Čtyři měsíce práce na mléčné farmě

Když jsme odjížděli od Kathy, neměli jsme vůbec žádnou představu o tom, co budeme na mléčné farmě dělat, alespoň co se práce týká. Naše původní představa byla zůstat na farmě do konce srpna a pokusit se vytrvat. Všude jsme se totiž dočítali, jak je práce na mléčné farmě velmi náročná a nedá se vydržet dlouhodobě. Počítali jsme samozřejmě i s možností, že práci nebudeme zvládat, a v tom případě jsme to nechtěli lámat přes koleno. Prostě bychom se vrátili zpět ke Kathy. Nicméně chtěli jsme to zkusit, a pokud možno, rychle se nevzdat. Z původních dvou měsíců jsme na farmě nakonec zůstali přesně čtyři. Nasbírali jsme spoustu zkušeností i za tak krátkou dobu a práci hodnotíme jako jednu z nejlepších zde absolvovaných. A to hlavně proto, že jsme měli na starost různé úkoly (práce tak nebyla monotónní), měli jsme k dispozici bydlení v domě za pár korun, vydělali jsme si dobré peníze a měli jsme skvělého šéfa, který nám věřil a nechával tak volnou ruku.

V mrazivé nedělní ráno dne 14. června 2020 jsme si tedy sbalili všechny naše věci, rozloučili se s Kathy, oškrábali zamrzlé čelní sklo a vyrazili jsme na téměř 400 kilometrů dlouhou cestu podél východního pobřeží až na farmu, která se nacházela nedaleko městečka Kurow. Po cestě jsme také zvládli udělat větší nákup do zásoby, protože jsme věděli, že větší supermarket ve městě Oamaru je vzdálený zhruba 45 minut jízdy autem od farmy. Přímo ve městečku Kurow pak byl malý obchůdek se základními potravinami, ale ceny byly o něco málo vyšší. Městečko bylo vzdálené asi 15 minut jízdy od našeho domu na farmě. Cesta na farmu nám i s nákupem a obědem zabrala téměř celý den, dorazili jsme tam až za tmy kolem šesté hodiny večerní. Přitom už nebylo snadné farmu za tmy najít, jelikož navigace nás dovedla doprostřed nějaké štěrkové cesty mezi pastvinami. A všude nás obklopovala jen černočerná tma. My jsme se rozhodli po této cestě dále pokračovat, dokud jsme si nevšimli poštovní schránky se správným orientačním číslem. Odtud vedla odbočka po hliněné cestě dolů, na jejímž konci už jsme uviděli rozsvícená okna v domě. Ten se pak stal naším novým domovem na několik dalších měsíců.

V domě už byl nastěhovaný jeden pár Čechů, se kterými jsme se záhy seznámili. Ukázali nám náš pokoj a my jsme z nich loudili informace o tom, jak jsou s prací spokojení, co dělají a jaký je náš budoucí šéf. Domek byl poměrně velký, nacházelo se v něm šest pokojů/ložnic, dvě koupelny, kuchyně s obývacím pokojem, jídelna a prádelna. K dispozici byla také prostorná garáž, nicméně nebyla stavěná pro náš campervan – střecha byla moc nízko. Náš pokoj byl zařízen velmi skromně, měli jsme tam šatní skříň a dvě matrace na sobě, které představovaly naši postel. Bylo vidět, že dům byl delší dobu nevyužívaný a v podstatě nezabydlený. Nemohli jsme ani využít krbu, protože nebyl certifikován, a tak jsme necelé dva týdny „klepali kosu“. V našem pokoji byla obzvláště velká zima, ale naštěstí se blízko na chodbě nacházela klimatizace. Pomocí ní a pootevřených dveří do našeho pokoje jsme byli schopní prostor vyhřát. V domě ani nebyl zavedený internet, takže jsme museli využívat našich dat. Nicméně všechno bylo v řešení a po zhruba dvou týdnech jsme si už mohli topit v krbu, využívat internet a ještě jsme dostali novou postel a komodu. Náš pokojík byl nakonec útulný a skrz okno jsme mohli pozorovat pasoucí se krávy (které nás pravidelně budily brzy ráno svým bučením). Za ubytování jsme platili cca 750 Kč za týden a osobu.

Nastěhovali jsme si pár věcí a zavolali jsme našemu šéfovi Markovi, že jsme dojeli na farmu. Mark se s námi domluvil, že se za námi následující den dopoledne zastaví, abychom vyřešili papírování a nakoupili potřebné vybavení pro práci (pracovní gumáky, nepromokavé gumové kalhoty a nepromokavou bundu). Pracovat jsme tak začali až o den později. Tom se ráno rovnou zapojil do procesu dojení krav a Veru jela pomáhat na přidruženou farmu. Hned první den jsme se tak dověděli něco o velikosti farmy, počtu chovaných zvířat a jejich krmení.

• 

• 

• 

• 

Farma, na kterou jsme přijeli pracovat, patřila mezi největší mléčné farmy, které se na Novém Zélandu provozují. V podstatě se jednalo o tři sdružené farmy; my jsme postupně pracovali či vypomáhali na všech třech. Naše „domovská“ farma se nazývala Sunny Downs. Zde se nacházela větší dojírna pro zhruba 1700 krav, hospodářská budova s přidruženými ohradami pro telata, mnoho pastvin, rybník (kde jsme mohli chytat pstruhy) a náš sdílený dům. Na této farmě jsme také odpracovali nejvíce času, což pro nás bylo výhodné, protože jsme si mohli zajít domů a v klidu si vychutnat teplý oběd. Zhruba patnáct minut jízdy od Sunny Downs se nacházela druhá farma pojmenovaná Campbell Park, kde byla malá dojírna asi pro 700 krav. Také se zde nacházelo několik pastvin a stará vinice, kde jsme jezdili štípat dříví. Na této farmě jsme se také zaučovali dojit krávy. Třetí farma byla poměrně vzdálená, zhruba půl hodiny jízdy autem. Jmenovala se Riverside, ale nikdo jí neřekl jinak než „Haka“, protože byla situována v údolí s dlouhým maorským názvem Hakataramea Valley. Nebyla zde žádná dojírna, tato farma sloužila výhradně k výkrmu březích krav, jelikož se zde pěstovala krmná řepa a kapusta. Odchovaná telata tu strávila rok svého života, než se jako jalovice zapojila do mléčného průmyslu. Na této farmě také žili a byli vykrmováni býci pro maso (konkrétně pro fastfoodový řetězec McDonald’s). Celkově se na farmách chovalo kolem tří tisíc kusů dobytka.

• 

• 

Dva týdny práce na farmě Riverside (Haka)

Zhruba první dva týdny od příjezdu na farmu jsme strávili vypomáháním na farmě Riverside. Byli zde čtyři stálí zaměstnanci, se kterými jsme se postupně seznámili. Zázemí na této farmě bylo skromné, ale v malém přístřešku, kde jsme trávili naše obědové pauzy, byly k dispozici lednice, mikrovlnná trouba, malý stolek a pár židlí. Naším primárním úkolem bylo nakrmit všechen dobytek, který se na farmě nacházel. Na stěně v přístřešku jsme měli mapu farmy, podle které jsme se orientovali. Na mazací tabuli jsme pak měli napsáno, na kterých pastvinách se jednotlivé skupiny dobytka zrovna nacházejí a kolik metrů krmiva jim máme z pole ukrojit každý den. Na tabuli jsme si zapisovali i různé poznámky – například o zdravotním stavu jednotlivých kusů. Na pohyb po farmě jsme využívali čtyřkolky, se kterými jsme už uměli jezdit díky Kathy. Tyhle byly navíc plně automatické, takže řízení bylo velmi jednoduché. Na příkaz Marka jsme museli jezdit s helmami, ale když nebyl přítomen, nikdo si je nebral (o jejich dostatečné ochraně dost pochybujeme, vypadaly spíše jako cyklistické).

Jednotlivé skupinky dobytka jsme měli v podstatě rozdělené, takže jsme každý den jezdili tu samou trasu a potkávali se se stejnými zvířaty, pokud někdo nechtěl jinak. Jen jedna pastvina byla poměrně neoblíbená, tu jsme si tak nějak snažili střídat mezi sebou nebo hledat dobrovolníka. Přezdívalo se jí „moonscape“ (v překladu měsíční krajina) a neoblíbená byla hlavně proto, že půda byla velmi kamenitá (de facto kámen vedle kamene) a jen velmi těžko se na ní přesunovaly elektrické „plotky“, které měly zvířatům zabránit v pohybu po celém poli, kde by prakticky došlo k vyžrání všech plodin. Celý den jsme tak strávili venku na čtyřkolce a posunovali zvířatům plotky, případně, když mrzlo, rozbíjeli jsme povrchovou ledovou krustu na napajedlech, aby se zvířata dostala k vodě. Březím krávám jsme také do vody přimíchávali pytle magnesia (pro zdravý vývoj plodu).

• 

• 

Posunování plotků nám zabralo dost času, protože pole byla poměrně široká a člověk se u toho dost nachodil (někdy i do kopce). A co si pod tímto pojmem představit? Když se nám to Češi snažili popsat, neměli jsme absolutně žádnou představu, ale velmi brzy jsme to pochopili. Celá farma byla rozdělená na desítky pastvin, které byly od sebe odděleny „trvalým“ plotem, ve kterém proudil elektrický proud. Na těchto pastvinách se pak pěstovala řepa, kapusta, nebo ležely ladem a rostla na nich tráva. Na pastvinách s plodinami (v podstatě na polích) se vykrmovala zvířata. Neměla však k dispozici hned celé pole, to jsme jim postupně dávkovali. Když po několika dnech pole zcela vyžrala, přehnali jsme zvířata na jiné pole. Podle informací na tabuli v přístřešku jsme zjišťovali, kolik metrů pole (myšleno na jeho délku) máme zvířatům dát. Metry jsme pak mohli upravovat na místě podle toho, jestli zvířata zanechávala na polích zbytky, a v tom případě jim potravy ubrat, nebo jim naopak přidat, pokud se nám zdálo, že plodiny vyžerou rychle nebo nevypadají zcela plně (podle předchozího dne).

A zde přichází na řadu tzv. posouvání plotků. Na šířku pole jsme totiž měli další, jakýsi „dočasný“ plot, který bránil zvířatům postoupit dále do pole. Tento jsme každý den posouvali o patřičný počet metrů. Jednalo se vlastně o cívku, na které byl namotaný drát. Cívka byla pomocí kovového háčku pověšená na trvalém plotu na jedné straně pole. Pomocí namotaného drátku jsme ji pak spojili přes šířku pole s jeho druhým koncem. Drátek byl na konci připevněný na plastové držadlo, které jsme rovněž zavěsili na trvalý plot. Když jsme vše udělali správně, dočasným plotkem začaly proudit elektrické výboje, které měly krávy zastrašit a odradit. Pro kontrolu jsme si s sebou vozili i tester napětí, jehož kovový výčnělek jsme přiložili na dočasný plotek a změřili tak napětí. Pokud bylo moc vysoké či nízké, informovali jsme zaměstnance, případně Marka. Vysoké napětí v plotku už se totiž klasifikuje jako týrání zvířat a během našeho působení na farmě jsme měli několik veterinárních kontrol. Dočasný plotek byl napnutý pomocí kovových kolíků, které jsme zaráželi do země (při zamrzlé nebo velmi kamenité půdě se jednalo celkem o namáhavou práci). Kolík měl na jednom konci kovovou tyčku, která patřila do země, a na druhém konci plastové očko, kterým jsme provlékli drát.

• 

• 

• 

Nejednou se nám stalo, že jsme byli při manipulaci s plotky také zasaženi proudem. Mark nám ale nakonec (i kvůli zimy) pořídil gumové zateplené rukavice, které izolovaly elektrický proud (ne zcela). Nicméně, některé krávy si na elektrické výboje zvykly, a tak jsme pravidelně každý den pár jedinců za plotkem nacházeli. Některé také dokázaly poznat, kdy plotkem proud zrovna neprochází (při posunování plotků jsme proud přerušovali, aby se nám lépe pracovalo) a ve velkém se začaly hrnout do pole (i přes drát). To nám nezbylo nic jiného, než proud zase rychle zapojit a krávy vyhnat zpátky za plot. Později už jsme věděli, u kterých krav toto hrozí, a proto jsme plotky posouvali nepřetržitě pod proudem. Jiné zase dokázaly přecházet přes trvalé ploty nebo skrze brány. To jsme je potom naháněli všude možně a přemýšleli, ke které skupince krav či telat patří (obzvlášť útěk telat do řepového pole by pro ně nemusel skončit zcela dobře, řepa je pro ně v podstatě jedovatá). A ty nejvíce hladové krávy se zase rychle naučily vyžírat plodiny i za plotkem a přitom jej nepřekročit. Ať tak či tak, nezbylo nám než žasnout nad tím, jak umí být krávy inteligentní.

• 

• 

Tom pak z posouvání plotků přešel na traktor, s jehož řízením měl zkušenosti z chmelové farmy. Jeho prací bylo rozvážení balíků sena a slámy do velkých kovových krmítek, které sloužily jako dokrmení pro krávy. Většina z balíků však končila na zemi, kde si z ní krávy dělaly podestýlku (hlavně v období mrazivého počasí). Kromě balíků jezdil i se siláží, což je speciálně konzervované krmivo, které si při správném způsobu uchovává všechny živiny a vitamíny. Toto krmivo vypadá jako zmoklá sláma či seno a má výraznou aromatickou vůni. Krávy siláž přímo milují, a hned, když ji ucítí, spěchají se nakrmit a v tu chvíli je už nezajímá ani řepa, ani kapusta na poli. Siláž byla uložena v zásobníku, který byl připojený k traktoru. Pomocí pák v traktoru pak řidič otevíral a zavíral zásobník. Siláž se vypouštěla za jízdy a Tom měl vždycky dáno, kolik kilogramů siláže má krávám dát (v traktoru byl ukazatel hmotnosti siláže). Traktor byl samozřejmě pomalý, takže rozvoz krmiva vždycky zabral celý den a většinou tak Tom končil jako poslední.

Veru se zase mimo posouvání plotků věnovala i očkování krav. Březí krávy se odčervovaly (na hřbet se jim nastříkala dávka prostředku proti parazitům) a několikrát se očkovaly. Vakcíny dostávaly krávy jako prevenci proti různým nemocem telat a pro imunizaci (látky z očkování jsou totiž obsaženy v prvotním mléce, které telata dostávala). Pomocí injekcí se do těl krav vpravovaly i vitamíny a minerály v tekuté formě pro zdravý vývoj plodu, jako například selen, zinek, mangan, vitamín A a D a další. Očkování se provádělo na místě, kterému jsme říkali „yard“, což byl uzavřený dvorek, který se skládal z více uzavíratelných částí (jakýchsi ještě menších dvorků). Do tohoto dvorku jsme postupně nahnali krávy, které jsme pak po malých skupinkách pouštěli do úzké uličky, která byla jednou z částí dvorku. Ulička sloužila k tomu, aby krávy měly co nejmenší možnost pohybu a my jsme je tak mohli, pokud možno, co nejrychleji naočkovat. Už jen samotné nahánění březích krav a jejich cesta na dvorek (který nebyl zrovna blízko) pro ně totiž byla stresová situace.

Na práci na farmě Riverside jsme si rychle zvykli. Jediná těžká věc byla vydržet mrazivá rána, která byla ještě umocněná jízdou na čtyřkolce. Nikdo nás nikdy nekontroloval, obědové pauzy jsme si volili sami podle potřeby (a upřímně, někdy byly i celkem dlouhé). Konec dne pro nás nastal ve chvíli, kdy skončila práce na traktoru. A protože jsme jezdili služebním autem spolu, Veru tak na Toma často čekala v teple přístřešku (a dostala za to zaplaceno). Náš šéf po nás nikdy nepožadoval rozepsání našich úkolů. Stačilo vždy napsat, v kolik hodin jsme začali pracovat a v kolik hodin jsme práci ukončili. Tímto jsme tedy měli proplacenou i obědovou pauzu. Byli jsme tak velmi spokojení 🙂

• 

• 

• 

• 

• 

„Meziobdobí“

Přibližně po dvou týdnech výpomoci na farmě Riverside se Mark rozhodl, že už tam nejsme potřeba. Nastalo takové volnější období, kdy jsme prakticky čekali na to, až nám přivezou krávy těsně před porodem na naši domovskou farmu Sunny Downs z farmy Riverside. Poté měl přijít hektický čas, kdy jsme měli mít plné ruce práce s dojením krav a s péčí o čerstvě narozená telata. V tomto „mezičase“ se k nám připojily i další dva páry backpackerů (z Francie a z Uruguaye), které jsme tak měli čas lépe poznat, a se kterými jsme společně později pracovali. Společně jsme se také dělili o recepty typických pokrmů dané země. Postupně jsme také probrali různá témata u společných večeří (kdy někdo připravil jídlo pro všechny), střídali jsme se v udržování čistoty celého domu, občas jsme si zahráli nějaké hry nebo si vzájemně dávali tipy na výlety v okolí. Sešli jsme se tam opravdu jako dobrá parta lidí, která se navzájem o sebe starala a podporovala.

Po dvou týdnech jsme také konečně mohli začít používat krb, protože byl zkontrolován a získal certifikát. Internet už byl také v provozu, sice nebylo možné ve velkém stahovat filmy nebo seriály, ale na běžné surfování nebo komunikaci byl v pohodě. Mark nám dovezl i pár nových postelí, komody, nové ložní prádlo, přikrývky či polštáře. S více lidmi bylo potřeba více místa pro chlazené potraviny, takže nám Mark přivezl třetí lednici a velký pultový mrazák, který jsme uložili do garáže. Jeho partnerka nám zase nakoupila více vybavení do kuchyně (měli jsme jen sepsat seznam věcí, které bychom potřebovali). Čistící prostředky, toaletní papír apod. nám pak kupovala podle potřeby po celou dobu našeho pobytu. Pomyslným mráčkem na nebi byl jen bojler na teplou vodu. V jednu dobu nás totiž v domě bydlelo jedenáct a na poslední lidi už většinou nevyšla teplá voda ve sprše. Nicméně i tento náš problém nakonec Mark vyřešil a všem se nám bydlelo dobře.

• 

• 

• 

• 

• 

První tři dny jsme se ráno jezdili zaučovat dojit krávy na farmu Campbell Park (dojení a následný úklid trvaly zhruba hodinu a půl). Na této farmě bylo stálé stádo asi dvou set starších krav, které už byly na dojení zvyklé, a proto bylo jednodušší začít u nich. Na rozdíl od naší domovské farmy zde nebyla ani otočná dojírna, což naše začátky také usnadňovalo, protože jsme nemuseli být příliš rychlí. Tom v ranním dojení na farmě Campbell Park nakonec pokračoval až doby, kdy nám začaly na naši farmu jezdit první skupinky březích krav. V dojení se střídal se spolubydlícím Santim z Uruguaye, takže nemusel vstávat brzy ráno každý den. Veru mezitím čekala, až se Tom vrátí z dojení a posnídá, a společně pak pracovali na zadaných úkolech.

Jedním z těchto úkolů bylo naštípat dříví na topení. Zima se rychle blížila a sezóna dojení, kdy není čas na nic jiného, také. Měli jsme za úkol zásobit dřívím všechny domy zaměstnanců i náš vlastní, a naplnit jednu velkou kůlnu, která sloužila jako zásobárna pro všechny, komu v průběhu zimy topivo dojde. Na několika místech na obou farmách ležely pokácené stromy, které nám Mark dopředu nařezal motorovou pilou (tuto práci nám nikdy nesvěřil) na menší kousky. Ty jsme pak pomocí štípačky na dřevo dělili na čtvrtky, aby se vlezly do krbu. Práce byla jednoduchá, ale monotónní, a tak jsme z počátečního nadšení přešli do fáze nuda. Nejnamáhavější bylo nakládání a vykládání kousků dřeva, u kterého jsme se vždycky pěkně zapotili. A když už jsme měli štípání dříví tak akorát po krk, vyměnili jsme si práci se Santim a s jeho přítelkyní Ale, kteří čistili napajedla pro krávy.

• 

• 

• 

To už byla podstatně namáhavější práce. Dostali jsme mapu naší farmy, kde byly zakresleny a očíslovány pastviny. Na každé pastvině byla dvě velká, kulatá napajedla (vypadala jako studny, na větších pastvinách jich bylo víc), která jsme museli zcela vypustit a jejich dna a stěny zbavit usazeného bahna a řas pomocí kartáčů. Na tuto práci jsme dostali auto s přívěsem, ve kterém jsme si vozili čerpadlo, savici (hrubá hadice), dva kýble, dva kartáče, nářadí a kovovou krátkou tyč (tu jsme používali na zastavení mechanismu, který automaticky spouštěl přívod vody do napajedla, když hladina klesla pod určitou úroveň). Takto jsme celý den jezdili od napajedla k napajedlu a do mapy si zapisovali, které pastviny jsou hotové. Vyčistit jedno napajedlo nám trvalo průměrně čtyřicet pět minut. Když byla napajedla hodně usazená, často se stávalo, že se nám čerpadlo ucpalo. Pak přišlo na řadu nářadí, kdy jsme museli čerpadlo částečně odmontovat, vyčistit a zase smontovat. A někdy čerpadlo nechtělo pracovat vůbec, takže jsme museli napajedlo vypustit ručně pomocí kýblů. Jindy zase napajedlo protékalo, museli jsme tedy opravit mechanismus na spouštění vody (nikdo nám nikdy neřekl jak, takže jsme považovali za úspěch, když se nám to „nějak“ povedlo).

Později k nám na farmu Mark přivezl dvě motorky, na kterých se měli Tom se Santim naučit jezdit (Mark jim dal asi minutové školení o tom, jak se na motorce jezdí a popřál jim jen hodně štěstí). Spolu pak v rámci „zaučování“ drandili po pastvinách a do mapy zakreslovali vyježděné koleje od zavlažování a mapovali díry. Veru s Ale zase jezdily v autě a pokračovaly v čištění napajedel. Když se přiblížila doba, kdy k nám měly začít jezdit krávy, Mark dal naší čtveřici za úkol vyměnit všechny gumové násady a trubičky na savkách v dojírně. Výměna šla ztuha, bylo zapotřebí hodně síly v rukách. Santi s Ale tuto práci už dělali na jiné farmě, takže věděli, jak si práci ulehčit. Násady a trubičky jsme postupně namáčeli do horké vody, guma se trochu roztáhla a nebyl pak už problém je sundat z kovových částí jednotlivých savek. Někdy jsme však k dispozici horkou vodu neměli, takže jsme se dost trápili. Veru v té době také začala s dezinfekcí všech ohrad pro telata. Musela si nejprve namíchat speciální roztok v patnácti litrovém postřikovači, který pak nosila na zádech a ručním tlakem pumpovala dezinfekci skrz dlouhou hadičku ven. Dezinfekce se musela nanést na všechny povrchy, kterých by se telata mohla dotknout; to znamenalo na pletivo, dřevěné ohrazení, brány, napajedla, plechy a trámy. Plný postřikovač byl celkem těžký a nosit jej několik hodin na zádech nebyl žádný med (popruhy byly úzké a hrubé a po chvíli nošení řezaly). Práce však byla hotová zhruba za tři dny.

• 

• 

• 

• 

• 

Těsně před tím, než jsme měli začít s dojením krav na naší farmě Sunny Downs, bylo zapotřebí vyčlenit ty krávy, které byly těsně před porodem. Ty se k nám pak z farmy Riverside posílaly kamionem. Někdy přijel kamion jen jeden, někdy i čtyři za den (jeden kamion s přívěsem pojal zhruba 90 krav). Některé březí krávy byly nově koupené a neměly v uchu štítek s označením naší farmy, takže se při vyčleňování jednotlivých krav navíc i značkovaly. U značkování jsme asistovali a strávili jsme tím tři dny na farmě Riverside, kde jsme se po delší době opět vrátili. Krávy jsme značkovali a vyčleňovali z nich skupinky na yardu (speciálním dvorku). Byla to ta nejšpinavější práce za celé čtyři měsíce. Celé tři dny jsme se pohybovali uvnitř dvorku, kde jsme se doslova po kotníky brodili ve výkalech (už po dvou stádech, což bylo cca 250 krav). A po celém dni jsme byli od hoven od hlavy až k patě. Všechny krávy jsme postupně naháněli do úzké uličky, kde si je Mark prohlédl a rozhodl, zda už poputují na naši farmu, nebo ještě chvíli zůstanou na farmě Riverside. Byli jsme moc rádi, když jsme tento úkol měli už za sebou. Pár hodin jsme strávili i na farmě Cambell Park, kde jsme zase pomáhali zaléčit nemoc zvanou mastitida (zánět vemene). Léčba spočívala v zavedení masti do vnitřku mléčných žláz.

Co se týká pracovních hodin a dnů volna, ze začátku to bylo čistě na nás. Pracovali jsme tak třeba i osm dní v kuse a vzali si jen den volna na regeneraci a nákup potravin. Později už jsme byli více unavení, takže jsme pracovali šest až sedm dní v kuse a brávali si dva dny volna. Na druhou stranu, některé dny moc práce nebylo a my jsme stěží odpracovali šest hodin denně. A když potom začala sezóna telat a dojení a bylo velmi rušno, najeli jsme na pravidelný směnný režim 6+2 (šest dní práce a dva dny volna). Ale pro všechny vypracovala i rozvrh na dva měsíce dopředu, takže jsme přesně věděli, kdy budeme mít volno a nemuseli nic počítat. Naše dny volna jsme se snažili trávit někde mimo farmu, pokud bylo hezké počasí. Práci i lidi na farmě jsme sice měli rádi, ale dva měsíce strávené na stále stejném místě, kde nic široko daleko nebylo, už pro nás začínaly být moc.

Sezóna dojení a péče o telata

Zhruba v polovině července k nám na farmu začaly pomalu přijíždět kamiony s krávami. První skupinky byly z větší části tvořené krávami, které měly rodit poprvé a prostředí naší farmy a dojení vůbec neznaly. Podle toho také reagovaly. Bylo velmi těžké je dostat do jednotlivých kójí v dojírně. Ještě těžší však bylo nasadit jim savky a podojit je. Krávy se bály zvuků, které savky vydávaly, už při pouhém dotyku či přiblížení začaly kopat nebo savky shazovat. Veru se kopajících krav bála, takže se domluvila s Markem, že bude prozatím vykonávat všechny práce okolo krav kromě samotného dojení. Až si krávy zvyknou a trochu se uklidní, bude pokračovat v dojení. Mezitím začala postupně přibývat telata, takže měla Veru plné ruce práce s nimi. A protože od této chvíle jsme každý měli na starost zcela jiné věci a naše úkoly se různily, rozhodli jsme se každý popsat svou denní rutinu.

O telata jsem se starala spolu s Ale, která už naštěstí měla nějaké zkušenosti. Náš šéf Mark nám totiž nechal úplně volnou ruku. O naší práci nic nevěděl, ale na druhou stranu od nás ani neočekával žádné zázraky. Zpočátku jsme ani neměly pořádné vybavení, musely jsme hodně improvizovat, ale postupem času nám Mark pořídil dudlíkové lahve, více podavačů na mléko či dezinfekční lahev. Později jsme dostaly i své auto s přívěsem, na kterém byly dvě velké nádrže na mléko s čerpadlem a s tankovací pistolí, což nám velmi usnadnilo práci. Práce vyžadovala hodně samostatnosti, vlastní iniciativy a vlastního rozhodování, ale to mi v podstatě vyhovovalo. Ze začátku jsem musela vstřebávat hodně nových informací a učit se za pochodu, ale základy jsem si celkem rychle osvojila a dále jsem se v péči o telata zdokonalovala; i co se jejich zdraví týká. Dokázala jsem rozpoznat příznaky různých nemocí a jejich léčebné postupy, použít správnou medikaci a injekce, naučila jsem se pracovat s jícnovou sondou, ošetřovat zanícená místa po odstranění rohů apod. Za úspěch pak považuji velkou pochvalu od veterinářů, kteří provedli důkladnou kontrolu a s naší prací byli nadmíru spokojení. Velký dík nám vyjádřil i Mark, který byl velmi překvapen, jak dobře jsme si vedly, a uznal, že očekával mnohonásobně větší úhyn telat. Ale i když jsme se snažily telata zachránit za každou cenu, někdy jsme i my byly krátké; obzvláště co se týká vrozených vad srdce, žaludku apod. Úmrtí pro mne byla ze začátku velmi náročná po psychické stránce, těžko se mi s nimi vyrovnávalo. Pochopila jsem však, že i smrt k životu patří, a že někdy se pro záchranu zkrátka nic víc udělat nedá.

Zpočátku telata v ohradách přibývala pomalu, protože jejich matky byly oplodněny přírodně a byla to jejich první telata. Mark si takových ponechal jen velmi málo (jen pár kusů denně). Později se začaly otelovat krávy, které byly oplodněny uměle. Taková telata Mark upřednostňoval kvůli lepší genetické výbavě. V tuto chvíli se nám začaly ohrady velmi rychle plnit (přibývaly nám klidně i desítky telat denně). Ohrádek bylo celkem šestnáct a v každé bylo zhruba dvacet dva telat. Navíc jsme si zbudovaly ještě jednu zastřešenou ohrádku navíc, která sloužila jako „lazaret“. V ní jsme léčily nemocná a infekční telata, která jsme vyčlenily z ostatních ohrádek, aby nenakazila ostatní. V nejrušnějším čase jsme měly práce nad hlavu, začínaly jsme hned, jakmile bylo aspoň trochu vidět, a končily jsme v pět nebo později. Často jsme potřebovaly pomoct, takže nám Mark někoho poslal, když ho mohl postrádat u krav.

Veru

• 

• 

Moje denní rutina u telat začínala hned ráno, kdy jsem z velké nádrže před dojírnou (uchovávalo se tam mléko pro telata) přečerpala potřebný počet litrů mléka do nádrží na přívěsu. Nespotřebované mléko jsem totiž vždy na konci dne vylévala do odpadní nádržky, aby se v něm nemnožily bakterie a telatům pak nepřitížily (Mark to však nerad viděl). S přívěsem jsem pak jezdila od ohrádky k ohrádce a postupně nakrmila všechna telata. Mléko jsem „tankovala“ do plastových podavačů na mléko, které jsem zavěšovala na kovové brány. Zpočátku dostávala telata zhruba dva litry mléka denně, ale čím byla starší, tím více se jim dávka navyšovala. Podavače neměly žádné rysky ani uvedený počet litrů, proto jsem musela množství odhadovat tak, aby byla telata dostatečně nasycená, ale ne přejedená, protože pak trpěla na průjmy. Zhruba týdenním telatům jsem pak navíc každý den dávala příkrmy v podobě granulí, ke kterým měla přístup po celý den. Do granulí jsem přimíchávala i speciální prášek, který měl napomáhat žaludku a střevům ke správné funkci. Vždy jsem se snažila nakrmit všechna telata do oběda, aby měla pravidelný režim.

Odpoledne jsem pak věnovala čas čerstvě narozeným telatům, která jsem učila zvykat si na dudlík a sát z něj mléko. Pokud bylo nových telat málo, bylo pro mě jednodušší je učit na dudlíkovou lahev. Pokud jich už bylo mnoho, rovnou jsem je učila pít z podavače. První dva dny jsem používala půlkruhový podavač, který byl nižší a byl určený pro menší počet telat, protože si na něj lépe zvykla a bylo pro ně snazší z něj pít. Asi po třech až čtyřech dnech už byla telata samostatná a moji asistenci u podavače nepotřebovala. Když měla plná bříška, vydezinfikovala jsem jim ještě místo po pupeční šňůře, aby nehrozil zánět. První dva dny života jsem telatům podávala kolostrum (mlezivo nebo taky prvotní mléko), které jsem měla vždy čerstvé od krav (mléko mi vždy připravili po obědě v dojírně do velkých lahví). Kolostrum je důležité pro čerstvá telata, protože jsou v něm obsaženy protilátky proti různým bakteriím, virům a plísním. Kráva produkuje toto mléko asi dva až pět dní po porodu. Protože je kolostrum prospěšné pro imunitní systém telat, krávy produkující mlezivo jsme měli zvlášť ve skupinkách a dojily se vždy po obědě. Po nakrmení pak pro mě nastal čas uklízení. Vždy jsem všechny podavače od mléka čistila kartáčem v horké vodě, která byla k dispozici v dojírně. Zbylé mléko z nádrží jsem vylila a v rámci možností jsem se snažila nádrže uvnitř taktéž vyčistit kartáčem, jelikož se na stěnách tvořila vrstva plísní na zbytcích starého mléka. Pokud mi zbyl čas, zkontrolovala jsem napajedla na vodu a v případě potřeby jsem je vyčistila a znovu napustila. Případně jsem šla vydezinfikovat ohrádky, pokud se v nich objevilo větší množství nemocných telat. Telecí lazaret jsem dezinfikovala pravidelně co dva až tři dny.

Veru

• 

• 

• 

• 

Když byla telata zhruba dva týdny stará, Mark domlouval s veterináři odstranění rohů. Čtyři hodiny před zákrokem nesměla pít mléko, takže měla trochu rozházený režim. Odstranění probíhalo po uspání telat. Když se začala po zákroku probouzet, byla trochu malátná, ale velmi hladová. Vždy jsem je všechny zkontrolovala, jestli nekrvácí nebo nevykazují nějaké abnormální chování, a po probuzení všech je nakrmila. Do pár dnů byla taková telata vypouštěna na pastvinu, kde měla dostatek pohybu a mohla postupně přecházet na rostlinnou stravu. Převoz jsem dopředu domlouvala s Markem, protože bylo potřeba více lidí, abychom (teď už poměrně těžká) telata naložili do přívěsů a odvezli na určený výběh. První dva až tři dny jsme telata nechávali v menším výběhu, aby si zvykla na nové prostředí a hlavně na jiný způsob krmení. „Venkovní“ telata jsem jezdila krmit vždy po obědě. Za autem jsem měla připojený speciální přívěs, který sloužil jako podavač na mléko, na jehož bocích byly gumové dudlíky. Součástí přívěsu byly i dvě nádrže na mléko, které jsem vždy podle potřeby naplnila. Mléko z nádrží jsem pak pomocí kohoutů rozváděla do podavače, odkud ho mohla telata pít. V autě jsem si vozila i pytle granulí, které měla telata opět k dispozici po celý den. Čím byla telata starší, tím méně mléka potřebovala, takže jsem množství postupně snižovala (telata přijímají mléko zhruba do čtyř až šesti měsíců stáří) a množství granulí naopak navyšovala. Nejtěžší věcí bylo naučit telata na nový podavač, a když se to naučila, bylo těžké s ním opouštět výběhy, aniž by zvířata neutekla. Telata totiž auto a přívěs pronásledovala, takže jsem musela jet buď velmi rychle a ujet jim, nebo s autem udělat několik koleček. Uběhaná telata pak po nějaké době ztratila o přívěs zájem a já jsem mohla v klidu přijet k bráně, otevřít si ji, projet autem na cestu a bránu zase zavřít. Kondici a zdraví jsem kontrolovala i u těchto telat, i když ta už tolik nemocná nebývala. Nejvíce trpěla na záněty po odstranění rohů, ale to jsem si zkonzultovala s veterináři a zanícená místa ošetřovala pomocí antibiotického spreje. Po nakrmení venkovních telat jsem měla o jedno čištění kartáčem víc.

Veru

• 

• 

• 

• 

Kromě samotného krmení jsem strávila hodně času také péčí o nemocná telata. Nejčastěji trpěla průjmy, takže jsem je odstavovala od mléka a podávala jim vodu s elektrolyty (prášek rozpustný ve vodě). Pokud na tom byla lépe, přidala jsem jim i menší množství mléka. Některá telata trpěla i na oční onemocnění, hlavně když byl venku silný vítr, který všude kolem vířil prach. Léčení bylo jednoduché, pomocí oční masti. Pokud tele nechtělo pít, v nejkrajnějším případě jsem musela použít jícnovou sondu, kterou jsem zavedla až do žaludku. Mladá telata se totiž velmi rychle stávají dehydrovanými, což při pozdním zásahu často vede až k úhynu. Ke konci nejrušnějšího období jsem také musela řešit závažnější, velmi infekční onemocnění zvané kryptosporidióza (projevuje se silnými a dlouhotrvajícími průjmy), které se objevilo u pár jedinců v jedné z ohrad a rychle se šířilo dál. Nakonec se mi podařilo postup této nemoci zmírnit a dotčená zvířata přeléčit. Onemocnění je přenosné i na člověka, a přestože jsem si dávala velký pozor, sama jsem s ním skončila a nakazila ještě i Toma. Po pár dnech mi ale bylo lépe, takže jsem pokračovala v práci, jen jsem se cítila slabě.

Dokud jsem neměla hodně práce s telaty nebo chyběli lidi, vypomáhala jsem i v dojírně u krav. Nejčastěji jsem sundávala savky z vydojených krav nebo dezinfikovala vemena po vydojení. Ze začátku jsem i naháněla krávy do kójí v dojírně, ale postupem času se samy naučily do kójí chodit (věděly totiž, že tam mají krmivo). Asistovala jsem i u selekce krav, kde se mi však stal úraz (kráva mi přimáčkla ruku na kovovou tyč), takže jsem si udělala výlet do místní nemocnice, kde mi udělali rentgen. Zlomenina naštěstí nebyla potvrzena, ruku jsem měla pouze ledovat a jako medikaci jsem dostala paralen, který jsem teda nebrala. Po pár dnech mi ruka splaskla, ale stále byla citlivá na dotyk. S Markem jsem se domluvila, že se vrátím do práce a budu ji postupně zatěžovat. Nicméně po incidentu už jsem nikdy selekci ani dojení nedělala (Mark se zřejmě obával dalšího úrazu). Občas jsem i jezdila s přívěsem pro čerstvě narozená telata. Některá byla velmi rychlá, takže jsem si užila i legraci s jejich odchytem. A některá byla už od narození velmi velká a těžká, to jsem zase měla co dělat, abych je do přívěsu vůbec zvedla. Při sběru telat jsem kontrolovala i právě rodící krávy, jestli nemají s porodem komplikace, případně jsem dávala vědět Markovi, že něco není v pořádku. Několikrát jsem i pomohla krávě tele odrodit.

Práce se zvířaty pro mě byla zajímavá, líbilo se mi množství různorodých úkolů. Některé dny byly těžší, některé zase rychle utekly. Sešli jsme se super parta lidí, navzájem jsme si pomáhali. Šéf byl příjemný, i když zrovna neměl náladu, což byla také výhra. Tato práce pro mě osobně byla zatím tou nejlepší, kterou jsem na Novém Zélandu absolvovala.

Veru

• 

• 

Dojení vždy začínalo naháněním krav z pastvy na betonové prostranství před dojírnou, kterému se říkalo „yard“. Tento úkol měl vždy na starosti jeden člověk, který měl ten den službu, a začínal tedy jako první. Na mě služba připadla přibližně jednou nebo dvakrát týdně. Na začátku sezóny se začínalo dojit v 6:30 ráno, ale s přibývajícími kravami k dojení se čas postupně posunoval až na 4:30 ráno. Na nahánění krav bylo potřeba si vyhradit půl hodiny až hodinu, podle vzdálenosti pastviny, kde byly krávy zrovna umístěny. Ostatní, kteří službu neměli, přišli do dojírny až na čas dojení a většinou byli celý den u dojení, nebo dělali ostatní práce na farmě.

Když jsem měl službu, tak jsem ráno nastartoval svoji motorku, což ve velké zimě byl nelehký úkol a bylo potřeba ji nejprve zahřát. Poté jsem zastavil u dojírny a rozsvítil světla uvnitř a také na yardu. Dále bylo potřeba zkontrolovat, že je správně nastavena trasa pro příchod krav. To znamenalo zkontrolovat, že jsou zavřené všechny brány, všechny vstupy na pastviny a na všech možných křižovatkách cest je jen jediná možná cesta, kudy mohou krávy jít. K přehrazení cesty se používal pružný drát, který se zaháknul na elektrický plot, aby ním také proudila elektřina. Trasa pro krávy se sice nastavovala předchozí den, ale ne všichni po sobě brány správně zavírali, takže to bylo potřeba ráno pořádně zkontrolovat, jinak by krávy využily první příležitosti a utekly by vyjídat trávu na jinou pastvinu. Stalo se mi, že jsem jednou bránu přehlédl a krávy utekly, což nebylo nic hrozného, ale je to práce navíc s opětovným naháněním krav zpět na cestu.

Samotné nahánění krav jsem prováděl tak, že jsem otevřel pastvinu, kde už některé krávy většinou čekaly. Poté jsem dojel na konec pastviny a jezdil jsem ve smyčkách, abych krávy naháněl směrem k východu. Nejhorší bylo na začátku přesvědčit nějaké krávy, aby šly tam, kam chci. Když už se zformovalo menší stádo, tak to bylo jednoduché, protože ostatní krávy je následovaly. Hodně krav se poté zaseklo u napajedla nebo u krmítka a některé bylo náročné odtamtud vyhnat. Jakmile krávy byly na cestě, tak už stačilo jen jet pomalu za nimi a doprovodit je až k dojírně. Na yardu se poté zavřely za bránu a nastavila se pro ně trasa, kudy budou odcházet zpět na pastvinu. Na pastvinu krávy odcházely postupně samy a před dojírnou ještě měly možnost doplnit energii senem a solí.

Před zahájením samotného dojení bylo potřeba zapnout celou dojírnu a nastavit správnou nádrž, do které poteče nadojené mléko. Dojírna se zapínala otočným knoflíkem na zdi, který se jednoduše otočil do polohy „dojení“ a bylo hotovo. Dále bylo potřeba zapnout další věci, např. čerpadlo pro vodu v hadicích, sprej na dezinfekci vemen nebo trysku na průběžné umývání savek. Nastavení správné nádrže byl velmi důležitý úkol, protože jinak by nadojené mléko skončilo v kanálu. Bylo potřeba otevřít a zavřít několik kohoutů tak, aby mléko teklo do velké nádrže a zapnout chlazení samotné nádrže. Jelikož to bylo tak důležité, tak jsem si vždy raději za nějakou dobu zkontroloval, že mléko nevytéká do kanálu. Mléko se v dojírně nijak neupravuje, prochází pouze filtrem na mechanické nečistoty.

Tom

• 

• 

• 

• 

• 

V dojírně nás bylo vždy několik, minimálně tři, ale někdy až osm. Pozic v dojírně bylo spousta a na těchto pozicích jsme se vždy po domluvě střídali. Dvě nejdůležitější pozice byly nasazování savek na vemena na začátku „kolotoče“ a sundávání savek na konci. Nasazování savek bylo potřeba dělat tak rychle, jak se točil kolotoč a většinou to dělali dva lidé, přesto to byla dost náročná činnost. Některé krávy totiž savky opravdu neměly rády a vzdorovaly – kopaly, cukaly se, snažily se utéct co nejvíce dopředu a podobně. Některé krávy byly vyloženě šílené a na ně jsme používali metodu, že si na ně někdo sednul jako na koně a seděl na nich po celou dobu dojení. Někdy bylo potřeba řešit drobné opravy savek za pochodu, například vypadnutá hadice pro přívod vzduchu nebo odvod mléka.

Sundávání savek byla jednodušší činnost, ale také bylo potřeba mít nacvičený ten správný „grif“ na sundání savek z vemene a pověšení savky zpět na háček. Ještě předtím bylo potřeba zkontrolovat, zda je již kráva dostatečně vydojená. Mléko proudilo ze čtyř savek přes průhledný kalíšek do společné hadice, odkud putovalo skrz celou dojírnu až do nádrže. Pokud v tomto kalíšku bylo na první pohled vidět, že proudí ještě spousta mléka, savky se krávě nechaly a přes kóji, ve které byla, se nasadil řetěz, aby nemohla odejít a pokračovala do dalšího kola. Některé krávy si uměly savky skopnout, takovým se rovněž nasadil řetěz a savky se pověsily zpět na háček. Po sundání savek následovala dezinfekce vemen, což někdy prováděl stejný člověk, který sundával savky, záleželo na počtu dostupných lidí a na rychlosti kolotoče. Byl to velice jednoduchý proces, stačilo pouze držet hadici s rozprašovačem dezinfekce a vydezinfikovat každou krávu, která již byla vydojena a byla připravena k opuštění kolotoče. Pokud měl člověk pouze tento úkol, tak se u toho většinou nudil.

Když se vrátím zpět na začátek kolotoče, tak ještě před nasazením savek bylo potřeba krávy do kolotoče z betonového yardu vůbec dostat. K tomu hodně pomáhala posuvná brána, která krávy tlačila směrem k dojírně. Ani brána však nebyla všemocná, takže někdy bylo nutné, aby na yardu stál další člověk a krávy popoháněl do kolotoče. S některými kravami nešlo vůbec hnout a v tomto případě jsme opět měli ověřenou metodu, jak je přinutit, a to zvednout jim ocas, mírně ho zkroutit, a přitom je tlačit dopředu. Někdy dokonce bylo potřeba, aby na yardu byli dva lidé, kde druhý člověk mohl držet další bránu a tlačit na krávu zboku, aby nemohla nikam utéct. Toto bylo potřeba zejména ze začátku, kdy krávy ještě nebyly zvyklé, ale později již krávy vzorně chodily do kójí jedna za druhou. Některé však na druhou stranu byly příliš horlivé, takže se natlačily k jiné krávě do stejné kóje. V tomto případě se kolotoč automaticky zastavil a většinou bylo potřeba vylézt nahoru a krávu vyhnat zpět. Krávy se bojí couvat, pokud za nimi někdo stojí, takže nejefektivnější bylo krávu přelézt a postavit se před ni, v takovém případě začala couvat.

Stejně tak, jako některé nechtěly do kolotoče vstupovat, jiné si to naopak užívaly a nejraději by tam jezdily celý den. To zejména proto, že tam dostávaly jídlo, které jim velice chutnalo. Jednalo se o palmová jádra, což je v podstatě odpad, který vzniká při výrobě palmového oleje. Někdy to došlo až tak daleko, že většina krav zůstávala v kolotoči, takže bylo potřeba je trochu popohnat ven. To dělal většinou člověk, který zároveň dezinfikoval vemena. V případě obsazení všech těchto pozic zde byla další pozice, a to chození dokola a opětovné nasazování savek u krav, které si je skoply. Někdy bylo nutné u krávy stát a savky jí držet po celou dobu dojení, jelikož si je skopávala neustále anebo jí prostě nedržely dobře. Volnou chvíli při nějakém záseku (např. dvě krávy v jedné kóji) jsme většinou využili k průběžnému úklidu výkalů.

Během dojení bylo potřeba hlídat, jak dlouho bude dojení krav na yardu přibližně trvat a člověk, který měl ten den službu, musel včas vyrazit pro další stádo. Pastviny byly umístěné na obě dvě strany od dojírny tak, aby se jednotlivá stáda mohla umisťovat na různé strany a zajistit tak jednu trasu pro odcházení podojených krav a druhou trasu pro přicházení nových krav na yard, aby se stáda nepomíchala. Někdy to však zajistit nešlo, takže se krávy musely dočasně nechat zavřené na hliněné ploše, dokud se nenaženou další. Někdy to bylo organizačně náročnější, protože domluva s ostatními lidmi byla někdy komplikovaná. Pokud jsem měl službu já, tak jsem si vždy hlídal, které stádo se zrovna dojí, a kam odchází, aby se stáda nepomíchala.

Tom

• 

• 

• 

• 

Každý den v průběhu dojení bylo jedním z úkolů sbírání čerstvě narozených telat, která se odebírala od krav vždy v ten den, kdy se narodila. Pro telata se jezdilo obyčejným osobním autem s přívěsem, což bylo někdy náročné, obzvláště, když bylo hodně mokro a na pastvině hrozilo zapadnutí do bahna. Někdy jsme pro telata jeli ještě za tmy a museli si svítit čelovkami. Většinou jsme jezdili ve dvou nebo ve třech s tím, že jeden řídil auto a ostatní naháněli telata pěšky nebo na motorce. Někdy bylo velice těžké je odchytit, i když byla stará teprve několik hodin, jsou hodně rychlá a obratná. Čerstvě narozené tele váží okolo 20 kg a v nejrušnější dny jsme měli i 100 telat za den. Bohužel, některá telata nepřežila, takže naším úkolem bylo sbírat i mrtvá telata.

Jako první se vždy dojily krávy, jejichž mléko bylo určené pro mlékárnu. V době, kdy už se dojily téměř všechny krávy, se nadojilo přes 20 tisíc litrů denně z více než 1500 krav. Další na řadu přicházely krávy ze stáda „kolostrum“, které byly méně než čtyři dny po porodu. Jejich mléko jednak nebylo vhodné pro mlékárnu, ale hlavně bylo nutné pro krmení čerstvě narozených telat. Proto bylo vždy před jejich dojením nutné přepnout nádrže, kam se mléko dojilo. Počet dní od porodu se značil zelenými tečkami na ocas, jednoduše se každý den přidala jedna. Pokud už kráva měla čtyři tečky, mohla být přesunuta do běžného stáda a značilo se to zelenou čárou přes vemeno. Na konci kolotoče pak stál člověk, který otevíral bránu na jednu nebo na druhou stranu a krávy posílal buď do běžného stáda nebo do stáda „kolostrum“. Tuto pozici jsem dělal rád, protože to byla dobrá změna od nasazování savek. Ještě před zahájením přeřazování krav bylo potřeba nastavit správně brány tak, aby krávy mohly odcházet na správné pastviny. Ačkoliv to zní jednoduše, tak to někdy byla stresující práce, protože krávy se rády při výstupu z kolotoče zastavovaly a poté bylo těžké je přesvědčit, aby šly každá jinam. Nejednou se tedy stalo, že byly zařazeny špatně. Někdy se ještě oddělovaly nemocné krávy, které se umisťovaly do další ohrady a značily se červeným pruhem přes vemena. Nemocné krávy se pak léčily (např. se jim dávala injekce) a nahnaly se na pastvinu určenou nemocným kravám.

Po podojení každého stáda bylo taky nutné krávy na pastvině zavřít a přidat jim trávu. Toto byl rovněž můj oblíbený úkol pro odpočinutí si od nasazování savek. Většinou to znamenalo jet pomalu za posledními kravami a doprovodit je na jejich pastvinu, poté se jim přidal potřebný počet metrů trávy tak, že se přesunul elektrický ohradník. Čím více krávy přibývaly, tím více trávy se jim dávalo až jsme se dostali do fáze, že se žádný elektrický ohradník nedával a dostaly rovnou celou pastvinu. Pokud již krávy vyjedly všechnu trávu, tak se přesouvaly na jinou pastvinu.

Po podojení všech krav ze stáda „kolostrum“ přišly na řadu krávy, které byly březí, a tedy se nedojily. Naším cílem bylo oddělit od nich ty krávy, které se ten den otelily, aby se mohly začít dojit. Na tomhle úkolu bylo často těžké už samotné nahánění z pastviny, jelikož krávy po odebrání telete se vracely na místo, kde jsme jim tele sebrali a bylo náročné je přesvědčit, aby vyšly ven z pastviny. Někdy nám taky utíkaly, třeba i přeskakováním plotů a většinou jsme je naháněli ve více lidech, to pak bylo mnohem jednodušší. Dále už bylo jen potřeba je naučit chodit na kolotoč, což bylo ze začátku hodně náročné, ale později už to uměly samy a my jsme je jen občas trochu popohnali. Když už byly krávy naučené, tak to byl hodně jednoduchý a rychlý proces. Na druhé straně kolotoče byla plošina, kde vždycky byl nějaký zaměstnanec, který uměl poznat, zda již kráva porodila, a pokud ano, tak dostala svou první tečku a oddělila se od ostatních, aby se zanedlouho podojila a poté zařadila do stáda „kolostrum“.

Po obědové přestávce nastala ta nejnáročnější část celého dne, musely se totiž podojit krávy, které čerstvě porodily. Tyhle krávy byly velice neklidné a většinou hodně kopaly a dojení se jim vůbec nelíbilo. Musel jsem si tedy dávat velký pozor, ale i tak se mi několikrát stalo, že mě koply do ruky, což bolelo ještě několik dní. Mléko od těchto krav se dojilo úplně zvlášť do kýblů, aby se pak mohlo podávat čerstvě narozeným telatům. Některé krávy byly dokonce natolik neklidné, že se je nepodařilo podojit a museli jsme je nechat na další den.

Po tomhle náročném procesu na nás čekalo poslední stádo, a to nemocné krávy. Většinou se jednalo o krávy trpící mastitidou, tedy zánětem vemene. Tyto krávy se musely podojit a poté se prováděla jejich léčba. Já jsem u jejich dojení většinou nebyl, protože jsem dělal další úkoly, které byly na farmě potřeba. Mezi tyto úkoly např. patřilo přehánění stád na jinou pastvinu nebo posunování elektrického ohradníku. Pokud se posouval ohradník u březích krav, tak bylo potřeba nejprve rozprášit na trávu magnézium, což se provádělo tak, že se nasypalo několik pytlů magnézia do rozprašovače, který se táhnul za autem a jezdilo se dokola po pastvině, dokud se všechno magnézium nerozprášilo. Tenhle úkol mě hodně bavil, protože to byla zábava jezdit s autem dokola po pastvině a rozprašovat.

Tom

Na závěr dne na nás čekala poslední věc, a to úklid dojírny. Ačkoliv uklízení je nudné, tak já jsem se na něj vždycky těšil, a to hlavně z důvodu, že to již byla poslední věc daného dne. Úklid znamenal umýt hadicí v podstatě celou dojírnu, ale hlavně kolotoč a podlahy a poté venkovní prostory. Samotný yard se hadicí neumýval, ale bylo tam automatické mytí zabudované v posuvné bráně a poté se jen uklidil jeho konec. Dále se musela očistit všechna zábradlí a provést čistící proces celé dojírny, což znamenalo čištění savek horkou vodou s dezinfekcí a následné propláchnutí studenou vodou, dále pak výměna filtrů na mléko. Celý tento proces byl poměrně složitý, a proto jsme jeho postup měli vytištěný na papíru. V průběhu úklidu se již nachystaly brány na yardu na další den, ať se s tím nikdo nemusí brzy ráno zdržovat. Po dokončení čištění již stačilo vypnout všechny přístroje a mohlo se jít domů.

Kromě těchto úkolů jsem příležitostně dělal nějaké další práce na farmě. Někdy bylo potřeba natáhnout elektrický ohradník mimo pastviny kolem cesty, aby krávy vyjedly trávu i tam. Dále bylo potřeba zajet na Riverside pro telata, která se narodila tam nebo převážet starší telata z ohrádek na venkovní pastvinu. Občas také přijel z Riverside celý kamion s kravami, a ty se musely zahnat na nějakou pastvinu. Kromě práce se zvířaty jsem někdy dělal i údržbu dojírny, například opravy hadic nebo čištění stěn vysokotlakým čističem. Jako poslední úkol, který jsem občas dělal, bych zmínil přesouvání rozprašovačů zavlažovacího systému. Na to jsme měli speciální vozíček připojený za autem, kterým stačilo přejet přes plastovou kouli připojenou ke konci každé hadice s rozprašovači. S autem se pak přejelo na jinou pozici, která byla zaznačená v GPS navigaci, která byla zabudována v autě. Přitom jsem autem táhnul celou hadici a všechny rozprašovače, a když jsem byl na správné pozici, tak jsem zatáhl za provázek a uvolnil tak plastovou kouli, čímž zavlažování zůstalo na místě.

Celkově se mi práce na farmě líbila a dny utíkaly rychle, i když někdy jsem pracoval již od 4 od rána a běžně jsem v práci strávil i 10-12 hodin denně. Samozřejmě některé dny byly hodně náročné, ale vyrovnalo se to s těmi méně náročnými. Nejméně jsem měl rád nasazování savek, protože krav bylo více a více a po čase to bylo hodně nudné a monotónní. Nejraději jsem měl dny, kdy jsem měl službu, protože to znamenalo hodně ježdění na motorce, přesouvání elektrických ohradníků a celkově hodně času stráveného jinými úkoly mimo dojírnu.

Tom

• 

• 

Na farmu jsme přijeli 14. června 2020 a pracovat jsme na ní začali 16. června. Původně jsme chtěli na farmě zůstat zhruba dva měsíce a přemístit se zpět za Kathy kvůli výpomoci s jehňaty. S Kathy jsme byli v pravidelném kontaktu, a tak jsme věděli, že očekává jen pár jehňat. Nakonec jsme se tedy rozhodli si pobyt na farmě prodloužit o další měsíc a vydělat si tak více peněz. Mohli jsme si tak dovolit koupit nový notebook a obměnit naši elektroniku (investovali jsme například do nové verze akční kamery GoPro, do nových smartphonů nebo do lepších sluchátek). V této době jsme také začali vyřizovat žádost o prodloužení našich víz (i když nám končila až na konci listopadu), protože celý proces trval dlouho kvůli Covidu-19. Museli jsme si vytisknout speciální formuláře, vyplnit je, připojit k nim fotografie (pasového formátu, fotografie nám udělali v lékárně), ověřenou kopii pasu (ověřování zde provádí policie) a výpis z bankovního účtu (jako důkaz, že máme finanční prostředky na zakoupení letenky do Česka). Všechny dokumenty jsme pak poslali na imigrační oddělení do Aucklandu. Pak už jsme jen měli čekat na schválení, což mohlo trvat až tři měsíce.

Když se nám přiblížily tři odpracované měsíce, začali jsme už plánovat cestování. Ještě pořád však byla celkem zima. A my už jsme byli natěšení na to, jak konečně začneme chodit po horách vícedenní treky. Za tímto účelem jsme i dlouho na internetu hledali kempingové nádobí, které jsme si z Česka nepřivezli. Nakonec se nám podařilo najít celkem vhodnou sadu. Kvůli přetrvávajícímu sněhu v horách jsme zvažovali, kdy se na cestu vydáme. Bohužel, nemáme zkušenosti s túrami v zasněžených horách, kde hrozí laviny a kde jsou často odstraněny mosty přes potoky, takže je nutné je brodit. Po zralé úvaze jsme se dohodli, že si ještě počkáme a opět si prodloužíme práci na farmě o další měsíc. O to déle pak budeme moci cestovat. Práci jsme ukončili k 15. říjnu, takže jsme nakonec na farmě strávili čtyři měsíce.

Než jsme zcela opustili farmu, nechali jsme si pár dní na sbalení našich věcí a na úklid auta. Čas jsme věnovali i menší renovaci našeho campervanu, aby se nám na cestách lépe bydlelo – koupili jsme si nové, kvalitní matrace (z paměťové pěny), pořádnou zateplenou peřinu na chladnější dny, ložní prádlo a nové závěsy. Veru pak strávila tři dny měřením, stříháním a šitím nových závěsů na míru. Vymysleli jsme si také lepší způsob uchycení závěsů tak, abychom je podle potřeby mohli rychle sundat, vyprat a zase pověsit. Pořídili jsme si i pár drobností do kuchyně jako lepší příbory, poličku na koření, háčky na zavěšení většího kuchyňského vybavení (metla, naběračka, lžíce a obracečka). Vylepšili jsme i systém zavěšení našich vánočních světýlek. A nejvíce jsme pyšní na svůj nejvíce „vymakaný“ systém uchycení role kuchyňských utěrek. Dříve nám trvalo velmi dlouho, než jsme roli vyměnili a docela nás to otravovalo. Nově nám to trvá jen pár sekund 🙂 Na farmě jsme se se všemi rozloučili dne 19. října, Veru ještě upekla na rozloučenou makový závin a opět jsme se vydali na cestu s tím, že nás nemusí trápit finance a můžeme si dovolit i něco extra.