Auckland – zařizování nezbytností

Do Aucklandu jsme doletěli přesně 1. prosince 2019 a do 1. prosince 2020 zde můžeme legálně pobývat a pracovat na naše Working Holiday víza. Auckland jsme si nevybrali náhodou. Jedná se o největší město na Novém Zélandu, které má také největší letiště. Je zde velká koncentrace lidí, což s sebou přináší i výhody – bylo pro nás jednodušší a rychlejší si obstarat všechny důležité věci, prakticky během dvou tří dnů ✌️

Abychom mohli bez problémů platit naše výdaje a za vykonanou práci dostávat mzdu, byla potřeba si založit místní bankovní účet. Na doporučení ostatních backpackerů jsme zvolili účet u banky ANZ 🏦 Dle posledních informací jsme věděli, že už nestačí pouze přijít do jakékoliv pobočky této banky a o účet zažádat (to platí pro Auckland, Wellington a Christchurch). Nejprve je nutné zažádat si o schůzku (stačilo vyplnit formulář dostupný na webu), na žádost bankovního úředníka doplnit požadované informace a zaslat kopii pasu a víz (vše po mailu). Pak už jsme si jen vybrali konkrétní datum a čas a schůzka byla potvrzena. Schůzku jsme si po mailech sjednali už při našem pobytu v Singapuru.

V Aucklandu zakládá účty pro backpackery už jen jedna pobočka, která se nachází v centru. Tom měl sjednanou schůzku na devět hodin ráno, takže jsme vstali poměrně brzy, abychom nepřišli pozdě. Bylo to celkem zbytečné, protože banka neotevřela dříve než v devět 🕘 Po vstupu do banky jsme dle ukazatelů došli do jakési „čekárny pro backpackery“, kde se nás sešlo více. Bankovní úředník si poté od všech vybral pasy, udělal si kopie a celou skupinku lidí poslal do zasedací místnosti, kde proběhla asi patnáctiminutová prezentace ohledně typů účtů, karet, online bankovnictví apod.

Po prezentaci si pak jednotliví úředníci postupně zvali backpackery do kanceláří. Tady jsme pak krok po kroku založili účet (zde bylo nutné přihlášení do imigračního systému, kde byla k dispozici naše víza), přihlásili se do online bankovnictví a dostali bankovní kartu 💳 která nemá uvedeno jméno vlastníka. Založení, vedení účtu a karta EFTPOS je zcela zdarma. My jsme se však po shlédnutí prezentace nakonec rozhodli pro debetní kartu, za kterou jsme zaplatili poplatek cca 150 Kč na rok. S kartou EFTPOS se totiž nedá platit online nebo v zahraničí. Do banky jsme pak museli další den znovu kvůli Veru, protože nám nebylo umožněno založit si účty spolu ve stejný den (nebyla volná kapacita) 😔

Další nezbytností bylo zařízení IRD čísla, což je vlastně daňové identifikační číslo. Bez tohoto čísla nelze na Novém Zélandu legálně pracovat. Vždy, když jsme žádali o práci, naše zaměstnavatele toto číslo zajímalo, aby za nás mohli odvést daně. O toto číslo jsme zažádali online na stránkách ministerstva. K vyplnění jsme potřebovali číslo pasu, číslo žádosti o Working Holiday víza a rodné číslo. Na druhý den od žádosti nám bylo IRD číslo přiděleno. Zaregistrováním IRD čísla si navíc můžeme sami kontrolovat, zda za nás zaměstnavatel daně řádně odvádí (to je potřeba pro roční zúčtování daní).

Pro nás nejdůležitější věcí, na kterou jsme si vyhradili týdenní pobyt v Aucklandu, však byla koupě campervanu (obytného auta) 🚐 Pro campervan jsme se rozhodli proto, že ušetříme nějaké peníze za ubytování (spaní na vyhrazených kempech v těchto autech je totiž zdarma), ušetříme čas (cestování po Novém Zélandu hromadnou dopravou není zrovna jednoduché a stopování neholdujeme) a hlavně, ochutnáme pro nás zcela nový typ cestování.

Možnosti campervanů jsme si nastudovali už dopředu ještě v Česku a zapřemýšleli jsme také nad tím, jak by ten náš budoucí campervan měl vypadat a co by měl splňovat, abychom vyfiltrovali širokou nabídku a nezaplatili zbytečně moc peněz za málo muziky 💰 Nicméně, člověk si něco namyslí, ale realita je stejně jiná. Už během našeho pobytu v Singapuru jsme sledovali nabídky na campervany na facebookových skupinách, a také si zadali poptávku. Bohužel, ozývali se nám tací, kteří nesplňovali naše požadavky a nabídky byly taktéž bídné 👎

Nakonec jsme však ke konci našeho pobytu v Singapuru objevili nabídku na prodej campervanu od jednoho českého páru. Kvůli zdravotním komplikacím a rychlému návratu zpět do Česka na prodej auta celkem spěchali, ale podařilo se nám s nimi o pár dní později sjednat schůzku. Klučina ochotně přijel s campervanem až k našemu domečku a strávil s námi asi tři hodiny, kdy nám celé auto ukázal, předal veškerou dokumentaci o opravách auta 🔧 předal rady a tipy zkušenějšího a nakonec vzal Toma na jakousi předváděcí jízdu (a zpátky jel Tom sám).

Campervan sice pro nás nebyl úplně to pravé ořechové 🌰 které jsme si představovali, ale z tehdejší nabídky byl nepřekonatelný, a to i kvůli jeho ceně. Navíc nám při rychlém jednání nabídli i slevu cca 15 000 Kč. My jsme tak stáli před rozhodnutím, zda ihned „slepě“ koupíme campervan (protože měl další zájemce), aniž bychom vyzkoušeli jiný, nebo si počkáme na lepší nabídky (které mohly a nemusely přijít a znamenalo by to prodloužení pobytu v Aucklandu).

A protože nám vždy všechno pěkně vycházelo, řekli jsme si, že naše štěstí 🍀 zkusíme znovu a campervan si koupíme. Konečná dohoda zněla zaslat kupní cenu (100 000 Kč) a druhý den je auto naše. Jak jsme se dohodli, tak se také stalo, i když měl klučina druhý den trochu zpoždění a my už se začínali bát o naše peníze. K „úplnému“ vlastnictví campervanu už nám chyběl jen přepis vozidla.

Přepis vozidla se na novém Zélandu provádí na poště a není potřeba, aby u toho prodávající byl (prodávající může vyplnit formulář z pohodlí domova a následně jej poslat poštou, a to zdarma). Kupující taktéž vyplní formulář, ale osobně na poště, prokáže se pasem a zaplatí poplatek cca 135 Kč. Následně obdrží papírovou kartičku, kde jsou uvedeny informace jako typ vozidla, SPZ a jméno nového vlastníka. A tím celý akt končí – za pět minut se Tom oficiálně stal vlastníkem našeho auta.

K autu tady ani neexistuje velký či malý technický průkaz, na jaký jsme zvyklí z Česka. Podle SPZ auta se však dají dohledat některé informace o autě, a to zcela veřejně (např. kdy končí technická způsobilost vozidla, odkud vozidlo pochází apod.). Pokud člověk potřebuje více informací o vozidle (např. předchozí historii vlastníků vozidla či váznoucí pokuty), stačí zaplatit poplatek (cca 300 Kč) a rázem má v ruce vše, co potřebuje vědět. Tohoto jsme taktéž využili. Podobně to funguje i v auto-moto obchodech 🏬 Stačí přijít, personálu sdělit SPZ auta a oni ihned nabídnou adekvátní náhradní díly.

Poslední věcí, která nám zbývala zařídit, bylo sjednání pojištění vozidla 🚗 Na Novém Zélandu bohužel není povinné ručení, proto zde mnoho vozidel pojištěných není (hlavně vozidla staršího data výroby) a nic si na nich nevezmete, pokud vás náhodou nabourají (soudit se zde zřejmě nemá moc cenu, kvůli času). I z tohoto důvodu jsme si vozidlo chtěli pořádně pojistit, protože se mělo stát naším pojízdným domovem na celý rok.

Opět jsme dali na doporučení ostatních backpackerů a vybrali si pojišťovnu AA Insurance. Zde nám zaměstnanec pojišťovny nabídl možnosti pojištění, přičemž hrálo roli, jestli budeme zaregistrovaní řidiči oba, k jakému městu pojištění navážeme (čím větší město, tím dražší pojištění), jaký typ pojištění zvolíme (zde byly na výběr dva typy pojištění) apod. Po dohodě jsme zvolili nejdražší typ pojištění, ale také s největším krytím.

Sjednali jsme pojištění pro tzv. motorhomes (obytné vozy), a sice typ comprehensive. To znamená, že jsme krytí, pokud nějakému vozidlu způsobíme škodu (máme však spoluúčast), a jsme zcela krytí, pokud nějaké vozidlo (i nepojištěné) způsobí škodu nám 💥 Navíc máme pojištění čelního skla (na Novém Zélandu prý zcela běžná věc, že letící kamínek z kamionu rozbije přední sklo), zaplacení odtahu vozidla, zajištění nezbytného ubytování a jsme pojištěni i proti krádeži vozidla (do jeho plné výše). Pojištění nás vyšlo na rok na cca 16 000 Kč (vzhledem k tomu, že jsme zaplatili celou částku na rok, pojištění nás vyšlo levněji).

Nechtěli jsme však celý týden v Aucklandu zabít pobíháním a zařizováním, většinou jsme stihli zařídit více věcí v jeden den. A tak nám zbyl i nějaký ten čas pro poznávání okolí a výlety.