Vyřídili jsme si všechny důležité náležitosti, koupili jsme si campervan, provedli jsme jeho důkladnou očistu, a tak už nám nic nebránilo v cestě za naším dobrodružstvím. Týden v Aucklandu byl sice skvělý, ale my už jsme se těšili, až se z náruče velkoměsta konečně vyvlečeme. Najednou se nám otevřely dveře do různých částí Nového Zélandu a my jsme začali přemýšlet, kudy ta naše první cesta vlastně povede.
Po mnoha večerních diskuzích jsme se shodli na tom, že naše první kroky budeme směrovat rovnou na jižní ostrov (a jeho jih), kde léto netrvá tak dlouho, a spolu s ubývajícím teplem se pak budeme přemisťovat zpět na sever. A při cestování rovnou zmapujeme, kde bychom mohli později pracovat a vydělat si tak trochu penízků na další cesty – ať už po Novém Zélandu nebo po „blízkých“ pacifických ostrovech, které bychom chtěli navštívit.
Nicméně člověk míní a příroda mění. Na poslední chvíli jsme museli změnit plány, protože jižní ostrov zasáhly velké povodně, které poškodily silnice, strhly mosty, dokonce byla některá města zaplavená. Očekávali jsme, že opravy budou nějakou dobu trvat. A my jsme se tak znovu ocitli na začátku – kam se teď vydat? Nakonec jsme se rozhodli směrovat naši cestu na „sever“ a ve večerních hodinách dne 9.12. jsme opustili Auckland.
Nový Zéland je rozdělen na několik regionů a ten severní, kterým jsme se vydali, se nazývá Northland. Díky subtropickému podnebnému pásu jsou tady léta teplá a zimy velmi mírné (teploty neklesají pod nulu). Prakticky se zde nachází pouze jedno větší město, pak už jsou všude jen malá městečka či vesničky. Právě Northland se stal domovem prvních osadníků z Evropy a dnes tvoří třetinu jeho populace Maoři. Tento region je hodně kopcovitý, pokrytý lesy nebo pastvinami. Očekávali jsme tisíce ovcí, avšak místo nich jsme našli tisíce krav. Northland také nabízí mnoho nádherných pláží, ať už s bílým nebo černým pískem. Scénické silnice kolem pobřeží však moc nevedou, k plážím je častokrát nutné sjet.

Vzhledem k tomu, že jsme z Aucklandu vyráželi celkem pozdě, pomocí mobilní aplikace jsme si našli co možná nejbližší (a nejlevnější) kemp, který by byl skvělým výchozím bodem pro první výlety. Bohužel, v okolí Aucklandu žádné „free campy“ (tzn. kempovací místa, kde bychom mohli zadarmo přespat v našem campervanu) nejsou, takže jsme se uchýlili k tomuto řešení. Kemp byl základně vybaven – suché záchody, venkovní sprcha se studenou vodou, kuchyňka a spousta místa na zaparkování auta. Noc nás vyšla na cca 150 Kč za osobu.

Po cestě do tohoto kempu jsme se také poprvé setkali s „gravel road“ (štěrková cesta), kterých na Novém Zélandu není zrovna málo a dnes už nás ani nepřekvapí. Úsek této „silnice“ byl sice krátký (asi 6 km), ale i tak jsme měli brzy „vydrncané zadky“. Pro nás to však byla zážitková jízda! Do kempu jsme dojížděli až kolem půl desáté večer, při hledání toalet nám tak na cestu svítily tisíce hvězd.

O co krásnější byla naše „první noc v novém bytě“, o to horší bylo naše první ráno. Už v sedm hodin začal v blízkosti kempu „úřadovat“ vrtulník s jedy proti škůdcům. Zastavil se jen, když potřeboval doplnit palivo. No, alespoň nás donutil brzy vstát, udělat si výbornou snídani a vychutnat si ji pěkně v přírodě, s okolo chodícími slípkami modrými. S plnými bříšky jsme pak vyrazili na blízkou pláž.
Pláž Whatipu
Pláž Whatipu s černým pískem se ukrývala hned za mokřady, které jsou rájem mnoha živočichů. Koupat se v moři nedalo, jelikož dost foukalo a moře bylo rozbouřené, ale to nám nevadilo. My jsme si chtěli pláž trochu projít a pokochat se výhledy na širé moře, zalesněné kopce a travnaté písčité duny. Až na dva lidi jsme měli celou pláž jenom pro sebe! Ale i kdyby zde bylo mnoho lidí, stále by se dalo najít spoustu místa, kde bychom byli sami, protože celá pláž je dlouhá asi sedm kilometrů.
Pláž a vodopád Karekare
Od pláže Whatipu jsme se vydali do malé pobřežní osady Karekare. Kousek odtud se nacházel stejnojmenný vodopád, ke kterému vedla cesta lesem. U vodopádu se dalo osvěžit v malém jezírku. V blízkosti vodopádu se také nacházely stezky vedoucí lesem s prastarými kauri stromy (druh jehličnanu), stezky však byly zavřené kvůli stále se rozšiřující nemoci těchto majestátních stromů.
Protože jsme vody neměli stále dost, od vodopádu jsme sešli k další pláži s černým pískem, která se taktéž jmenovala stejně jako osada (ve skutečnosti se však jednalo o stále stejnou pláž, přes pláž Whatipu se dá dojít až k pláži Karekare). Zde už bylo o něco více lidí, avšak pláž byla hodně široká a dlouhá asi jeden kilometr, takže se všichni pěkně rozprostřeli. Foukal sice ostrý vítr, ale procházka po pláži byla příjemná.
Den nám rychle utekl a byla potřeba posunout se zase o něco výš. Tentokrát už jsme zaparkovali na free campu kousek od krásného přístavního města Hibiscus Coast, odkud jsme měli výhled na lodě v přístavu a na oceán.
Procházka po Mangawhai Cliffs
Od Hibiscus Coast jsme se vydali dále na sever do další přístavní oblasti zvané Mangawhai Heads. V plánu jsme tentokrát měli osmi kilometrovou procházku podél pobřeží – Mangawhai Cliffs Walkway. A protože jsme dojížděli na parkoviště až kolem oběda a bylo opravdu nádherně, rovnou jsme se rozhodli uvařit si oběd, a poté se vydat na vycházku.

Věděli jsme, že začátek trasy vede podél pláže. Žádnou značku trasy jsme sice neviděli, ale věřili jsme, že informace máme správné. Až zhruba po jednom kilometru jsme konečně uviděli informační tabuli a vyšlapanou stezku, která vedla příkře do kopce nad pláž.
Stezka se však rychle vytratila a my už jsme do kopce šlapali po vybudovaných schodech. Nějakou chvíli nám trvalo, než jsme dosáhli vrcholu kopce (asi 100 m. n. m.), odkud jsme měli fenomenální výhledy na pláž a oceán pod námi. Z vrcholu už jsme opět pokračovali po stezce podél útesu, která nás zhruba po třech kilometrech zavedla tentokrát po schodech dolů na kamenitou pláž.
Ještě před sestupem na pláž jsme minuli varovnou ceduli upozorňující na to, že je možné vrátit se na začátek vycházky přes přilehlé kamenité a písčité pláže, ale pouze v době odlivu. V opačném případě je nutné se vrátit stejnou cestou, kterou jsme tudy přišli. My jsme samozřejmě chtěli dojít na začátek trasy jinou cestou, protože máme rádi rozmanitost, a pokud to jde, vždy volíme raději okruh. Časy přílivů a odlivů jsme ale neznali a byli jsme mimo signál, abychom si je „vygooglili“.
Naštěstí, tato informační tabule obsahovala i pomůcku, jak dobu odlivu poznat a nevystavit se zbytečně nebezpečí uvíznutí na nějaké skále při přílivu oceánu. Stačilo se podívat na kamenný oblouk – pokud by se ho hladina oceánu dotýkala, nastává doba přílivu a překročit pláže by nebylo bezpečné. My jsme měli štěstí a hladina oceánu byla od oblouku vcelku daleko, takže jsme se rozhodli jít tudy.
Nejlepší na celé vycházce bylo to, že jsme šli celou dobu sami, potkali jsme pouze jeden pár s dítětem a ti se u varovné cedule otočili zpět a vraceli se stejnou cestou. My jsme tak měli soukromí a čas na natáčení videí z našeho dronu. I když jsme si museli dávat velký pozor, protože nám na dron útočili nebojácní racci. Nechtěli jsme je příliš obtěžovat a provokovat, takže jsme se posunuli o kus dál.
Terén byl hodně kamenitý a skalnatý a na některých místech to dost klouzalo, takže jsme postupovali celkem pomalu. Po cestě bylo i pár malých písčitých pláží, odkud jsme pozorovali nekonečný oceán. Nedalo se nevšimnout, že za tu dobu, kterou jsme na plážích strávili, se zvedla hladina oceánu a některé skalnaté úseky se tak částečně ponořily do vody. My už jsme výhledů a kochání měli dost, takže jsme trochu zrychlili tempo.
Vrátili jsme se k našemu „domečku“ trochu vyčerpaní z terénu a hlavně ze sluníčka, ale šťastní a plní dojmů. A protože už se opět přiblížila doba večerní, nasedli jsme do auta a vyrazili na další free camp, který byl u pláže v zastavěné oblasti a poblíž jediné ropné rafinérie, která na Novém Zélandu funguje.
Vodopády Whangarei
Následujícího dne jsme vyrazili do největšího města Northlandu, a sice do města Whangarei. Poblíž se totiž nacházely stejnojmenné vodopády, kde voda dopadala do jezírka z výšky 26 metrů. K vodopádům vedl poměrně krátký okruh lesem, chvíli jsme koukali na dopadající vodu a na kačky v jezírku a pak jsme opět nasedli do auta a vydali se východně od města na poloostrov Whangarei Heads.

Výšlap na kopec Manaia
Zde jsme měli v plánu zdolat místní „horu“ jménem Mt. Manaia, která měří 420 m. n. m. Z počátku jsme si říkali, že vyjít takový kopeček bude hračka, ale od začátku až do konce trasy jsme šli prakticky jen po dřevěných schodech a vyjít tolik schodů nám dalo trochu zabrat. Protože kopec byl zalesněný a vyrůstaly na něm i kauri stromy, hned na začátku trasy jsme museli projít „čisticí“ stanicí. Ta se skládala z kartáčů na boty, které zbavily boty hlíny a prachu, a z desinfekčního prostředku, který se nastříkal na podrážky bot a zbavil je tak případných plísní, hub a bakterií.

Zhruba za hodinku jsme se dovlékli na vrchol, což byl kousek relativně placaté skály. Odtud jsme měli výhled na zátoky s loděmi a na již zmíněnou ropnou rafinérii. Bohužel, trasa nebyla okružní, a tak jsme se vrátili zpátky po stejných schodech. Dolů se nám však šlo o poznání lépe 🙂 Na večer jsme se přesunuli do dalšího free campu, který se nacházel jen kousíček od pláže určené spíše k surfování. Opravdu na ní dost foukalo a vln bylo mnoho.
Výšlap na kopec Te Whara
Následující den jsme se rozhodli vyjít na další blízký kopec s vrcholem ve výšce 476 m. n. m. Kopec byl součástí (bohužel) jednosměrné delší trasy, ale protože by bylo složité dostávat se zpět k našemu autu, využili jsme toho, že zhruba v jedné třetině trasy se dalo sejít k jinému parkovišti. Odtud už to pak bylo necelý kilometr po silnici k našemu autu.
Trasa na kopec začínala téměř od úrovně moře a hned od začátku vedla strmě do travnatého kopce, takže jsme se pěkně zapotili. Po cestě jsme také narazili na čisticí stanici, která byla tentokrát velice skromná. U dřevěného kůlu byl drátem přivázaný kartáč i láhev s desinfekcí. My jsme samozřejmě svou obuv poctivě vyčistili. Nepřálo nám ani moc počasí, chvíli mrholilo, na vrcholu foukal opravdu studený vítr a výhledy byly dost zamlžené.
Před samotným výstupem na vrchol kopce jsme také narazili na zbytky radarové stanice ze druhé světové války, které jsme prozkoumali. Na ceduli jsme pak mohli vidět dobové fotografie a udělat si obrázek o tom, jaký život obsluha této stanice vedla a co všechno měla k dispozici. Z budov se však zachovaly maximálně betonové podlahy.
Radarová stanice byla ukryta v hustém lese, kterým jsme prošli až na vrchol kopce, což byl kousek ostré skály. Kvůli větru jsme se zde ani moc nezdržovali a zamířili jsme lesem zase zpátky dolů k parkovišti. Po nějaké době jsme z lesa vyšli úplně a ocitli jsme se na travnaté pastvině, kde se pásly krávy. Pak už nás čekala jen cesta po silnici, což moc zábavné nebylo, ale byl to opravdu kousíček. V autě jsme pak probrali přípravu na náš první trek, který nám zabral dva dny.

Dvoudenní trek po poloostrově Cape Brett
Po zdolání pár místních kopečků s mini batůžky jsme nabyli dojmu, že už nám naše fyzička začíná zase stoupat a řekli jsme si, že už je čas vystavit naše těla nějaké pořádnější výzvě. Jelikož máme rádi treky, kde za celý den potkáme maximálně dva tuláky, udělali jsme si menší průzkum. To znamenalo vybrat poměrně náročný trek, kde bychom co deset metrů nezakopávali o asijské turisty v žabkách.
Zároveň jsme ještě žádné zkušenosti s novozélandskými treky neměli, takže jsme se příliš nechtěli pouštět do mnohadenních treků. Na Nový Zéland jsme si nakonec nepřivezli ani stan, ani karimatky, museli jsme si tedy vybrat trek takový, který umožňoval přenocování ve skromné chatce. Oko nám padlo na trek na poloostrově Cape Brett, na jehož konci čekal dnes už na dálku řízený maják.
Jednalo se o trek, který vedl po hřebeni malého poloostrova s výhledy na oceán a malé ostrůvky Bay of Islands (Zátoka ostrovů). Chtěli jsme si ho opravdu užít, takže jsme poctivě sledovali předpověď počasí a kvůli deště a silnému větru jsme na trek vyrazili o tři dny později. Do té doby jsme si po internetu alespoň zařídili povolení vstoupit na trek (trek totiž vede z valné části po půdě, kterou vlastní Maoři; povolení nás vyšlo na cca 600 Kč za osobu) a rezervaci chaty (chata byla uzamčená kódovaným zámkem, po zaplacení nám do mailu přišel kód; chata nás vyšla na cca 225 Kč za osobu za noc).

Abychom mohli na trek vyrazit co nejdříve, ubytovali jsme se tentokrát v placeném kempu, který byl vzdálen od začátku trasy zhruba půl hodiny jízdy autem (noc nás vyšla na cca 225 Kč za osobu). Kemp byla v podstatě farma, spali jsme ve vlastním autě, ale měli jsme k dispozici toaletu a teplou sprchu, kuchyni a dokonce jsme si mohli vzít dle libosti zeleninu ze zahrádky. Za menší poplatek nabízeli i domácí vajíčka, mléko, slaninu apod. Kdybychom brzy ráno nemuseli odjet, mohli jsme se i zúčastnit ranního krmení dobytku.
Ráno jsme tedy opustili farmu a dojeli jsme do městečka Rawhiti, odkud začínal trek na Cape Brett. Žádné parkoviště u treku není, na což se rychle adaptovali místní a ti, co mají na své zahradě dostatek místa na parkování, jej za poplatek nabízí turistům mířícím na trek. Nechtěli jsme nechávat naše auto někde u okraje silnice, takže jsme této služby taktéž využili a zaparkovali jsme u jednoho místního domku. Poplatek za parkování přes noc nás vyšel na cca 150 Kč. Peníze stačilo vhodit do uzamčeného boxu u parkoviště, no naštěstí jsme u sebe měli hotovost a přesnou sumu 🙂
Od parkoviště jsme pak museli ujít asi kilometr po silnici, než jsme dorazili na začátek treku. Opět nás čekalo pár schodů do kopce a pak už jen celkem strmá stoupačka lesem na vrchol prvního kopce jménem Pukehuia (345 m. n. m.). Odtud jsme mohli obdivovat výhled na ostrůvky. Jelikož jsme začínali téměř na úrovni moře a nesli jsme si s sebou více věcí (jídlo na dva dny, vodu na dva dny, spacáky, dostatek oblečení, foťák, kameru a dron), docela jsme si po cestě pofuněli. Na vrcholu však na nás čekala zastřešená lavička se stolem, takže jsme se pořádně vydýchali (a doplnili energii svačinkou).
Pak už nás trasa vedla po hřebeni poloostrova, střídavě do kopce a z kopce, přičemž se většinou jednalo o strmé stoupání. Zhruba v polovině trasy dlouhé asi šestnáct kilometrů jsme narazili na travnatou louku, kde stála opravdu podivná malá bouda zakrytá průhlednými fóliemi (prostě a jasně vypadala jako budka na nějaké chemické pokusy) a u ní další lavička se stolem. Toho jsme využili a poobědvali jsme. Na louce jsme pak po delší době zase provětrali drona. Po vyblbnutí a odpočinku jsme pokračovali dále.
Trek byl značen oranžovými trojúhelníky na stromech (jako snad všechny treky na Novém Zélandu), ale i bez označení by bylo opravdu těžké se ztratit. Na některé trojúhelníky kdosi napsal i motivační věty typu „můžeš být na sebe pyšný“, „už jsi skoro tam“, „tohle je teprve začátek“ nebo „a co sis sakra myslel“ (no dobře, ty poslední dvě věty moc motivačně neznějí). Po cestě jsme dokonce potkali i jednu kadibudku na vrcholu kopce, která naskýtala výhled na oceán a zalesněné kopce, nebo jsme museli projít elektrickým ohradníkem, kde jsme pojali podezření, že se ty výtvory chemických či biologických pokusů uvnitř něj pohybují. Naštěstí, Veru pronásledoval jen „obyčejný“ černý divočák.
Posledních pár kilometrů k majáku pro nás bylo obzvláště náročných, zalesněné kopce se začaly pomalu vytrácet a přibývaly nízké a husté keře. Před palčivým žárem slunce jsme se neměli kam schovat (a to i přes to, že už bylo kolem páté hodiny odpolední). Několikrát jsme museli slézt téměř na úroveň moře, abychom se za chvíli mohli opět mořit na další vrchol kopce. Trasa už pak vedla podél útesů a občas byla na překročení velmi úzká. Odměnou nám však byly nádherné výhledy a také jsme konečně mohli vidět konec naší trasy.
Maják byl před námi dlouho ukrytý pod kopcem a poprvé jsme ho spatřili až, když jsme byli skoro u něj. Nebyl moc vysoký, což nás překvapilo, ale i tak byl kouzelný. U majáku už jsme viděli červenou střechu chatky, kde jsme měli namířeno, a tak jsme si oddychli, že jsme to zvládli a jsme skoro v cíli. K chatce to bylo ještě nějakých sedm set metrů, ale z kopce a to už jsme scházeli s chutí a natěšení na teplou večeři.
Na chatce jsme potkali pár dalších lidí, se kterými jsme si popovídali, šli jsme si připravit naše pelechy, uvařit teplou večeři a přečíst si něco o majáku. Na stěnách chatky visely dobové fotografie majáku a některé obsahovaly povídání o tom, jaký život vedl jeho správce spolu se svou rodinou. Po přečtení zajímavých informací jsme šli sledovat krásný západ slunce na úplném konci světa. A když už začínala být venku zima, šli jsme se schovat do tepla chatky, kde jsme ještě chvíli mastili karty, než jsme konečně ulehli celí unavení do spacáků a ponořili se do říše snů.
Co se týká ubytování, chatka disponovala třiadvaceti „postelemi“ s matrací, které byly rozloženy do třech pokojů. V dalším pokoji pak byla k dispozici kuchyňka s plynovými plotýnkami (půlka z nich ale nefungovala), základní kuchyňské vybavení jako hrnce, talíře, příbory, misky apod. a dva dřezy na umytí nádobí. Voda tekla pouze studená a neošetřená, proto jsme si s sebou brali dostatek vody (i když Tomovi voda nevyšla, takže musel převařit místní vodu a do rána nechat vychladnout). Toalety byly pouze suchého typu mimo chatku. A „koupelna“ byla venku vedle chatky – dva široké dřezy s kohoutem.
Moc dobře jsme se sice nevyspali, protože lidé šourali sem a tam pozdě v noci i brzy ráno (na východ slunce), ale velice rychle jsme si spravili náladu snídaní v podobě ovesné kaše s ořechy a sušeným ovocem. Tu jsme si navíc dali venku s výhledem na oceán a lovící racky. Většině našich spolunocležníků už se zpátky moc nechtělo, takže zvažovali využití tzv. vodního taxi a přemlouvali nás, ať se k nim přidáme, aby byla jízda levnější. No, i se slevou by nás tento výlet lodí vyšel na cca 750 Kč na osobu, což pro nás nebylo zrovna levné řešení, ale hlavně, chtěli jsme „odchodit“ celý trek po svých.
Popřáli jsme jim tedy hezkou plavbu a vyrazili jsme zpátky do kopců. A i když už jsme výhledy znali z předchozího dne, stejně nás stále znovu a znovu ohromovaly. Tu a tam nám k tomu do kroku vrzaly cikády a my jsme se pomalu, ale jistě blížili zase zpátky na začátek a odnášeli si pocit hrdosti nad prvním zvládnutým novozélandským trekem.

Děcka to je pecka 😍😍😍
Milí cestovatelé tak maličký ostrov a takova nadhera a my se tady válíme ve sračkách!!!!!!!!!!!!