouká! Ihned jsme vyrazili k jeho břehům, kde po nás nenápadně pokukoval malý kamenný kostel anglikánského stylu. Bohužel, v čase naší návštěvy se uvnitř konal svatební obřad, a tak nám byl vstup do útrob kostela zapovězen. Byla to celkem škoda, protože kostelíček je jakýmsi symbolem města Tekapo. Jeho dalším symbolem jsou pestrobarevné lupiny neboli vlčí boby, které byly uměle vysazeny v okolí celého jezera a jsou vyhledávaným cílem fotografů v době svého květenství. Naneštěstí jsme však přijeli zhruba měsíc po odkvětu těchto překrásných rostlin. Po obhlídce jezera a města jsme pokračovali v naší cestě a vydali jsme se na východní pobřeží, do přístavního města Timaru.

• 

• 

Východní pobřeží

K zastávce ve městě Timaru jsme se rozhodli z jednoho prostého důvodu – chtěli jsme na vlastní oči spatřit volně žijící tučňáky v přírodě. Při průzkumu informací na internetu jsme narazili právě na přístavní město Timaru, které lidem pozorování tučňáků nabízelo. Na rozdíl od jiných míst, kde si za pozorování tučňáků v přírodě účtují vysoké poplatky (byť je tato atrakce spojena s průvodcem, který oplývá vědomostmi), Timaru svým návštěvníkům nabízí zátoku Caroline Bay, jejíž vstup není zpoplatněn. U ní se nachází přístav, pod nímž převládají skalnaté pláže s přístupem do Tichého oceánu. Toto místo se tučňákům jeví jako perfektní hnízdiště.

V posledních letech se zde začala utvářet stálá kolonie tučňáků nejmenších, kteří se rok co rok vrací do svého hnízdiště a přivádí na svět další generaci těchto nelétavých ptáků. Tučňák nejmenší je noční tvor, jen zřídkakdy jej lze spatřit ve dne. Přes den většinou odpočívá či spí ve své noře, případně celý den loví na moři. Za soumraku se pak stává aktivním a vylézá z děr ve skalách, aby se vydal na moře, nebo se z něj vrací. My jsme však přišli v době, kdy tento tučňák shazuje své opotřebené peří, a tudíž na moře nevyplouvá. Sami jsme byli zvědaví, zda vůbec nějakého jedince uvidíme. Ale naděje umírá poslední, a proto jsme se za přibývající tmy vydali do přístavu. Neměli jsme to daleko, protože kousek od něj byl zřízen free camp, kde jsme nechali auto. Vybaveni bundou a fotoaparátem jsme vyrazili na „lov“ tučňáků.

Když jsme dorazili na místo, odkud se tučňáci dali nerušeně pozorovat, už zde čekalo pár lidí. Stoupli jsme si k okraji cesty a upínali naše zraky tu na temnou hladinu oceánu, tu na skály nad pláží. Po pár minutách dorazila na pozorovací místo i jedna z dobrovolnic, která se stará o to, aby tito malí tvorečkové nebyli rušeni hlasy okolo pozorujících či oslepujícím světlem z blesků fotoaparátů. Mimo jiné provádí i počítání jedinců. Právě od této postarší paní jsme se dověděli, že „sezóna“ pozorování tučňáků je téměř u konce, a že naposledy zde viděli jednoho před několika dny. Kvůli ledovému větru od oceánu, který nám způsoboval rychlý úbytek tepla, jsme si stanovili desátou hodinu večerní jako náš bod zlomu, kdy je čas jít na kutě do vyhřáté peřiny. Tak moc jsme si přáli tučňáka nejmenšího vidět, že se mu nás nakonec zželelo a po půl desáté večer vylezl ze své nory. Chvíli byl nesmělý, ale nakonec se rozcupital vstříc chladným vlnám oceánu. Kvůli tmě, která okolo panovala, jsme sice nedokázali pořídit dobrý snímek, ale z přístavu jsme odcházeli s vědomím, že jsme měli neskutečné štěstí a mohli jsme tak pozorovat dovádějícího tučňáka, i když byl jen jeden.

• 

• 

• 

Po krátké zastávce ve městě Timaru jsme zase zatoužili po nějaké túře v horách a měli jsme v plánu přejet některým z horských průsmyků mezi východním a západním pobřežím. Nicméně počasí nám opět nepřálo a my jsme si na internetu mohli přečíst skličující předpověď na celý týden – neustávající déšť. Rozhodli jsme se tedy pokračovat zpět na sever podél východního pobřeží. Vydali jsme se po další tematické dálnici, tentokrát s názvem Inland Scenic Route, která vedla vnitrozemím a slibovala výhled na zasněžené štíty Jižních Alp. To by nám však po cestě nesmělo pršet. Výhled jsme měli tak akorát na všudypřítomné farmy. Jelikož to nevypadalo, že by se počasí chtělo udobřit, nedělali jsme ani zastávku ve městě Christchurch a pokračovali jsme dále doufajíce v slunečnou oblohu. Naše přání bylo nakonec vyslyšeno, když jsme dorazili do pobřežního městečka Kaikoura.

To je na Novém Zélandu známé jako skvělé místo pro celoroční pozorování různých druhů velryb; v sezóně pak především vorvaňů obrovských. Turisté, kteří chtějí tento zajisté jedinečný zážitek zprostředkovat, si pak mohou vybrat, zda chtějí pozorovat velryby z paluby lodi, nebo z okénka menšího letadla. I my jsme dlouho přemýšleli, zda využijeme toho, co město nabízí, avšak cena za tuto atrakci byla celkem vysoká (cca 2000 Kč) a peníze na našem účtu se krátily. Zvolili jsme tedy menší procházku podél poloostrova Kaikoura, kde se naskýtaly výhledy na širý oceán. Kdybychom měli trochu štěstí, mohli bychom v dálce spatřit hravé delfíny nebo už zmíněné velryby. Bohužel se nám nezadařilo, na místo toho jsme však viděli početnou kolonii lachtanů. A protože zrovna nebyla doba přílivu, zpátky jsme mohli zvolit jinou cestu – kolem oceánu pod útesy, nad kterými jsme se před chvílí procházeli. Jako na dlani jsme tak měli veškeré lachtany, ptáky i mořské rostliny. A jelikož se nám začalo blížit magické datum našeho nástupu do práce a my jsme stále neznali jeho přesné datum, rozhodli jsme se vydat zpátky na sever.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Sever Jižního ostrova

Naší zastávkou se stalo město Blenheim, kde v době našeho příjezdu panovala úporná vedra. Veru však velké vedro nesnáší úplně nejlépe, takže jsme přes den spíše relaxovali ve stínu v našem campervanu a zašli jsme se zchladit do bazénu. Ten jsme zároveň pojali jako příležitost k pořádnému osprchování se. K večeru jsme se pak vydali prozkoumat nedaleké laguny kolem ústí řeky Wairau, kde na své návštěvníky čekal chátrající vrak lodi Waverley.

Loď původně sloužila jako parník SS Waverley, byla vyrobena roku 1883 a používala se jako loď zlatokopů. Neobvyklé jsou i okolnosti jejího potopení. V roce 1928 parník ukončil svou službu a byl částečně rozmontován a tažen právě do ústí řeky Wairau, kde měl být potopen a sloužit jako vlnolam. Počasí se ale zhoršilo, loď Waverley uvízla v mokřadech a tak tam stojí dodnes. Poskytuje však útočiště mnoha druhům živočichů – zejména ptákům a krabům. A její rez krásně kontrastuje s okolní přírodou.

• 

• 

• 

• 

• 

Návštěvu města Blenheim jsme pak zakončili výšlapem na jeden z jeho kopců, odkud jsme si mohli město lépe prohlédnout. Poté jsme zamířili rovnou k autu, doplnili zásoby čerstvé vody a vydali jsme se k dalšímu městu – tentokrát k přístavnímu městečku Picton, kterým jsme projížděli, když jsme se vylodili z trajektu. Už tehdy jsme si slíbili, že se zde vydáme znovu a tentokrát mu věnujeme více času. Nastal tak čas dostát našemu slovu.

Picton je přístavní městečko, které je důležitou dopravní spojkou mezi Severním a Jižním ostrovem Nového Zélandu. I přesto si však zachovalo své kouzlo, částečně díky krajině, která ho obklopuje. Vysoké zelené kopce a síť zaplavených údolí tvořící mořské úžiny jen přidávají na jeho malebnosti. I my jsme se k jedné takové úžině vydali na procházku. Jednalo se o úžinu Queen Charlotte Sound, která se nachází nejblíže k městu Picton, a kterou jsme projížděli naloděni na trajektu. K úžině nás zavedla cesta vedoucí skrz malý poloostrov. Krásně nám svítilo sluníčko, ale protože trasa vedla více méně ve stínu lesa, ani nám nebylo horko. Po cestě nás pouze rušily hlučné cikády, které na nás nalétávaly jako smyslů zbavené. Nacházely se však uprostřed svého reprodukčního období, tak jim to ani nemůžeme mít za zlé. Ovšem setřepávat ze sebe obrovské a nevzhledné „hmyzy“ nebylo nic příjemného.

Po pěšině jsme nakonec došli až na samotný konec výběžku, kde se nám teprve otevřel výhled na úžinu Queen Charlotte Sound. Tom si šel provětrat svůj dron a Veru se spokojeně vyhřívala na sluníčku pozorujíc jakýkoliv pohyb na hladině moře. Tak zpozorovala hravého lachtana, který připlul k poloostrůvku a dováděl ve vlnách. Tu a tam připlula plachetnice a hladinu rozvířila i obrovská loď trajektu. Když se začalo stmívat, rozhodli jsme se vrátit stejnou trasou zpátky k našemu autu. V přítmí bujné vegetace jsme však zahlédli „cosi“, co se nápadně podobalo ptákovi kivi. Bohužel, pták si nás všiml dříve, než jsme ho stačili zachytit na fotoaparát a vylekaně zaběhl do neprostupného lesa. Nutno dodat, že jsme měli pouze pár sekund času na prohlédnutí a nemůžeme tedy s jistotou říci, o jakého ptáka se ve skutečnosti jednalo. Kivimu je totiž velmi podobný pták chřástal weka, se kterým jsme se setkali už několikrát. Ovšem chřástalové nejsou tak plaší. Ani internet nám s tímto dilematem neporadil, jelikož se nám nepodařilo zjistit, zda se může v této oblasti kivi objevovat. A tak je nám záhadou, co to mohlo být. My však stále naivně doufáme v první setkání s ptákem kivi.

• 

• 

• 

• 

• 

Následující dny se nám však zakabonilo počasí, a proto jsme vyrazili pouze na menší procházky. Zamířili jsme do městečka Havelock, kde kousek od přístavu zřídili hnízdiště pro místní ptáky. Jednalo se o malinký ostrůvek a žádné lodě se k němu nesměly přiblížit. Mnoho druhů ptáků si tu tak našlo své útočiště a soudě dle jejich počtů se jim na ostrůvku dařilo. My jsme se ještě zastavili v jednom místním obchodě pro jednu nezbytnost – dalekohled, který si Veru už delší dobu přála právě na pozorování různých živočichů. Život na tomto ostrůvku se dal pozorovat z odlehlého mola. K němu vedla cestička přes starobylý hřbitov, kde se nacházely ještě původní (byť už značně zchátralé) náhrobky pocházející z 19. století. Když jsme prošli skrz hřbitov, ocitli jsme se na okraji mokřadů, které nás provázely až k molu. Jelikož zde nebyli žádní jiní návštěvníci, mohli jsme se pohodlně usadit na lavičku na konci mola a v klidu pozorovat ten ptačí ruch kolem sebe.

Odpoledne jsme se pak zajeli podívat do přírodní rezervace Pelorus Bridge Scenic Reserve, která nabízela hned několik vycházkových tras. Scenérie z této rezervace byly například použity i ve filmu Hobit: Šmakova dračí poušť. My jsme si vybrali okruh, který nás přes visutý most zavedl hlouběji do listnatého lesa plného vysokých stříbřitých (a endemických) kapradin „silver tree-fern“, které se staly národním symbolem Nového Zélandu (spolu s ptákem kivi). Stříbřitá je však pouze spodní část jejich listů. Po osvěžující procházce jsme se vrátili k našemu campervanu a na noc jsme zamířili do free campu nedaleko města Nelson, odkud bychom to měli blízko k naší práci na chmelové farmě a neměli bychom problém se rychle přesunout na místo v případě potřeby.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Vzhledem k tomu, že nám do „pomyslného“ nástupu do práce zbývaly dva dny, rozhodli jsme se zůstat v našem oblíbeném městě Nelson. Dopoledne jsme se vydali podívat na Boulder Bank Scenic Reserve, což je asi třináct kilometrů dlouhý pás kamenitého podkladu, který vznikl zcela přírodně. Tento pás odděluje Tasmanovo moře a bahnité mělčiny blízko města. Na konci tohoto pásu pak můžeme najít maják postavený v roce 1862. My jsme pochopitelně nešli celou trasu, zabralo by nám to docela dost času, protože po kamenech se nám nechodilo zrovna nejlépe. Po pár kilometrech jsme si sedli blízko k moři a pozorovali jsme rybáře, kteří se snažili buď z pláže nebo z lodi o svůj úlovek.

Odpoledne jsme si udělali menší výšlap na místní kopec Botanical Hill, který je znám tím, že se na jeho vrcholu nachází tzv. Centre of New Zealand (tedy střed Nového Zélandu). Nejedná se však o skutečný geografický střed Nového Zélandu (ten se nachází v Golden Downs Forest – zhruba 55 kilometrů odtud), jako se středem s tímto bodem pracovali zeměměřiči při svých průzkumech v 19. století. Kopec nebyl nijak vysoký, to nám ale nebránilo se trochu zapotit, protože výstup na něj byl skutečně prudký. Na vrcholu jsme však byli odměněni výhledy na město Nelson a na Tasmanovo moře. Po výšlapu jsme se pak jako správné městské typy zašli kulturně obohatit do místního kina, kde zrovna promítali film Ovečka Shaun ve filmu: Farmageddon.

• 

• 

• 

Tímto jsme se chtěli rozloučit s naším roadtripem po Jižním ostrově a byli jsme už zvědaví na naši práci. Další den jsme si proto zajeli nakoupit potraviny a vyprat všechno špinavé prádlo, ať jsme připravení. Nicméně jak den běžel, naše obavy o práci začaly narůstat, protože se nám stále nikdo neozval ohledně nástupu. Proto jsme se spojili s naším bývalým šéfem Jeffem a ptali jsme se, jestli s prací máme počítat. Jeff nám řekl, že se pokazil nějaký stroj, který měl jeden z nás obsluhovat, a že už se pracuje na jeho opravě. Nemáme však s prací počítat minimálně ještě dalších pár dní. Až nás budou chtít, ozvou se nám. Ještě jsme Jeffovi nabídli, že Tom je ochotný ihned nastoupit, protože měl řídit traktor, a Veru počká, až se stroj opraví. Ani tak jsme však nepochodili. Musíme připustit, že jsme měli trochu strach o to, že s námi nepočítají a nechtějí nám to z nějakého důvodu říct. Rozhodli jsme se však těch pár dnů počkat, a poté si případně hledat novou práci.

Nechtěli jsme se užírat v Nelsonu, a zároveň jsme nemohli odjet nikam daleko. Po diskuzi jsme nakonec nasedli do auta a vyrazili na západ směrem k národnímu parku Abel Tasman. Náš roadtrip po Jižním ostrově tak nečekaně pokračoval dále.

Národní park Abel Tasman

Národní park Abel Tasman se nachází mezi zátokou Golden Bay (Zlatá zátoka) a zátokou Tasman Bay (Tasmanova zátoka), takže nabízí spousty krásných a mnohdy skrytých pláží. Je proto vyhledávaným místem pro kajakáře. Jedná se také o nejmenší národní park na Novém Zélandu, a i když se zde nenachází žádné vysoké pohoří, určitě má co nabídnout – ať už zmíněné písečné pláže, žulové útesy a skály nebo zalesněné kopce. Díky své poloze se také dá navštěvovat celoročně, což je dobrá zpráva pro milovníky vícedenních treků, které se zde také najdou.

My jsme se vzhledem k horkému dni vydali na malou pláž, která bývá v době přílivu zcela zaplavená. Nevybrali jsme si ji náhodou, kousek od pláže se totiž měla nacházet jakási podivná skála, která nesla název Split Apple Rock (tedy rozpůlené jablko). Když jsme k pláži došli a onu skálu jsme uviděli, pochopili jsme, proč se jí tak říká. Opravdu nám připomínala jablko vejpůl. Jako bonus navíc jsme vnímali i fakt, že se pláž nachází poměrně daleko od civilizace a musí se k ní sejít lesem. Tudíž na ní nebylo tolik lidí. My jsme na této pláži strávili několik hodin, během kterých jsme si několikrát zaplavali v průzračné mořské vodě, slunili se na pláži a objevovali skrytou jeskyni.

Příštího dne jsme se vydali hlouběji do národního parku po štěrkové cestě, která nás vyvezla vysoko do kopců a rozhodně nešetřila serpentinami. Naším cílem bylo dojít k Harwoods Hole, což je jakýsi velký otvor v zemi, který ústí do vertikální jeskyně. Bohužel nejsme speleologové s lany a potřebným náčiním, takže jsme z této obrovské hluboké šachty neměli takový zážitek, ale kdybychom jimi byli, určitě bychom se sestupem neváhali ani vteřinu. Nezbývalo nám tak nic jiného než si vychutnat toto jedinečné místo z povrchu zemského (ale trochu jsme podváděli, na průzkum jsme vypustili dron). Otvor nebyl nijak zabezpečený, takže jsme slezli po balvanech co nejníže to šlo. Dostali jsme se tak na bod, odkud vědci slaňují do útrob jeskyně. Trasa vedoucí k jeskyni vedla lesní cestou a byla okořeněná všudypřítomným vosím bzučením. Naštěstí se však vosy zdržovaly vysoko ve větvích stromů. Cestou zpátky jsme ještě vylezli na skálu nad Harwoods Hole, která měla velmi netypickou strukturu. Z ní jsme pak měli výhled do zalesněného údolí. Rozloučili jsme se s národním parkem Abel Tasman a zamířili jsme do nejsevernějšího bodu Jižního ostrova.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Mys Cape Farewell

Nejsevernějším bodem Jižního ostrova je mys Cape Farewell (tedy mys Rozloučení) a zřejmě se nejedná o masově navštěvované místo, protože jsme zde mnoho lidí nepotkali. Přesto, jedná se o nádherné místo, kde jsme narazili na tu nejkrásnější pláž na celém Novém Zélandu (alespoň podle našeho názoru). O to víc jsme si návštěvu této oblasti užili!

Cestou k mysu jsme zastavili u majáku Pillar Point Lighthouse, ke kterému jsme se museli vyšplhat přes kopec. Netrvalo dlouho a došli jsme k malému majáku, který vypadal spíš jako vysoká bílá krabice, na jejímž vrcholu byla posazena „lucerna“. Maják byl velmi nenápadný, ale rozhodně viditelný z moře za tmy. My jsme se prošli ještě o něco dál po hřebeni, odkud jsme měli výhled na písčitý Farewell Spit („novozélandskou kosu“) na straně jedné, a na vysoké skalnaté útesy na straně druhé. Na této trase jsme také potkali jeden postarší český pár, který navštěvuje Jižní ostrov Nového Zélandu pravidelně každý rok.

Když jsme se dostatečně pokochali fenomenálními výhledy, nastal čas vydat se k nejsevernějšímu bodu Jižního ostrova. Od parkoviště jsme šli asi pět minut přes ovčí pastvinu, až jsme došli na dohled útesu, který připomínal sloní chobot. Útes byl zabezpečený plotem, proto jsme si dovolili dojít až k jeho okraji.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Od nejsevernějšího bodu jsme se pak posunuli kousek dále a dojeli jsme k místu, odkud se dalo dojít k pláži Wharariki. Počasí nám krásně vycházelo, takže volba byla jasná. Pláž se nenacházela sice nejblíže, museli jsme projít pastvinou, jakýmsi pobřežním pásem lesa a přejít přes písečné duny, ale rozhodně stála za to. Z moře vyčnívaly skály, které pod tím správným úhlem pohledu tvořily obrovské kamenné oblouky. Písčitá pláž zase jemně masírovala naše chodidla. Všude okolo nás byly různě vysoké útesy a skály různých tvarů tvořící malé jeskyně. Když jsme jeden takový skalnatý útvar prozkoumávali, zřejmě jsme přitom vylekali v jeskyni odpočívajícího lachtana, který rychlým úprkem zamířil rovnou do moře.

Při odlivu také nízké skály blízko pláže vytváří přírodní bazénky, kterých využívají mláďata lachtanů k vodním hrátkám. My jsme si pláž zamilovali na první pohled a zatím u nás vede na plné čáře. Je totiž dostatečně dlouhá a široká na to, aby pojala i větší koncentraci lidí, a přesto poskytla soukromí. Zpátky už jsme se přes pláž nevraceli, ale navázali jsme na jednu z tras, která vede pastvinami a přes kopce. Stále jsme však měli výhledy na ty nejvyšší skály a na Tasmanovo moře.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den se pomalu blížil ke konci a my jsme měli v plánu zamířit na Farewell Spit, což je dlouhý písčitý pás, ke kterému často míří velryby na své dlouhé cestě. Nicméně, když jsme se dostali do dosahu signálu, přistála Veru sms zpráva od Jeffa, že máme následující den nastoupit do práce. Vzhledem k tomu, že už bylo pozdní odpoledne a my jsme na zprávu dříve nereagovali, omluvili jsme se a zeptali, zda to stále platí, a že jsme samozřejmě připraveni nastoupit. Jeff nám napsal, že to je v pořádku, a že začneme až v deset hodin, což nám vyhovovalo. Měli jsme totiž před sebou ještě dlouhou cestu. Ani jsme se nezastavovali na nákup, protože dle předchozích informací od Seana jsme měli pracovat od pondělí do pátku. A den našeho nástupu spadal na pátek. Ještě jsme si znovu ověřili s Jeffem, že můžeme přijet rovnou na chmelovou farmu, kde budeme pracovat a žít v autě, a vyrazili jsme.