První pracovní krůčky

Po cestování na Severním ostrově nám pomalu, ale jistě začaly ubývat naše našetřené peníze. Rozhodli jsme se tedy, že už je čas porozhlédnout se po nějaké práci, přičemž jsme vůbec nepromýšleli, jaký druh práce by to měl být. Věděli jsme o skvělé webové stránce pro backpackery (volně přeloženo jako baťůžkář), kde se denně objevovalo několik inzerátů s nabídkami práce, takže jsme se ani neobávali, že bychom mohli brzy skončit s nulou na našem účtu. Domluvili jsme si tedy schůzku s mechanikem, který nám byl doporučen, protože jsme už nutně potřebovali vyměnit motorový olej a olejový filtr, a případně zkontrolovat a vyměnit další součástky. A jelikož jsme měli čas, vydali jsme se k průlivu French Pass po scénické cestě, která naskýtala pohled na poloostrovy a ostrůvky úžiny Marlborough.

Po této cestě, z valné části štěrkové, jsme dojeli až na samotný konec poloostrova, kde se nacházela malá pláž s molem a s pár domečky, které sloužily spíš jako prázdninové. Kousek odtud se pak dalo sejít k vyhlídce a k malinké, odlehlé pláži, kterou jsme měli tento den jen pro sebe. Voda byla sice studená (naměřili jsme cca 18°C), ale bylo opravdové horko. Když jsme odpoledne pláž opouštěli, ještě jsme se stihli pokochat líně si plujícím velkým rejnokem. Při západu slunce se zde dají pozorovat i delfíni, ale bohužel tolik času jsme neměli, protože cesta zpět na free camp byla opravdu dlouhá. Po cestě jsme také narazili na několik dalších miniaturních pláží, ale bohužel se vždy jednalo o pláže na soukromých pozemcích, kde byl přístup odepřen.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Následujícího dne jsme se vydali do malebného přímořského města Nelson, kde už na nás čekal mechanik Roman, Čech žijící na Novém Zélandu už dlouhých třináct let, a na kterého jsme slyšeli široko daleko jen samou chválu (místní mechanici mají naopak špatné renomé). Od něj jsme dostali tak trochu „za uši“ kvůli nedodržení počtu najetých kilometrů – hladina motorového oleje v nádrži už byla žalostně nízká. Naštěstí, motor byl v pořádku a nijak se jej to nedotklo. My už však teď víme, že výměna oleje včas je opravdu důležitá a ušetříme si tím spoustu starostí a peněz, protože v opačném případě může dojít k zadření motoru, a tedy je nutná jeho celková výměna. A také už si v autě vozíme olej náhradní a průběžně hladinu kontrolujeme.

Při této příležitosti jsme si také nechali zkontrolovat auto tak nějak celkově. Mechanik Roman byl se stavem vozidla vcelku spokojený, doporučil nám však vyměnit brzdové destičky, jelikož už byly docela sjeté, a také nechat vyměnit přední pneumatiky. O předních pneumatikách už jsme věděli od předchozího majitele, jejich výměnu jsme měli v plánu. A brzdové destičky jsme si po doporučení nechali vyměnit také, protože nám Roman přes kamaráda sehnal nové do půlhodiny. Celá tahle „sranda“ u mechanika včetně práce nás nakonec vyšla na cca 5500 Kč.

• 

• 

S Romanem jsme strávili několik hodin a přesvědčili se o tom, že je opravdu důkladný, své práci rozumí a co je hlavní, má ji rád. Roman byl zase rád, že si může popovídat česky. Vzhledem k tomu, že s naším autem končil pozdě odpoledne, dohodli jsme se, že spolu zajdeme na večeři a jako správní Češi i „na jedno“. Za to jsme byli rádi, protože jsme město ještě neznali. A výhodou bylo také to, že jsme mohli přespat v autě uprostřed města na parkovišti, jehož část sloužila večer jako free camp. Roman nás vzal do opravdu stylové hospody, která byla vpasována do prostor bývalého kostela. Na stěnách visely obrázky svatých, ale místo oltáře bylo určeno pro pípy. Zde jsme měli opravdu široký výběr různých druhů piva, které jsme mohli ještě před samotnou objednávkou i vyzkoušet. Do hospody jsme si také mohli donést vlastní jídlo, což jsme vyřešili donáškou indického jídla z blízké restaurace. Takto strávený večer v kostele jsme si opravdu užili.

• 

• 

• 

Ráno jsme se pak vydali na „lov práce“ na vlastní pěst, protože jsme zjistili, že na dané webové stránce nejsou žádné nové inzeráty ohledně práce, a že jsme se časově zrovna trefili do prázdného místa. Všechny práce v zemědělství už se zrovna dokončovaly a čekalo se na sezónu sběru jablek, která měla k naší smůle začít až za několik týdnů. A když už nějaké inzeráty byly, buď se nám už nikdo zpět neozval, nebo se nám ozvali různí náboráři, kteří si chtěli účtovat poplatek a hledat nám práci. Na takové jsme však ani nereagovali. Bohužel jsme si nemohli dovolit dlouho čekat, takže jsme si udělali menší průzkum sběru různých plodin. No a v nejbližší době se mělo začínat se sběrem chmele. Vyhledali jsme si proto oblasti, kde se chmel pěstuje a vydali se do té nejbližší – do vesničky Upper Moutere.

Po cestě jsme narazili na ceduli, kde bylo psáno, že hledají pracovníky do skleníků. To nám znělo dobře, takže jsme zde zastavili a zašli jsme se zeptat na bližší informace. U skleníku jsme narazili na zaměstnance, který nám vysvětlil, že hledají stálé pracovníky pro pěstování a sběr rajčat a okurek. Občasně potřebují výpomoc v podobě sezónních pracovníků, ale takové nyní nehledají. Napsal si však naše kontaktní údaje pro případ potřeby. Nevadí, alespoň jsme to zkusili. Nasedli jsme do auta a jeli dál, na adresu jedné chmelové farmy, kterou jsme našli na Googlu. K naší smůle jsme však farmu nemohli najít, navigace nás odkazovala kamsi do neznáma, kde nebylo nic.

Nevadí, nevzdávali jsme se, protože jsme před pár minutami minuli jiné chmelové pole. Nevěděli jsme, jak to chodí a kde žádat o práci, takže jsme prostě vjeli do areálu, vystoupili z auta a šli se porozhlédnout. Naštěstí si nás hned všiml jeden pracovník, který se nás zeptal, jestli hledáme práci, a pokud ano, máme zajet na jinou adresu do města Motueka, kde mají kancelář. Tak jsme se tam vydali. Tam se nás ujal jiný pracovník, který nám řekl, že momentálně nové pracovníky nenabírají, ale máme se zapsat na seznam. Kdyby nás později přece jen potřebovali, ozvali by se nám. Trochu jsme začali propadat panice, že to s tou prací přece jen nebude tak jednoduché. Nakonec jsme se rozhodli zajet ještě na jinou chmelovou farmu, kterou jsme si našli také na internetu, a která měla i facebookovou stránku, takže vypadala slibně.

První práce – sázení chmele (Baby Hops Planting)

Když jsme dorazili na místo, nemohli jsme nikoho najít. Zašli jsme tedy do kanceláře, kde však také nikdo nebyl. Při odchodu si nás ale všiml nějaký pracovník a ptal se, koho hledáme. Popravdě jsme mu řekli, že sháníme práci a chtěli jsme se jen zeptat, jestli náhodou někoho neshánějí. Chlápek nám zavolal svého šéfa Seana, který nám nabídl práci. Hledal řidiče traktoru a obsluhu pro mletí chmele, přičemž nástup odhadoval někdy kolem poloviny února (sběr chmele měl trvat zhruba měsíc). Popravdě jsme mu sdělili, že ani jeden z nás nemá zkušenosti s řízením traktoru, ale že je Tom otevřený tomu se to naučit, což Seanovi bohatě stačilo. Sean nám ještě nastínil, jak bude vypadat pracovní den (tyto informace se později ukázaly jako zcela nepravdivé), a také nám ukázal, kde bychom případně bydleli. Byli jsme rádi, že nás někdo chtěl zaměstnat i bez zkušeností, takže jsme se domluvili, že práci bereme. Sean si od nás vzal kontakt a sdělil nám, že nás bude dopředu informovat o tom, kdy bychom měli nastoupit.

A když jsme se spolu loučili, ještě se nás zeptal, zda nyní máme nějakou práci, a pokud ne, že pro nás nějakou na pár dní má, pokud máme zájem. No byli jsme celí šťastní, takže aniž bychom se zeptali na podrobnosti, okamžitě jsme kývli. Možná i proto, že nám nabídl i o něco málo více peněz než byla minimální mzda (cca 330 Kč za hodinu). Nastoupit jsme měli hned další den a nabídl nám i přespání na farmě. Až později nám došlo, že o práci nic nevíme a netušíme, co si máme vzít s sebou. No naštěstí jsme se se Seanem ještě potkali, takže jsme se doptali alespoň na pracovní oblečení. S vidinou výdělku jsme se tedy ještě ten den rozhodli nechat vyměnit přední pneumatiky a při té příležitosti nechat seřídit i geometrii kol, abychom měli auto kompletně připravené před prací. Opět na doporučení předchozího majitele jsme se vydali do jednoho servisu, kde nám pneumatiky vyměnili na počkání, avšak na geometrii kol jsme se museli objednat. Poté jsme vyrazili zpět na chmelnici a těšili se, co nás čeká další den.

Ráno jsme dorazili v domluvený čas (v 8:00) na místo srazu, kde nás Sean představil svému kolegovi Jeffreymu, který nás měl mít příštích pár dnů na starosti. S ním jsme sepsali pár pracovních dokumentů, došli jsme si zpět pro auto a následovali jsme ho na nedalekou chmelnici, kde jsme měli pracovat. Práce obnášela sázení chmele odrůdy Riwaka (D Saaz), která je poněkud náročnější na pěstování, což se odráží v její ceně. Vzhledem k tomu, že jsme si osobně vyzkoušeli pivo uvařené z této odrůdy, můžeme i říci, že se jedná o jednu z nejlepších chmelových odrůd.

Pracovali jsme vždy osm hodin denně, přičemž jsme v průběhu měli dvě patnáctiminutové přestávky (tzv. „Smoko Break“ neboli „kuřpauza“, placené) a klasickou půlhodinu na oběd. Ten jsme museli mít vždy s sebou, protože z chmelnice už jsme se nehnuli. Nejednalo se o žádnou fyzickou práci, ale být neustále v podřepu nebo v předklonu a celý den na horkém slunci s námi taky pěkně zamávalo. Po celou pracovní dobu jsme pak od zaměstnavatele měli k dispozici čerstvou vodu a opalovací krém. Toaleta byla vyřešena jednou klasickou „Toi Toikou“ uprostřed pole, a na jednom poli nebyl záchod třeba vůbec. Práce pro nás byla velmi monotónní, a tak se nám zdálo, že čas utíká velmi pomalu.

Nikdo nám na záda nedýchal, ale vzhledem k tomu, že nás tam pracovalo více lidí, nikdo si nedovolil práci odbýt či se poflakovat. A to i přesto, že na nás měl dohlížet jeden ze stálých zaměstnanců – věčně usměvavý Kambodžan, jehož jméno si nedokázal nikdo zapamatovat, a tak se mu i mezi ostatními zaměstnanci říkalo jednoduše Awesome (něco jako Pan Úžasný), který však neuměl skoro vůbec anglicky, a který místo aby naši práci kontroloval, spíše pracoval s námi. My jsme si však tohoto chlapíka pojmenovali po námi oblíbeném Kambodžanovi Vandym a měli jsme ho upřímně rádi. Naše parta lidí se pak skládala z obvyklého trojlístku backpackerů – Čechů, Němců a Francouzů.

• 

• 

• 

• 

Po skončení prvního pracovního dne jsme pak ještě za odměnu dostali od zaměstnavatele plechovku vychlazeného piva, které se opravdu hodilo! Po celou dobu práce jsme bydleli na farmě v našem autě, přičemž jsme mohli využít sprchu pro zaměstnance v areálu. A toto bydlení nás ani nic nestálo, takže jsme navíc i ušetřili. Po třech odpracovaných dnech nastal víkend, kdy se nepracovalo. Vzhledem k tomu, že se nám sázení nepodařilo dokončit do víkendu, zeptali se nás, jestli chceme přijít i příští týden a práci dokončit (odhad byl jeden až dva dny). Mezitím jsme však na Facebooku narazili na nabídku práce v podobě probírky na nedalekém jablečném sadu, na kterou jsme reagovali a domluvili si schůzku s majitelem sadu na víkend.

Druhá práce – probírka jablek (Apple Thinning)

Toto jsme sdělili Seanovi a řekli jsme mu, že pokud nás potřebuje na sázení a práce budou trvat delší dobu, jsme samozřejmě ochotni zůstat déle na farmě. Sean nám však sám řekl, že pro nás bude lepší, když přijmeme novou práci, protože sázení je už u konce, a že s námi pak počítá na sběr. Po třech dnech jsme se tedy s farmou rozloučili. O víkendu jsme se pak dostavili na domluvené seřízení geometrie kol a zajeli jsme se podívat na jablečný sad. Tam jsme se setkali s majitelem Danem, který nám vysvětlil, že probírka jablek už končí a práci odhaduje na týden, ale že by potřeboval lidi na následný sběr jablek, který měl trvat od března do zhruba poloviny května. Představovali jsme si sice o něco delší práci, ale protože na jinou nabídku jsme nenarazili, práci jsme i tak vzali. Nastoupit jsme měli hned po víkendu.

Danovi jsme sdělili, že už jsme si práci domluvili na chmelové farmě, ale pokud by to nevyšlo nebo bychom práci ještě sháněli, že se mu můžeme případně ozvat, s čímž souhlasil. Sám nám řekl, že jen málo lidí vydrží celou dobu sklizně, takže práce pro nás určitě bude. Dále nám Dan nabídl bydlení na sadu, což jsme přijali, i když bydlení dle našeho názoru nebylo zrovna nejlevnější (cca 180 Kč za osobu a den). Cena zahrnovala spaní ve vlastním autě a využití koupelny, záchodu a kuchyně. Velkou výhodou však pro nás bylo to, že to máme do práce doslova pár minut pěšky a ušetříme si tím čas i naftu. Navíc nám Dan k minimální mzdě (cca 300 Kč za hodinu) nabídl i extra peníze (cca 150 Kč za odpracovaný den), pokud bude s naší prací spokojen, nebudeme se zbytečně poflakovat a nebudeme při práci mluvit s ostatními (což se nám zdálo jako zvláštní podmínka, ale chápeme, že pokud člověk u práce mluví, není tak pozorný a rychlý; tuto podmínku jsme vyřešili jednoduše poslechem hudby).

V pondělí ráno (v 7:30) jsme tedy přijeli na domluvené místo, kde už na nás Dan čekal. Autem jsme ho následovali na sad, kde nám u jabloně ukázal a vysvětlil, co po nás chce. Naším úkolem bylo projít celou řadu stromů, kterou nám zadal, a trhat ze stromu jablka, která tam nepatří. Zaměřovat jsme se museli na velikost jablek a příliš malá jablka ze stromu utrhnout, což bylo někdy těžké posoudit (co je ještě dostačující velikost a co už je příliš malé), ale časem jsme se to naučili a Dan byl s naší prací spokojen. Dále jsme trhali nahnilá nebo jinak zkažená jablka, jablka pod větví (nedosáhlo totiž na ně slunce) a u odrůdy Envy jsme se zaměřovali i na jablka vykazující známky rzivosti, což je pouze kosmetická vada, ale nejsou tak dobře prodejná, proto se jich sad rovnou zbavuje. Všechna jablka, kde byla rzivost větší než otisk palce, se vyhodila. Když už jablka byla vhodné velikosti a bez kazů, museli jsme ještě zkontrolovat, kolik jich je na jednom svazku, přičemž po nás Dan chtěl, abychom nechávali právě dvě. Jednak to pomohlo jablkům vhodně dorůst a dozrát, druhak neodpadávala při pozdějším sběru.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Práce nám začínala vždy v 7:30 ráno a končila v 16:30 odpoledne, a jako u předchozího zaměstnavatele, i zde jsme měli dvě patnáctiminutové placené pauzy a půlhodinu na oběd. Oběd jsme si taktéž brávali s sebou na sad, protože jsme neměli čas jít do kuchyně. Někdy byly řádky stromů vzdálené i patnáct minut chůze od kuchyně. Práce byla velmi jednoduchá, fyzicky nenáročná, ale dosti nudná a ubíhala hodně pomalu. S hudbou v uších to bylo snesitelnější. Dan nás zpočátku hodně kontroloval, neustále se nás ptal, jestli všemu rozumíme a občas nám připomněl, jak si představuje minimální velikost jablka. Byl s námi však spokojen, i když jsme nebyli zrovna nejrychlejší, a pak už nás nechal pracovat zcela bez dozoru. Na sadu bylo mnoho různých jablečných odrůd, my jsme se věnovali odrůdám Jazz a Envy, které byly vyšlechtěny na Novém Zélandu a jsou zde velmi oblíbené.

Toaleta byla řešena suchými záchody různě umístěnými po celém sadu. Pro nás však bylo nejhorší zapamatovat si, na kterém řádku zrovna pracujeme, protože nebyly číselně ani jinak označeny. Unavení jsme byli spíše z práce na slunci než ze samotné práce. Ze všech prací absolvovaných na Novém Zélandu se jednalo asi o tu nejjednodušší a nejméně náročnou, i když se pracovalo se žebříky. Nicméně jablka byla bohatě postřikována různou chemií a zejména Tom trpěl na různé vyrážky na rukou. Práci jsme skončili v pátek po obědě, protože už všechny stromy byly protrhané a hotové. Od Dana jsme pak dostali na rozloučenou ještě vymražený nanuk, který jsme v horkém dni jen rychle zhltli.

Do začátku práce na chmelové farmě nám zbývaly zhruba dva týdny, něco málo jsme si za těch pár dnů vydělali, takže jsme se rozhodli vydat se na cestu a objevovat další krásy Nového Zélandu. A jelikož jsme za celou dobu našeho pobytu nenavštívili žádnou pořádnou restauraci s dobrým jídlem, završili jsme naše první pracovní úspěchy v hospodě The Smugglers ve městě Nelson, na kterou jsme dostali tip od „našeho“ mechanika Romana. Restaurace byla od free campu poněkud vzdálená, proto jsme auto nechali na free campu a do restaurace jsme si zajeli místním autobusem. Zpátky jsme se pak krásně prošli, jednak abychom rychleji vystřízlivěli, druhak kvůli nádherné promenádě, která se táhla podél oceánu a se zapadajícím sluncem vykouzlila neopakovatelnou chvíli. Následujícího dne jsme dali sbohem severu Jižního ostrova a vydali se cestou na západ.

• 

• 

• 

•