Wwoofing u Kathy

Jelikož se konečně uvolnila opatření, která zamezovala pohybu po Novém Zélandu, mohli jsme vyrazit k domovu Kathy, u které jsme měli domluvený pobyt za pár hodin práce okolo domu, tzv. wwoofing. Obecně se jedná o koncept, kdy za výpomoc člověk získá ubytování a ve většině případů i jídlo. Wwoofing je ale oblíbený hlavně proto, že se po určitou dobu člověk stane součástí místní rodiny a dostane tak možnost lépe poznat odlišnou kulturu, zvyky a cizí jazyk, ve kterém se může za velmi krátkou dobu zdokonalit. I my jsme k wwoofingu takto přistupovali a jako bonus jsme brali fakt, že po celou dobu nemusíme utratit ani korunu, nemusíme během chladných dní přespávat v autě a máme čas najít si práci na zimu.

Už v samotných inzerátech se člověk dozví spoustu informací o tom, jak si druhá strana wwoofing představuje, kolik hodin denně stráví prací, jaké druhy prací se od něj očekávají apod. I my jsme si podle těchto kriterií vybírali, u koho chceme wwoofing trávit. Už na sadu se v hlavě Veru zrodila myšlenka, že by chtěla zkusit práci se zvířaty. Tomovi se nápad opět moc nezamlouval, protože očekával těžkou práci a nic o ní nevěděl. Nakonec se však nechal přesvědčit, protože prakticky veškeré nabídky prací, na které jsme narazili, byly o výpomoci na mléčných farmách. Abychom měli větší šanci takovou práci získat, rozhodli jsme se hledat wwoofing s různými druhy zvířat, o které bychom se mohli starat. Zároveň jsme však nechtěli nic náročného (dle recenzí, které jsme si přečetli, se totiž u některých inzerátů jednalo o těžkou práci). Tak nám padlo oko na inzerát od starší paní jménem Kathy, která žila sama v domě, jehož součástí byly i výběhy pro ovce a lamy. Kromě toho měla také tři kočky, psa, několik slepic a housera. Za výpomoc okolo domu a se zvířaty (cca 4-6 hodin denně) nabízela vlastní pokoj v domě a jídlo. Inzerát obsahoval i fotografie, takže jsme si mohli udělat obrázek o tom, jak to u ní vypadá.

Kathy bydlela ve vesničce Domett na východním pobřeží Jižního ostrova. Z Nelsonu jsme se k ní mohli vydat dvěma cestami, jedna vedla podél pobřeží (přes Blenheim, a poté podél pobřeží) a druhá přes horský průsmyk Lewis Pass. Druhá možnost byla sice o něco delší a vedla vnitrozemím, ale ještě jsme tudy neprojížděli, takže naše volba byla jasná. Cesta nám zabrala zhruba šest hodin i s krátkou pauzou na oběd, a ke Kathy jsme dorazili něco po čtvrté odpoledne. Ještě než jsme si vůbec stihli vybalit, už nám Kathy vařila kávu (neboli její oblíbená fráze „let´s have a cuppa“ při každé možné příležitosti). Později po nás dorazil ještě jeden pár z Německa, a tak jsme večer strávili příjemným posezením u krbu, se sklenicí vína a vzájemným povídáním o životě ostatních.

První týden (14. 5. – 20. 5. 2020)

Jelikož jsme přijeli až odpoledne a ještě po nás další pár, rozhodla se Kathy, že nám ukáže pozemek a všechna zvířata následující den. Jakožto první příchozí jsme si mohli vybrat, do kterého pokoje se nastěhujeme. Na výběr byly dva, jeden s manželskou postelí a výhledem do zahrady, a druhý se dvěma oddělenými postelemi. Náš výběr byl proto jasný. V žádném pokoji nebylo topení jak ho známe z našeho domova, proto v něm byla vždy ráno a večer zima. Trochu při úniku tepla pomohly hrubé závěsy, které jsme vždy zatahovali, ale i tak okny dost táhlo. Na chodbě byl sice přímotop, který Kathy večer zapínala a nějaké teplo by se dostalo i do našeho pokoje, ale nechtěli jsme nechávat otevřené dveře, protože v domě byla velmi stará kočka, která byla hodně nemocná, a Kathy nás varovala, že by se nám mohla vymočit na postel. Na večer jsme tak mohli využít elektrickou zahřívací deku, která je nepostradatelnou součástí každé novozélandské domácnosti a každého pokoje, ve kterém se spí, nicméně my jsme stejně trávili večery v obýváku u krbu, kde bylo příjemné teplo.

Dům byl poměrně velký, a kromě tří ložnic byl k dispozici obývací pokoj s krbem, kuchyně s moderními spotřebiči a jídelnou (jídelna se však použít nedala, protože na stole i všude kolem se válelo „harampádí“), koupelna se sprchovým koutem a toaleta. Kousek od domu se nacházela garáž, kde byla uskladněna čtyřkolka. Součástí garáže byla i malá dílnička s všemožným nářadím. Kolem domu byla typická anglická zahrada, menší skleník a pár záhonků s bylinkami a zeleninou. Na okraji zahrady pak rostlo i pár ovocných stromů. Za domem se nacházelo pět menších pastvin a jedna velká, a také dvorek s výběhem a kurníkem pro slepice a housera. My jsme byli hlavně rádi, že po delší době zase můžeme bydlet pohodlně a hlavně, že můžeme využít plnohodnotnou kuchyni!

• 

• 

• 

• 

• 

Následující den ráno jsme se všichni sešli u snídaně a po snídani jsme vyrazili s Kathy na obhlídku. Ukázala nám zahradu a slepičí dvorek. Dověděli jsme se, kde všude se máme poohlížet po vajíčkách (ne všem slepicím se chtělo snášet v kurníku), jaké krmivo máme použít pro slepice a pro housera, že máme každé ráno vyčistit žlab s vodou a doplnit ho čerstvou, protože slepice i houser se do žlabu chodí často koupat. Poté nám Kathy ukázala, kde najdeme krmení pro ovce a lamy, a vyrazili jsme na pastviny. To už nás doprovázela i fenka jménem Izabella neboli Izzy, která se po pastvinách ráda proháněla – k nelibosti lam, ovcí i jehňat. Po prohlídce šla Veru s Němkou Karolin prát závěsy do staré vany venku a kluci mezitím posbírali staré desky a jiný odpad z místa, kde Kathy plánovala postavit terasu. Všechen nepotřebný materiál naložili na vozík a pomocí auta dopravili na velkou pastvinu, kde na jejím kraji bylo vytvořeno ohniště, kde Kathy pálila nepotřebné věci. Pak jsme se všichni sešli u ohniště, rozdělali oheň a sledovali, jak materiál postupně mizí v ohni.

Příštího dne Kathy dopoledne odjela na rodinnou oslavu do Christchurch a žádnou práci nám nezadala, takže jsme de facto měli volno. Původně Kathy plánovala, že nás vezme na rodinnou sešlost s sebou, ale kvůli Covid-19 byly veškeré akce omezeny na maximálně deset osob (týkalo se to i rodinných akcí). Kluci dopoledne alespoň shrabali spadané listí a po obědě jsme vyrazili na blízkou pláž Nape Nape. S sebou jsme vzali i Izzy, aby se mohla pořádně proběhnout. Jeden konec pláže byl hodně skalnatý a odpočívali tam lachtani, tak jsme museli dávat pozor na Izzy, aby je zbytečně nenaháněla a neznervózňovala. Lehce jsme ji odlákali pomocí frisbee (létající talíř) nebo dlouhého klacku, za kterými neúnavně běhala, ale už se jí moc nechtělo přinášet je nám až k nohám. Když jsme se dostatečně prošli a Izzy se dostatečně vyběhala, vyrazili jsme zpátky ke Kathy domů. A protože jsme byli pořádně vyhládlí, Veru připravila na večeři dvě pořádné pizzy.

Další den nás Kathy zaučovala na své čtyřkolce (poloautomatická – tzn. řazení rychlostních stupňů bez spojky), přičemž Veru se bála, takže na čtyřkolku ani nenasedla. Tom pak šel vysát a uklidit Kathyino auto, a poté spárovat mezery kolem oken. Veru seškrabávala starou barvu z obložení domu (aby se mohla nanést nová) a pomocí tmelící hmoty zadělávala díry po hřebících, taktéž na obložení domu. Odpoledne se nám pak ozval jeden pracovník z farmy, na jehož nabídku práce jsme reagovali, a domluvil si s námi pohovor na příští den. S Kathy jsme si tedy domluvili volno na celý den, protože cesta na farmu trvala dvě a půl hodiny. Chvíli nám trvalo, než jsme farmu našli, protože široko daleko bylo jen pár domů. Pracovník Patrick vypadal jako milý týpek, ptal se nás na zkušenosti na farmě a jestli umíme jezdit na motorce. Popravdě jsme mu řekli, že zkušenosti nemáme, ale nyní vypomáháme se zvířaty, a že na motorce jsme ochotni se naučit jezdit. Potom jsme vedli hovor na téma kdo jsme, odkud jsme, jaké práce jsme na Novém Zélandu absolvovali, jak to na farmě vypadá, co bude naším úkolem apod. Z pohovoru jsme odcházeli s celkem dobrým pocitem, ale nedělali jsme si moc naděje na to, že by nás vzali, Patrick samozřejmě upřednostňoval někoho, kdo už zkušenosti má a nebude ho muset zaučovat ani na motorce. Nicméně nám slíbil, že nám do týdne zavolá a sdělí stanovisko.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po našem volnu měla Kathy narozeniny, což nebylo těžké uhádnout, protože svůj den měla zapsaný v kalendáři. Ráno jsme jí tedy popřáli vše nejlepší a darovali jí čokoládu a přáníčko. Veru pak na odpoledne ke kávě upekla ještě punčové řezy. Dopoledne jsme sázeli fazole a hnojili záhon (přírodně – ovčími výkaly). Odpoledne nás Kathy vzala na návštěvu ke své sousedce, která bydlela nedaleko v takovém pěkném, dalo by se říct, historickém domě. Uvnitř to vypadalo, jako bychom se vrátili do minulosti. Všude visely staré fotky a obrázky, na stěně stará lucerna, na zemi ovčí kůže. Sousedka už byla velmi stará a bohužel trpěla demencí, takže se nás ptala stále na ty samé otázky. Když ale měla světlé chvilky, vyprávěla nám své příběhy z minulosti, ukázala nám i vyznamenání, které byly věnovány samotnou královnou Alžbětou II. Doma měla také velký kus drahokamu nefrit (neboli greenstone či jade), který má pro zdejší Maorské obyvatelstvo speciální význam a vyrábějí z něj amulety a šperky. Ty jsou pak velmi oblíbené u turistů. Sousedka měla i velmi pěknou zahradu, po které jsme se prošli.

Po návštěvě jsme ještě zajeli k vyhlídce na ústí řeky Hurunui, kterou nám chtěla Kathy ukázat. Po schůdcích jsme mohli sejít až k řece. Vrátili jsme se tak akorát na večeři, a protože to byly Kathiny narozeniny a Kathy se ráda dívala na televizi, řekli jsme jí, aby si vybrala film, který by chtěla vidět. Večer jsme tedy strávili koukáním na film a povídáním. Na příští den měla Kathy naplánovanou návštěvu tesaře Percyho, který jí měl v příštích dnech postavit terasu. Protože Němci se rozhodli posunout dál a Kathy neměla moc času na rozdávání úkolů (střídali se u ní sousedi s blahopřáním k narozeninám), nakonec skončil Tom s tím, že bude Percymu pomáhat při stavění. Veru mezitím poklidila v domácnosti, vyluxovala, postarala se o špinavé prádlo a pokračovala v zadělávání děr tmelem. Po obědě jsme se rozloučili s německým párem, se kterým jsme si hodně povídali a občas po večerech zahráli karty.

• 

• 

• 

Druhý týden (21. 5. – 27. 5. 2020)

Téměř polovinu příštího týdne jsme nic moc nedělali, protože buď nebylo dobré počasí, nebo byla Kathy unavená a nechtělo se jí nic dělat (ani zadávat práci). Zašli jsme si tedy aspoň na pětikilometrovou procházku kolem pobřeží. V ostatních dnech se Tom věnoval stavění terasy. A i když ze začátku práci nerozuměl (opět hlavní potíž byla v tom, že neznal anglické názvy různého nářadí a jednotlivých činností), nakonec se rychle naučil co a jak dělat a Percy byl rád, že má pomocníka. Veru zase trávila hodně času s Kathy na zahradě. Kathy ráda zahradničila a pěstovala si vlastní zeleninu. Tak Veru jeden den strávila sázením různých druhů salátů a špenátu. Pak zase vykopáváním brambor, sběrem zralé zeleniny (rajčata, papriky) a přípravou či udržováním ostatních záhonů se zeleninou (tzn. kypření půdy, plení, hnojení, příprava kompostu apod.). Když zrovna počasí nedovolovalo práci na zahradě, věnovala se Veru spárování koupelny a celkové přípravě na novou malbu. Nějakou chvíli strávila i na pastvině, to když se zaháněly ovce a jehňata na jinou, kde měly přístup k čerstvější trávě.

Hodně času Veru věnovala také péči o fenku Izzy, která hned z kraje týdne musela na plánovanou operaci zadní nohy. Po operaci musela být Izzy většinu času zavřená v kleci, kvůli znemožnění pohybu, aby se jí noha dobře zahojila. Po operaci byla sice Izzy pár dnů ospalá a malátná, ale velmi brzy se jí vrátila její hyperaktivita. Když byla Izzy mimo klec, museli jsme jí hodně krotit a učit jí neběhat. Kathy vzala Veru i na veterinu před operací, kde doktor vysvětlil, co budou Izzy operovat, jak operace probíhá a následnou pooperační péči. Veru se starala i o léky, které musela Izzy po operaci brát, což nebyl jednoduchý úkol. Izzy léky vždycky vyčmuchala, i když byly sebelépe ukryty v tom nejlepším žrádle. Později Izzy skončila dokonce s límcem, který vůbec neměla ráda, protože si začala odtrhávat náplasti a olizovat rány, které se jí velmi dobře hojily.

Jeden den jsme strávili i společnou prací, když musela Kathy k zubaři. Měli jsme za úkol mořit dřevo na terasu. Z mořidla jsme pak byli celí špinaví a z rukou jsme ho vymývali ještě několik dní. V průběhu týdne jsme i poklidili a vyluxovali dům, protože kvůli zvířatům a častému chození v botech se dovnitř nanosila hlína, listí apod. Také jsme se střídali ve vaření s Kathy, takže jsme mohli okoukat, co místní nejčastěji jedí. Kathy sice vaření moc nebavilo, ale vždy, když už se rozhodla pro společnou večeři, stálo to za to. Její recepty byly vyladěné do poslední chutě a můžeme říci, že byla opravdu dobrá kuchařka. Jednou Veru zmínila, že jí v Singapuru zachutnala laksa (curry polévka) a už se toho Kathy chytla a laksu uvařila. O to zajímavější bylo, že Kathy nikdy „pravou“ laksu neochutnala, a přesto ta její byla dokonalou kopií. Jindy nám zase Kathy uvařila hovězí casserole (pomalu pečené maso a zelenina v jednom hrnci) a nadto přidala i domácí focacciu (druh italského chlebu).

• 

• 

• 

• 

• 

Třetí týden (28. 5. – 3. 6. 2020)

V průběhu druhého týdne, který jsme u Kathy trávili, se nám ozval Patrick. Bohužel, dali přednost zkušenějším lidem před námi. A tak jsme byli zase na začátku – procházeli jsme nabídky práce a snažili se kontaktovat druhou stranu. S Kathy jsme se domluvili, že si u ní pobyt ještě prodloužíme (původně jsme tam totiž měli být maximálně dva týdny), čemuž se vůbec nebránila, protože s námi byla spokojená. I my jsme byli spokojení, proto jsme nechtěli měnit působiště, nicméně jsme doufali, že si práci opravdu co nejdříve najdeme. Wwoofing pro nás byla skvělá příležitost jak přečkat zimu, ale preferovali jsme práci za peníze.

Polovina třetího týdne se pro nás nesla ve „výletním duchu“. Kathy nás vzala k sousedovi, který choval ovce, a zrovna se chystalo jejich stříhání (tzv. sheep shearing). Mohli jsme tedy shlédnout celý proces a se sousedem si popovídat například i o tom, co se s vlnou následně děje, jaká je její kvalita a jestli je ještě výhodné ovce pro vlnu chovat (cena vlny totiž rok co rok velmi klesá a farmáři přecházejí na mléčné farmy). Sledovat stříhání ovcí byl opravdu zážitek. Lidé, kteří se tím živí, jsou placeni za počet ostříhaných ovcí (cena za ovci je také vyšší podle druhu ovce – například za kvalitní ostříhání merino ovce je cena za kus vyšší, protože se jedná o kvalitní vlnu). Ti nejlepší a nejrychlejší dokáží ostříhat zhruba 350 ovcí za den (tzn. jedna ovce za necelé dvě minuty)! Za jeden den si dokáží vydělat tolik, co jiní za dva týdny práce. Nicméně, práce je to velmi náročná a nutno dodat, že nepracují každý den a musejí kočovat po zemi podle poptávky. Po stříhání ovcí jsme se ještě zašli kouknout i na sousedovic malá štěňátka. A protože na zahradě měli pár stromů se zralým ovocem feijoa (původem z Jižní Ameriky, chutná podobně jako zlaté kiwi) a nestačili ho zpracovávat, pár plodů jsme jich zbavili. Kathy z nich pak upekla vláčné muffiny (Tom se recept naučil a začal je později péct sám).

Na další den jsme si vzali volno, protože se mělo otevírat venkovní termální koupaliště v Hanmer Springs (kvůli Covid-19 bylo zavřené). Toto místo nám doporučila Kathy, a protože nehlásili hezké počasí a měla být zima, měli jsme jasno. Cesta nám zabrala zhruba hodinu a půl a vstup nás vyšel na cca 525 Kč. Městečko Hanmer Springs vypadalo podobně jako naše lázeňská města – velmi malebné. Nebylo moc velké, takže jsme si ho i trochu prošli. Zmíněné termální koupaliště lákalo své návštěvníky několika bazény s teplou vodou (každý bazén měl trochu jinou teplotu, nejteplejší byly sirné bazénky s teplotou 40 – 42°C). Z bazénů jsme měli i krásné výhledy na okolní zalesněné kopce a zasněžené hory. Okolní stoupající pára spolu s mlhou pak jen dokreslovala celkovou kouzelnou atmosféru. Po dobu naší návštěvy jsme samozřejmě vyzkoušeli všechny bazény, a dokonce i tobogány, na kterých jsme byli poháněni taktéž teplou termální vodou. Dokonale zrelaxovaní jsme se vydali na blízkou procházku na kopec Conical Hill, odkud jsme měli městečko jako na dlani.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Kathy nás také v průběhu týdne vzala na výlet ke Gore Bay (zátoka), kde jsme se prošli po pláži, posbírali pár prázdných paua mušlí a pozorovali jsme lachtany. Na oběd jsme se zastavili v blízkém městečku Cheviot, kde nám Kathy koupila její oblíbené domácí hranolky s omáčkou aioli (taková česneková majonéza, Novozélanďanů nejoblíbenější). Ve zbytku týdne Percy a Tom dokončili terasu. A pro Toma tak bylo potřeba najít nový úkol. To Kathy netrvalo dlouho – na internetu se jí zalíbil jeden stojan na květiny, kterým chtěla ozdobit novou terasu. Tomův úkol tak zněl jasně. Navíc zbylo pár desek z terasy, které se nepoužily, takže bylo i z čeho vyrábět. A stojan by nebyl kompletní bez barevných květin, proto jsme jeli na nákupy do zahradnictví, kde Kathy pořídila ještě jahodníky. Veru pak začala pracovat na budoucím jahodovém záhonu, který byl zcela zarostlý trávou a bodláčím. Na konci týdne jsme také vyvezli Izzy na veterinu, kde byla zkontrolována po operaci. Všechno se dobře hojilo, a tak byly Izzy dovoleny pomalé a krátké procházky.

• 

• 

• 

• 

Čtvrtý týden (4. 6. – 10. 6. 2020)

Stále se nám nepodařilo najít práci, takže jsme nadále zůstávali u Kathy. Tom hned z kraje týdne dokončil zadanou práci a vyrobil stojan na květiny, z něhož byla Kathy velmi nadšená a hned jej zatížila koupenými květinami. Veru mezitím pomáhala Kathy s očkováním lam (které se lamám moc nelíbilo a snažily se nás co nejvíce poplivat) a se stříháním ovcí (pouze kolem řitního otvoru). Také opět nasedla na čtyřkolku a tentokrát se ji už naučila ovládat, z čehož měla radost i Kathy. A protože Tom se mohl pochlubit vlastním výrobkem, ani Veru nechtěla zůstat pozadu. Měla k dispozici několik krásných paua mušlí, ze kterých nakonec vymyslela dekoraci v podobě stromu. Kathy se nápad líbil, a dokonce nám k tomuto účelu zakoupila elektrickou multifunkční sadu na dekoraci (pomocí níž se dalo gravírovat, řezat, leštit, čistit apod.). Se sadou jsme samozřejmě neuměli pracovat, ani jsme netušili, k čemu všemu jednotlivé příslušenství slouží. Ale spoustu informací jsme si zjistili díky videím na youtube.

Tom se k Veru připojil a pomohl jí paua mušle nařezat na malé kousky, při čemž mušle byly tak tvrdé, že při procesu zlomil několik řezných kotoučků. Veru zase v mezičase mušle manuálně brousila pomocí brusného kotouče na kliku. To aby lépe vynikla jejich perleťová barva. Při práci s těmito mušlemi jsme museli používat respirátor, protože drobounký prášek, který vznikl, je toxický pro lidské tělo a jednoduše může dojít k zanesení plic, což může vést až k smrti. Když měla Veru kousky mušlí, stačilo už pak jen z drátku vytvořit jednotlivé větve a strom byl na světě. Strom jsme pak věnovali Kathy jako dekoraci do obýváku.

• 

• 

Ke konci týdne bylo hezké počasí (i když zima), takže jsme ho strávili venku. Čistili jsme výběhy pro zvířata od bodláků a všech pichlavých rostlin. K práci jsme používali čtyřkolku s vozíkem, kde jsme všechny nechtěné rostliny i s jejich kořeny nakládali. A potom rovnou na kompost. Také jsme pokračovali v plení a čištění jahodového záhonu, což byla téměř nekonečná práce. A protože už byla opravdu zima a Kathy docházelo dřevo k topení, zajeli jsme k sousedovi pro nové. Potom jsme ho skládali u garáže a doplňovali u krbu. Na konci týdne se k nám také připojil Japonec Seyia, který už u Kathy minulý rok pobýval. Doma pracoval v restauraci, takže rád vařil, což Veru i Kathy velmi vyhovovalo 🙂 Také jsme ho poprosili, aby nám připravil nějakou typickou japonskou snídani, a to jsme pak dostali rýži se smaženým kuřetem a miso polévku.

• 

• 

• 

Loučení

Zhruba měsíc a půl nám trvalo, než se nám ozval nějaký farmář s tím, že nás oba zaměstná, i když nemáme zkušenosti z mléčné farmy. Trochu nám k tomu dopomohl i fakt, že už na farmě pracovala dvojice Čechů, se kterými byl spokojen a předpokládal, že na tom budeme podobně. Jen se nás přeptal na úroveň angličtiny a nabídl nám, že můžeme od poloviny června začít pracovat. Byli jsme opravdu rádi, že se na nás konečně usmálo štěstí a po delší době zase změníme působiště (i když Kathy se nám pokoušela najít práci přes sousedy a rodinu, nicméně kvůli nepříznivé situaci ohledně Covid-19, kdy přišlo o práci mnoho Novozélanďanů, se už i oni začali orientovat na méně populární zaměstnání). Zároveň však pro nás bylo těžké opustit místo Kathy, protože za i tak krátkou dobu jsme měli pocit, jako by z nás byla rodina.

Kathy nám ještě přes známého domluvila jízdu na jet boatu (speciálně navržená loď, která může proplouvat místními plytkými řekami, vynalezena na Novém Zélandu), jelikož jsme tuto populární aktivitu ještě neabsolvovali. Projížďku jsme měli za zvýhodněnou cenu, vyšla nás na cca 1000 Kč za osobu. Jízda trvala zhruba hodinu, projížděli jsme místní řeku Hurunui, a zajeli jsme téměř až k oceánu. Cestu nám řidič zpestřil také známými otočkami o 360°, proto je jízda na jet boatu tak oblíbená. Po cestě jsme se také dověděli, na jakém principu tato loď funguje, a něco o dané oblasti. I když byla zima a loď jela opravdu rychle, jízdu jsme si nesmírně užili. Výhoda byla i ta, že jsme měli de facto privátní jízdu a nemuseli jsme se mačkat s dalšími dvaceti lidmi, což je běžné u komerčních společností.

Během posledních dnů u Kathy jsme také dokončili jahodový záhon a zcela ho zbavili veškerého plevele (Kathy si zakládala na pěstování zeleniny a ovoce bez použití chemie). Tom asistoval i u kácení stromu, které měl na starosti jak jinak než soused, který měl zkušenosti. Veru pak s Kathy naposledy navštívila veterinu, kde Izzy čekaly léčebné procedury. Tam jsme dostali sadu cviků a ukázku, jak s Izzy cvičit, což si pak Veru vzala na starost, než jsme zcela opustili Kathin domov. Ve volném čase jsme také poklidili, vyprali, umyli naše auto a připravili se na cestu. Kathy nám na rozloučenou upekla světoznámý dort Pavlova, který byl naprosto famózní. A Tom zase předvedl něco z české kuchyně – na večeři připravil španělské ptáčky, kteří všem moc chutnali. Den před odjezdem nás také Percy se svou partnerkou všechny pozvali k nim domů na večeři, kde jsme strávili příjemný večer plný jídla, pití a společné konverzace.

• 

• 

Naposledy jsme si užili i náš poslední, takový běžný den. Ten začínal snídaní, kterou jsme si připravovali sami (většinou müsli s jogurtem). Někdy jsme však uvařili ovesnou kaši nebo palačinky pro všechny. Kathy měla na lince i Nutellu, a i když jsme nebyli zvyklí ji z Česka jíst, každý den nás z té linky volala 🙂 Po snídani jsme šli vyvenčit Izzy, nasypali jí granule a připravili jí její denní dávku léků. Poté jsme se vydali ke drůbežímu dvorku, kde jsme nakrmili slepice i housera, vyčistili jim korýtko a sebrali vejce. Nakonec jsme se vydali do výběhů přikrmit ovce a lamy a zkontrolovat jejich zdravotní stav. To už pak byl většinou čas na „cuppa“, takže jsme si připravili čaj a kávu. Někdy už na nás Kathy čekala a jen se optala, co si dáme.

Podle času jsme pak většinou měli oběd (spíš nějaký studený jako krekry se sýrem apod.). Po obědě jsme opět vzali Izzy na menší procházku. Potom jsme pracovali na nějakém úkolu, než opět přišel čas na „cuppa“. To už pak většinou Kathy nechtěla, abychom něco dělali, ale my jsme buď něco dodělávali, nebo trávili čas se zvířaty podle toho, jak se nám chtělo. K večeru jsme šli opět vyvenčit Izzy a připravit pro zvířata doma večeři. Veru pak cvičila s Izzy. Následovala večeře (většinou dost honosná), kdy jsme se ve vaření víceméně střídali. Po večeři už se Kathy uvelebila u televize a společně jsme koukali většinou na nějaké seriály na Netflixu, spolu se sklenkou (někdy dvěma) červeného vína, které měla Kathy velmi ráda. Občas jsme koukali i na různé TV show, abychom měli přehled, na co se místní dívají. Ty nejoblíbenější show nám Kathy sama ukázala. A občas jsme u televize proseděli i celý den.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

U Kathy jsme strávili přesně měsíc a za tuhle zkušenost s wwoofingem jsme byli nesmírně vděční. Dopoledne dne 14. června jsme se s Kathy rozloučili, ale nebylo to žádné velké loučení, protože jsme jí slíbili, že ji přijedeme ještě navštívit. Kathy totiž očekávala, že kolem září až října přivedou její ovce na svět další mláďata a Veru u této příležitosti samozřejmě nechtěla chybět. Kathy nám také nabídla, že pokud se nám na farmě nebude líbit, máme se k ní vrátit zpátky. A tak jsme vyjeli vstříc novým zážitkům.