Národní park Egmont

Rozloučili jsme se sice s národním parkem Tongariro, kde jsme mohli obdivovat krásu sopečných vulkánů, ale ještě jsme nebyli připraveni říct sopkám sbohem nadobro. Naší příští zastávkou se měla stát fotogenická hora a sopka pojmenovaná Taranaki, která je doslova srdcem národního parku Egmont. A protože jsme byli příjemně naladěni z výletu na horu Ruapehu, rozhodli jsme se vzít to k národnímu parku Egmont po další tematické dálnici s tajemným názvem Forgotten World Highway (dálnice Zapomenutého světa).

Poloha národního parku Egmont na mapě

Tato silnice byla sice dlouhá „jen“ 150 kilometrů, ale nedalo se po ní jet příliš rychle. Vyjížděli jsme až později odpoledne, ale tuto dálnici jsme si nechtěli nechat ujít. Cesta nám připomínala bláznivou jízdu po horské dráze – silnice nás vedla nahoru do sedel, poté zase dolů do průsmyků, přes kopečky i kopce a neměli jsme nouzi ani o klikaté serpentiny. Oblast byla opravdu nefalšovaně odlehlá, což na začátku dálnice zdůrazňovala cedule s upozorněním, že po celé trase není ani jedna benzínová stanice. Cedule nám nelhala, a navíc chyběl i signál.

Doslova uprostřed ničeho jsme si udělali menší přestávku a přitom jsme objevili hrob jednoho z prvních zeměměřičů, který v těchto končinách následoval obchodní stezky Maorů a mapoval silnici. Při své práci však závažně onemocněl a nakonec zemřel u břehu blízké řeky dřív, než jeho pomocník získal lék. Nyní tak tiše odpočívá daleko od civilizace, uprostřed deštného lesa v blízkosti stříbrných kapradin. Deštný les brzy vystřídaly nekonečné kopcovité pastviny, odkud jsme měli pěkné výhledy do okolí. Ale nejvíce nás během cesty překvapil jednopruhový temný tunel, který byl dlouhý zhruba 200 metrů, bez jediného světla uvnitř a úzký tak, že jsme se do něj stěží vešli. Nad tunelem visela všeříkající cedule s názvem Hobití nora.

Dálnice nás také zavedla do bizarního městečka Whangamomona, které vypadalo, že se tam už před mnoha lety zastavil čas. Další zajímavostí je fakt, že městečko je nezávislé, jedná se vlastně o republiku a každé dva roky se konají prezidentské volby, což je největší událost v životech místních lidí. A aby toho nebylo málo, za celou dobu trvání republiky zde působili pouze dva „lidští“ prezidenti. V úřadě se tak vystřídala koza, pudl nebo třeba želva. V místním hotelu je pak možné získat i originální razítko do pasu.

My jsme se však příliš nezdržovali a pokračovali jsme v naší cestě. Už za pořádné tmy jsme dojížděli na vybraný free camp v malém městečku poblíž národního parku, což byl vlastně malé parkoviště před knihovnou. Věděli jsme, že hned vedle knihovny jsou k dispozici toalety. K našemu překvapení však už byly zavřeny a měly se opět otevírat až v sedm hodin ráno. Věděli jsme, že do té doby to rozhodně nevydržíme. Z druhé strany knihovny byl menší parčík, ale byl tak hodně osvětlený, že jej nebylo možno využít (a určitě bychom jej v této krizové situaci nepoužili… opravdu neee…). No nic, celou dobu si v autě vozíme přenosnou toaletu, tak konečně přišel čas ji vytáhnout a zjistit, jestli vůbec funguje. A přišla úleva 🙂

Pak už jen stačilo uvařit pozdní večeři a měli jsme hotovo. Nespalo se nám úplně nejlépe, jelikož na parkoviště v noci přijel divně vyhlížející „týpek“, ale už jsme se nechtěli přesouvat jinam. Naštěstí jsme se ráno probudili. Při odjezdu jsme pak minuli pomalovanou stěnu domu, která vypadala tak reálně, že jsme byli nakonec rádi, že jsme nikam v noci neodjeli, protože jsme v tom domě taky mohli skončit.

Odpoledne jsme pak dojeli k východní náhorní plošině hory Taranaki, která byla výchozím bodem pro několik treků, včetně výstupu na vrchol sopky (2 308 m. n. m.). Náhorní plošina sloužila jako rozlehlé parkoviště pro turisty, a také jako free camp, čehož jsme využili. Jelikož už jsme neměli moc času na nějaký trek, zašli jsme se podívat alespoň na vyhlídku, která byla kousek od parkoviště. Odtud jsme dohlédli přes nekonečné zelené pastviny až k bílým vrcholkům hory Ruapehu. A nemohli jsme přehlédnout ani modravé Tasmanovo moře. I přesto se však jednalo o poněkud smutnější pohled, jelikož jsme mohli přesně určit hranice národního parku. Kde totiž končil národní park, původní les násilně přecházel v uměle vytvořené pastviny, které se rozkládaly široko daleko kolem sopky. A tak jsme pohledy svých očí soustředili především na horu Taranaki.

Na blízké ceduli jsme si pak prostudovali možné treky a rozhodli jsme se, že příští den zvolíme nějaký méně náročný trek, abychom se zase trochu rozpohybovali a dalšího dne bychom vystoupali k horské chatě pod vrcholem sopky. A pokud bychom zvládali terén, vydali bychom se i na samotný vrchol. Jelikož jsme se nacházeli celkem vysoko (1 172 m. n. m.), museli jsme brzy zalézt do auta, protože nám už začala být venku zima. Z okýnka našeho auta jsme však pozorovali horu, dokud ji úplně nepohltila černočerná tma.

Ráno jsme se probudili do slunečného dne, který sliboval nádherný den. Po snídani jsme se vydali k vodopádu Dawson Falls, což byl asi osmi kilometrový okruh. Zajímavostí bylo, že polovinu trasy k vodopádu jsme pouze sestupovali dolů, nijak jsme se tedy u toho nezapotili. Terén nás vedl úzkými cestičkami uprostřed lesa s typickými kapradinami. Později se trasa vinula podél řeky, kde jsme měli možnost osvěžit se v přírodních „bazéncích“ pojmenovaných The Wilkies Pools. Cesta byla okořeněná i dřevěnými chodníčky či visutými lávkami, protože leckdy byl terén neprůchodný.

Po trase k vodopádu jsme také narazili na „mini“ vodní elektrárnu, která se může pochlubit nejstarším elektrickým generátorem v provozu na Novém Zélandu (generátor byl vyroben okolo roku 1900). Generátor je poháněn vodou z blízkého potoka a nikdy nebyl využit na více než 40 %, proto je dnes stále v dobrém stavu. My jsme měli možnost nahlédnout dovnitř elektrárny skrze malé okénko a při zmáčknutí tlačítka se uvnitř i rozsvítilo, takže jsme mohli vidět všechny procesy.

Finální sestup k vodopádu už pak byl v podobě klasických schodů. Dlouho jsme se však u něj nezdrželi, protože zde bylo doslova přelidněno – narazili jsme totiž na školní výlet. Poté jsme se vydali zpátky na náhorní plošinu hory Taranaki, přičemž jsme se vydali méně frekventovanou stezkou a bylo to znát. Prodírali jsme se různým houštím, stezka byla totiž téměř zarostlá, ale měla své kouzlo. Stoupali jsme stále výš a výš, někdy jsme byli nuceni drápat se do strmého kopce, a když už jsme poznali poslední zatáčku před závěrečným výstupem k parkovišti, už jsme se těšili na odpočinek.

Vodopád Dawson Falls v národním parku Egmont

Následujícího dne jsme se podle našeho plánu chtěli vydat k horské chatě a podle sil i na vrchol hory, avšak v noci foukal vítr tak, že nám cloumal s celou naší dodávkou. Prudký vítr bohužel přinesl i prudkou změnu počasí – citelně se ochladilo, všude se rozprostřela mléčná, neprostupná mlha a začalo pršet. Nechtěli jsme riskovat výstup v těžkém terénu v takovém počasí, proto jsme se rozhodli setrvat na místě ještě jeden den a doufali jsme, že se počasí umoudří. To se nestalo, naopak se ještě zhoršilo.

Déle jsme však čekat nemohli, protože se nám blížil den odjezdu trajektem na jižní ostrov. Zamířili jsme si to tedy rovnou na jih směrem k hlavnímu městu Nového Zélandu – k Wellingtonu. Cestou jsme se chtěli zastavit na nějakých zajímavých místech a vyplnit tak čekání na trajekt. Bohužel, nebo možná bohudík, počasí bylo tak špatné, že jsme celou vzdálenost, kterou jsme původně plánovali na dva až tři dny, profrčeli za jeden. Díky tomu jsme měli čas docestovat až k úplnému jihu severního ostrova, kde na nás čekalo další dobrodružství.

Krátký sestřih z národního parku Egmont

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek