(Ne)chtěné dva měsíce sběru jablek a lockdown

Jelikož už jsme věděli, s kým máme tu čest a Danův sad jsme znali, žádné uvítací formality nebyly potřeba. Tentokrát jsme se však rozhodli, že u Dana nebudeme „bydlet“ (přece jenom, cca 180 Kč za osobu za den se nám zdálo trochu moc – za spaní v našem vlastním autě) a zkusíme pobývat na free campu, který byl vzdálen asi půl hodiny jízdy od sadu. Po jednoduchém a krátkém propočtu a s domluvenou sprchou zdarma na sadu to pro nás byla i levnější varianta. Jen jsme museli obětovat trochu našeho času na dojíždění. Netušili jsme, jak náročná práce to pro nás bude, tedy jsme ani neplánovali, jak dlouho zůstaneme. Vše záleželo na okolnostech, ale nějaký ten peníz jsme si vydělat potřebovali. Nebýt pandemie Covid-19, na sadu bychom tak dlouho nevydrželi. Neplánovaně jsme se tak zasekli na jednom místě na zhruba dva měsíce. A pro nás to byla také nejdelší doba strávená v jednom zaměstnání.

Pracovat jsme tedy začali v úterý 10. března 2020. Ze začátku jsme pracovali jen čtyři dny v kuse, vždy od úterý do pátku. Později jsme pracovali pět dní v týdnu a někdy i šest. Naše pracovní doba začínala v 7:30 hodin ráno a končila v 16:30 hodin odpoledne (přesně!). Opět jsme měli dvě placené patnáctiminutové „smoko“ přestávky a půl hodinu na oběd. Ten nebyl nikdy moc extra, protože jsme ho museli sníst přímo na sadu mezi stromy (nebo v autě) bez přístupu k nějaké mikrovlnce nebo k vodě. Po nějakém čase a nespočtu různých konzerv jsme však dospěli k názoru, že tohle asi není úplně to pravé ořechové pro nás (holt zmlsaní měšťani) a začali jsme se v obchodě pídit po nějaké jiné stravě. Naštěstí jsme objevili různé druhy namíchaných salátů (šunka, vejce, falafel, různá semínka apod.), nakládané ryby a později, kdy už jsme museli trávit veškerou naši dobu na jablečném sadu, jsme si upekli i šneky z listového těsta. Konzervy však v našem jídelníčku nadále zůstaly.

Zpočátku jsme pracovali na hodiny a za celý den jsme byli schopni naplnit průměrně tři dřevěné bedny (pracovali jsme spolu dohromady jako tým), což nebylo mnoho. Bylo to dáno tím, že jsme dokončovali sběr odrůdy Royal Gala na starších stromech a jablka jsme museli hodně procházet (poničené, přezrálé, špatná barva apod.). Naše odvedená práce pak byla průběžně během dne kontrolována kontrolorkou kvality, která si vždy vybrala vzorek jablek z naší bedny a zkoumala, zda máme dobrou barvu, a jestli jablka nejsou poškozená. Dále čas od času si náhodně vybrali bedny s jablky i ve skladu, kde z bedny vybrali sto kusů jablek, a pokud byly z tohoto vzorku více než tři jablka špatná, strhli dotyčnému sběrači za každou bednu peníze. Práce na hodinu nám vyhovovala, později jsme však přešli na mzdové ohodnocení podle výkonu. To znamenalo jediné – čím víc beden sběrač nasbíral, tím víc peněz si vydělal.

A to už se nám moc nelíbilo. Většinou jsme totiž nebyli schopni nasbírat ani minimum beden na minimální mzdu. Dle zákona by nám sice měla být vyplacena minimální mzda, i když sběrač nenasbíral tolik, ale nám na sadu zaplatili jen za to, kolik jsme opravdu nasbírali. Nechtěli jsme tuto situaci nijak řešit, jelikož už jsme se tou dobou nacházeli v lockdownu a byli jsme rádi, že vůbec máme práci, a že máme kde bydlet. Po nějaké době jsme se rozhodli, že se zkusíme rozdělit a každý si budeme plnit své bedny, protože nám bylo řečeno, že lidé takto většinou nasbírají více. To se nám potvrdilo, Tom byl později dokonce schopný nasbírat i nad minimálku. A protože práce pro nás byla dost fyzicky náročná, už jsme jen vyhlíželi konec lockdownu a přemýšleli jsme, co budeme dělat dál.

Na jablečném sadu jsme strávili dva měsíce. Za tu dobu jsme vystřídali několik odrůd jablek – plně rudé Mondaju, žíhané Royal Gala, zelené a kyselejší Granny Smith, červené až fialové Braeburn a zde vyšlechtěné a oblíbené odrůdy Jazz a Envy. Pro Veru bylo nejnáročnější sbírat odrůdu Granny Smith, protože se jednalo už o starší a velmi košaté stromy, které byly navíc velmi vysoké. Nezřídka byla nucena stát na úplně horní příčce žebříku a ještě se na špičkách natahovat na větve. Kvůli lockdownu jsme na sadu zůstali až do konce sezóny, kdy už nebylo moc co sbírat. Původně nám slibovali, že nám najdou nějakou jinou práci, dokud nebudeme moci odjet, ale nakonec jsme pracovali jen asi čtyři dny (zhruba pět až šest hodin denně) ze dvou týdnů. Alespoň nám ale o něco málo snížili cenu za ubytování.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Naším úkolem bylo upevnit zavlažovací systém u mladých stromků. Dostali jsme k tomu sadu umělohmotných klipsů, pomocí kterých jsme uchytili hadici k drátu. Hadice už byla u stromků na zemi natažená, jen občas ji bylo potřeba „vysvobodit“ – to když byla zarostlá trávou a rostlinami, nebo když byla zahrabaná v hlíně. Klipsy měly oba konce zahnuty do jakéhosi „očka“, do kterého se navlékl drát. Aby hadice pořádně držela, drát musel být zasazený v očku nadoraz. U toho jsme si pomáhali ze začátku prsty, po hodině už se nám ale na polštářcích začaly objevovat puchýře a prsty nás pekelně bolely. Nakonec jsme si vypomohli kamenem a to už nám šla práce pěkně od ruky.

Poté, co jsme upevnili zavlažování, přešli jsme na vázání mladých stromků. Ty byly potřeba přivázat k drátu, aby rostly rovně a byly ochráněny před ulomením od větru. Každý si musel z kotouče nastříhat gumové bužírky, se kterými pak obmotal kus drátu, aby se stromek o drát nepořezal. Stromek se musel k drátu přitáhnout na pevno tak, aby nebylo možno s ním „kvedlat“. Špičky stromků se pak ještě upevnily za pomocí dalších klipsů o drát. U vázání stromků u nás opět byla kontrolorka, která zkoušela, zda máme stromky pořádně uchyceny. Také si zapisovala, kolik stromků jsme za den stihli uvázat. Původně nám totiž chtěli zaplatit jen za počet uvázaných stromků – přičemž, abychom dosáhli na minimální mzdu, museli bychom jeden stromek uvázat pod minutu. A bužírky si nastříhat dopředu. Naštěstí nám však zaplatili vždy za počet odpracovaných hodin.

• 

• 

• 

Co se týká samotného sběru jablek, dostali jsme na začátku samozřejmě „školení“. Vyžadovali po nás, abychom jablka sbírali určitou technikou, kterou nám ukázali. Jablka jsme ze stromů rozhodně neškubali, vždy jsme museli jablko chytit do ruky a zvednout ho směrem nahoru, čímž se uvolnila stopka. Jablka jsme vždy museli mít se stopkou, což po nás i kontrolovali. Důvodem bylo to, že taková jablka vydrží déle čerstvá, což je důležité pro export. Jablka bez stopek se pak prodávala na místním trhu nebo v obchodech.

U některých odrůd se nám však stávalo, že stopky samy odpadávaly od jablek a bylo tedy pro nás těžké sbírat rychle. Jiná jablka (hlavně Granny Smith) zase byla velmi náchylná na otlačení. Prakticky stačilo, aby sběrač „ťuknul“ kabelou o žebřík, a už bylo několik jablek zhodnocených. Právě u této odrůdy se nám stalo, že nám našli v bednách větší počet poškozených jablek, takže nám strhli peníze. Což bylo celkem frustrující. U dalších odrůd byla důležitá barva – například jsme měli sbírat jablka, co byla z 50 % nebo ze 75 % červená. A zároveň se na nich nesměla objevit zelená barva. S barvou jsme občas zápasili, hlavně když se strom nacházel ve stínu. A samozřejmě jsme nemohli sbírat jinak poškozená jablka – nahnilá, s chybějící slupkou, nakousaná od hmyzu apod. Při dodržování správné techniky sběru a důkladném prohlížení každého jednoho jablka se nedalo očesávat stromy nijak závratně rychle. Práce byla navíc velmi monotónní a po chvíli nás přestala bavit.

Pivní festival Marchfest

Po prvním odpracovaném týdnu na jablečném sadu jsme měli o víkendu volno, a proto jsme se rozhodli, že zajdeme omrknout místní Beer & Music Festival s názvem Marchfest, který se konal 14. března 2020 ve městě Nelson. Věděli jsme o jednom free campu, který byl vzdálen od místa konání festivalu zhruba dvacet minut pěší chůze a chtěli jsme jej proto využít. Už ráno jsme tedy vyjeli z free campu ve Wai-iti Domain, kde jsme přespávali, abychom ještě měli kam zaparkovat auto. A měli jsme štěstí, nějaká místa na zaparkování zbyla.

Za vstupné jsme zaplatili cca 675 Kč za osobu a v ceně lístku jsme dostali i pivní sklenici (na výběr pak byla ještě i vinná), do které nám pak u baru čepovali (nejen) pivo. Celý festival se konal ve Founders Heritage Park, což je vlastně takové větší muzeum v přírodě. Připodobnili bychom to asi k našemu skanzenovému městečku v Rožnově. Mohli jsme tu najít mnoho historických budov, některé byly sice replikami, ale stále na nás dýchal kus historie. Mimo jiné jsme si mohli prohlédnout hasičskou zbrojnici i s vybavením, mlýn, poštu i s dobovými psacími stroji, pivovar nebo třeba vlakovou stanici a projet se vláčkem (nám vlak spíše připomínal naši tramvaj „Barborku“). Areál se nám moc líbil a my jsme strávili několik hodin chozením v uličkách, nakukováním do historických vilek a navštěvováním různých budov.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Nebyl by to žádný pivní festival, kdybychom neochutnali nějaký vzorek piv. Celkem bylo na výběr na patnáct druhů, které byly k dispozici v ochutnávkovém stanu. Zde musíme zmínit, že se nám velmi zalíbila idea dřevěného pádla, které obsahovalo pět malých kelímků, do kterých jsme si mohli namixovat piva podle našeho výběru. Takto jsme ochutnali na deset druhů piv, aniž by se nám udělalo špatně. Převážně jsme volili typ IPA (barmani se nás pak ptali, jestli jsme cizinci, že náš výběr tomu odpovídá, protože místní volili spíše typ ležák), ale výběr jsme si ozvláštnili například i pivem norského typu nebo černým pivem Stout s tóny hořké čokolády. V rámci festivalu jsme také mohli jako první ochutnat novinku místního minipivovaru, a sice pivo typu IPA s bylinkami, které nám velmi chutnalo. Po ochutnání vzorků jsme si pak každý zvolil své favority, které jsme si dopřáli i ve velké verzi 🙂

Kromě piva pak festival nabízel i poměrně široký výběr vína a pár druhů ciderů, kterým jsme nemohli odolat. Vyzkoušeli jsme dva různé druhy cideru, jeden s příchutí ostružinomaliny a druhý klasický jablečný, který však byl chmelený. Prodejci nám tvrdili, že Nový Zéland je údajně kolébkou ciderů, což nemůžeme potvrdit, protože to nevíme. Nicméně, tyto cidery byly asi nejlepší, které jsme kdy ochutnali. Víno jsme bohužel žádné neochutnali, jednak jsme ho nechtěli míchat s pivem a druhak by se do nás už asi ani nevešlo.

• 

• 

Pivo jsme samozřejmě museli proložit něčím dobrým a naštěstí pro nás, byl tady opravdu bohatý výběr pokrmů z celého světa. Narazili jsme na stánek s evropskými bramboráky, tak jsme samozřejmě museli ochutnat. Nevíme, kterou zemí se prodavači inspirovali, ale Českou republikou rozhodně ne! Bramborák chutnal úplně jinak a úplně jinak také vypadal. Byli jsme poněkud zklamaní, a proto jsme šli zahnat chmury zmrzlinou, kterou si dala dokonce i Veru, která zmrzliny běžně nevyhledává. A byla opravdu vynikající. Na závěr jsme si dopřáli jídlo jihoamerické, jednalo se o plněnou ciabattu. Masožravec Tom si zvolil masovou verzi a Veru si dala zeleninovou.

• 

• 

Správný festival se neobejde ani bez pořádné muziky. Bylo zde k dispozici jedno pódium, na které byl napojen obří otevřený „stan“, takže lidé mohli uniknout spalujícímu slunci. Postupně se na něm vystřídalo několik interpretů, kteří byli mezi místními velmi populární a již krátce po obědě se stan naplnil vesele se vlnícími lidmi do rytmu hudby. My jsme si poslechli místního muzikanta z Nelsonu jménem Bosho, který nezpíval, ale používal looper, hodně improvizoval a hrál čistě instrumentální muziku. A byl boží! Poté nastoupila kapela Alae, která hrála indie pop a roztancovala všechny okolo. Dále jsme si poslechli maorskou soulovou zpěvačku Bellu Kalolo, která měla úžasný zvučný hlas, punk rockovou kapelu The Chills (ta se ale našim uším moc nezamlouvala) a na závěr to nejvíce rozjela sedmičlenná country kapela The Eastern. A kdo doteď netančil, tak právě na tuto kapelu začal – včetně Toma, který tanci zrovna neholduje.

Za jídlo a pití jsme utratili dalších asi 1800 Kč, ale festival jsme si moc užili. V areálu jsme také neplatili hotovostí, ale museli jsme si ji směnit za žetony, kterými se na této akci oficiálně platilo. Po skončení jsme pak mohli zbývající žetony směnit zpět za hotovost. Jelikož jsme byli příjemně ovínění, následnou dvaceti minutovou procházku k autu jsme brali jako výpomoc pro vystřízlivění. Festival byl oficiálně ukončen v deset hodin večer, což všichni lidé respektovali a spořádaně se odebrali domů plní veselí a dojmů z pomalu končícího dne.

• 

• 

Lockdown

Od 10. března 2020 do 25. března 2020 jsme každý den do práce a po práci jezdili na free camp ve Wai-iti Domain, kde jsme přespávali. Samozřejmě už jsme věděli, že ve světě řádí virus pojmenovaný Covid-19 a sledovali jsme dění. Vláda na Novém Zélandu reagovala na hrozící nebezpečí velmi rychle a dost striktně (i když se objevilo jen pár případů nakažení). Už 19. března bezpodmínečně zrušila všechny akce nad sto lidí a uzavřela hranice, a 21. března představila čtyřstupňový systém, podle kterého lidé přesně věděli, co se bude dít. V ten samý den jsme rovnou přešli do stupně dva a věděli jsme, že o dva dny později plynule přejdeme do stupně tři. Oficiálně sice nebylo řečeno, že bychom brzy přešli do stupně čtyři, ale obecná nálada a dění tomu nasvědčovaly.

Podobně jako jinde ve světě, i na Novém Zélandu vzali lidé obchody doslova útokem. Možná i proto, že podle systému věděli, co je bude čekat. Skoupili tak například toaletní papíry, těstoviny, mouky, dezinfekční gely na ruce nebo mýdla. Před lékárnami se stály dlouhé fronty a celkově nálada místních lidí byla na bodu mrazu. Jelikož v autě používáme dezinfekční gel celkem často, museli jsme obejít několik obchodů, ale stejně už jsme žádný nesehnali. Také jsme netušili, jestli bude chtít vláda zavést povinně nošení roušek, takže jsme se rozhodli, že si nějaké pro jistotu pořídíme, abychom je pak marně nesháněli všude možně.

Už ve stupni dva fungovaly lékárny následujícím způsobem. Byl otevřený jen jeden vchod (některé lékárny totiž mají i zadní vchody), dovnitř mohl jít člověk jen na zavolání obsluhy (přičemž když přišla skupina lidí, mohl vejít jen jeden člověk z této skupiny). Ještě před vstupem se obsluha zeptala, zda se člověk cítí dobře a zdráv. Obsluha na sobě měla rukavice, masky i štíty. Už ve frontě jsme ale pocítili, jak se na nás místní lidé dívají jako na hrozbu. Stačilo promluvit mateřským jazykem jedno slovo a v tu chvíli se všichni v okruhu podívali zhnusenými výrazy, začali se od nás více odtahovat a mluvit o tom, jak za celou situaci mohou cizinci z Evropy, kteří zde virus přivlekli (přitom statisticky zde v největším měřítku zatáhli virus vracející se občané Nového Zélandu z celého světa). Hůře se však chovali k Asiatům, ty viděli jako vůbec původce celé nemoci. Z lékárny jsme se vrátili vybavení rouškami, a také velkým balením paralenu, které bylo později nedostatkovým zbožím.

Po vyhlášení stupně tři už celý Nový Zéland věděl, že o dva dny později vstoupí do stupně čtyři, a to znamenalo jediné – že se celá země de facto uzavře i pro své vlastní občany. 25. března tedy došlo k úplnému lockdownu, vláda vyhlásila výjimečný stav a nikdo netušil, jak dlouho takový stav potrvá. Vláda nicméně nabádala své občany, aby dodržovali opatření a byli zodpovědní. Cílili hlavně na to, aby rychle vyhledali nakažené lidi a ty izolovali. Pokud by pak po delší dobu nedocházelo k dalším nakažením, fungování země se mělo postupně vrátit do normálu. V rekordním čase také vyvinuli mobilní aplikaci pro trasování lidí, která dle našeho názoru fungovala velmi dobře. A co je hlavní, lidé ji opravdu poctivě používali. Aplikace fungovala na bázi QR kódů, které byly vyvěšeny před každou provozovnou. QR kód stačilo naskenovat přes mobil a člověk mohl vstoupit Kdo neměl chytrý telefon, vypisoval při každém vstupu kamkoliv informace o své osobě na papír.

V nejvyšším, tedy čtvrtém stupni lockdownu se uzavřelo téměř vše. Vláda nařídila, že v provozu zůstanou pouze provozovny, které jsou nezbytné pro život. Prakticky to znamenalo, že měly otevřeny obchody s potravinami, lékárny, benzinky (ty ale fungovaly přes výdejní okénko) a veřejné prádelny. Nebylo možné si objednávat jídlo z restaurací (ani přes výdejní okénka) a e-shopy také nesměly být v provozu. Nemohli jsme si ani zajet k mechanikovi, fungovaly jen asistenční služby. Došlo k uzavření jednotlivých měst a regionů. Lidé nemohli opustit svá bydliště, pouze za účelem nákupu a práce. Na všech výjezdech z měst hlídkovali policisté, a pokud člověk neměl dopis od zaměstnavatele, že pracuje v jiném městě, nemohl vyjet z města. Lidé si ani nemohli zajet na výlet, mohli se pohybovat pouze v rámci svého vlastního pozemku. Tento stav trval od 25. března do 27. dubna 2020. Po celou dobu tohoto čtvrtého stupně jsme nemuseli povinně nosit roušky. Nošení bylo dobrovolné a většinou na sobě měli roušky starší lidé.

My jsme po celou dobu nejvyššího stupně pracovali na sadu a o víkendu jsme si vždy zajeli nakoupit potraviny a vyprat věci, což pro nás byla forma „výletu“. Nicméně, nejednalo se o příliš zábavnou aktivitu, jelikož návštěva supermarketu byla spojená s dodržováním přísných pravidel a vždy nám zabrala spoustu času. V obchodě mohl být v jednu chvíli jen určitý počet zákazníků, na což dohlížela jakási „ostraha“. Před obchodem byly na zemi co dva metry nalepeny značky, na kterých čekající zákazníci museli stát. Někdy se fronta táhla jako šnek přes celé parkoviště. Před vstupem do samotného vnitra obchodu si zákazník musel vydezinfikovat ruce (gel byl vždy k dispozici), což opět kontrolovala ostraha. Skupina lidí z jedné domácnosti do obchodu vpuštěna nebyla. Vždy mohl vejít jen jeden člověk, ostatní ze skupiny museli počkat na parkovišti. Stejné to bylo i u nás. V obchodě pak člověk nemohl sahat na věci a potraviny, jen pokud je chtěl opravdu koupit, což opět kontrolovala ostraha. Z pultů zmizelo veškeré nebalené pečivo, byl jen omezený výběr toho baleného.

U pokladen byly znovu značky, kde mohl člověk stát. Ze začátku to u pokladen fungovalo tak, že člověk vyložil všechno zboží na pás a teprve po vyzvání prodavačkou k ní mohl přistoupit, nákup zaplatit a odejít. Během pár dnů však byly všechny pokladny vybaveny plexi štítem, takže nebylo potřeba stát od prodavačky na dva metry. Opustit obchod pak člověk mohl na vyzvání ostrahy, protože nechtěli, aby se lidé, kteří jdou teprve nakupovat, a lidé, kteří už nakoupili, potkali. Praní prádla pro nás znamenalo, že můžeme konečně na internet a většinou jsme si stahovali seriály, protože na sadě byl velmi chabý signál. A když už nám všechno lezlo krkem, šli jsme se vyvětrat na procházku okolo sadu, protože jinam jsme stejně nemohli. Čas jsme si krátili i vařením a pečením.

Protože jsme přirozeně měli přístup k čerstvým jablkům, nemohli jsme jinak, než si upéct jablečný štrůdl. Štrůdlem to ale neskončilo, vyzkoušeli jsme také čokoládové brownies a sušenky. Občas jsme si usmažili i palačinky nebo lívance. Co se ale Veru naučila dokonale, byl domácí kmínový chléb a domácí pizza. Prvně to byla celkem fuška, protože jsme měli k dispozici opravdu historický sporák a troubu, kterou by se klidně mohlo chlubit nejedno historické muzeum. Suroviny na chleba a pizzu (hlavně mouka a droždí) také nejsou zcela identické s těmi českými, ale nakonec se povedlo najít dobrý poměr.

Tvrdý lockdown se vyplatil, nákaza se přestala šířit, a i když se tu a tam objevil nový případ, situace už nebyla tak vážná. V polovině čtvrtého stupně pak vláda slíbila, že pokud se neobjeví žádný nový případ několik dnů po sobě, přejde celá země do stupně tři. Ten sice stále stále sliboval přísná opatření, ale lidé už se mohli například vydat na jednodenní výlety v okolí. To se nakonec povedlo a Nový Zéland přešel do stupně tři dne 27. dubna 2020, ve kterém měl preventivně zůstat následující dva týdny. Pokud by se situace během této doby nijak rapidně nezhoršila, přísný lockdown měl skončit 12. května. Naštěstí se neobjevily žádné závažné případy nemoci, a proto země dne 13. května přešla do mírnějšího stupně dva a vše se začalo pomalu vracet do starých kolejí. I když jsme z lockdownu nebyli nadšení, hlavně ke konci, protože už jsme ani neměli práci, nakonec nám to uteklo a my jsme mohli konečně opustit jablečný sad.

• 

• 

• 

• 

• 

WOF a oprava startéru, výměna baterie

Co čert nechtěl, pár dní poté, co celý Nový Zéland skončil ve čtvrtém stupni lockdownu, se nám porouchalo auto, respektive, měli jsme problém s baterií. Ta se nám vždy zhruba po dvou dnech stání zcela vybila. Jelikož jsme si novou baterku nemohli koupit, museli jsme tuto situaci řešit tak, že nám vždycky někdo auto „nahodil“, abychom mohli dojet do obchodu. Ze začátku jsme po celou dobu nákupu nechali auto běžet, protože jsme měli strach, že už nenastartujeme. Pak jsme ale zjistili, že to není tak horké. S nákupem nové baterie nám pak pomohl mechanik na sadu. Díky svému povolání totiž mohl objednat autodíly přes e-shop (e-shopy později sice fungovaly, ale opět jen na velmi omezený sortiment věcí – převážně na oblečení a boty, autodíly mohli nakupovat jen mechanici). S novou baterií nám také prohlédl a vyčistil startér, a od té doby jsme se startováním neměli problém.

V květnu nám také končila platnost „technické“. Štěstí bylo, že ve třetím stupni lockdownu už mohli fungovat mechanici (za určitých opatření) i stanice technické kontroly. Toho jsme využili a dne 6. května jsme vyrazili do pobočky společnosti AA, u kterých jsme si sjednávali pojištění auta. Pro členy totiž měli slevu. Za prohlídku auta jsme zaplatili cca 870 Kč (pro nečleny cca 975 Kč) s tím, že další prohlídka bude zase až za rok. Na technické prohlídce nám hlavně zkontrolovali brzdy, stav pneumatik, bezpečnostní pásy, stěrače a ostřikovače, světla, stav rzi a čelního skla, výfuk, funkčnost dveří, tachometr, funkčnost volantu, a zda nám neunikají kapaliny. Nicméně se jim nelíbilo rozbité zadní světlo (přelepené páskou, ale plně funkční, už od předchozích majitelů), s čímž jsme i trochu počítali. Napoprvé jsme tedy neprošli a měli jsme zhruba měsíc na to, abychom tento nedostatek dali do pořádku.

Ohledně opravy světla jsme se radili s „naším“ mechanikem Romanem a po konzultaci jsme se rozhodli, že nejjednodušší a nejrychlejší (ale rozhodně ne nejlevnější) bude pořízení světla nového. S tím nám také pomohl Roman, který nám světlo sehnal z vrakoviště a vyšlo nás na cca 3000 Kč. Cena v podstatě stejná jako za nové světlo z obchodu, problém byl ten, že náš typ auta není na Novém Zélandu příliš rozšířený. V žádném specializovaném obchodě jsme ho sehnat nemohli, nové světlo měli jen v obchodě v Austrálii a nebyli jsme si příliš jistí, že by nám dokázali světlo poslat dřív, než opustíme sad. Do obchodu jsme sice volali, ale vzhledem ke komplikované komunikaci, kdy nás neustále přepojovali a nakonec řekli, že by doručení asi nemělo trvat dlouho, jsme usoudili, že raději zvolíme jistotu vrakoviště.

• 

• 

• 

Za pár dní nám dal Roman vědět, že už světlo dorazilo a můžeme si jej vyzvednout na vrakovišti. Tom pak světlo během dvaceti minut vyměnil na parkovišti. Poté jsme opět vyrazili na pobočku AA, kde nám už technickou uznali (tato druhá prohlídka už byla zdarma). Ještě jsme se stavili k Romanovi, kterému jsme jako poděkování koupili basu piv, a zároveň u něj nechali rozbité světlo. Basou piv jsme potěšili i mechanika na sadu, protože také za svou práci nechtěl žádné peníze. Byli jsme rádi, že jsme všechno na autě stihli během třetího stupně, a mohli jsme tak už bez obav vyrazit na cestu.

Výlet do Cable Bay

Během třetího stupně lockdownu, když to bylo možné, jsme také konečně vyrazili mimo sad. Nemohli jsme vyjet nikam daleko, proto jsme si vybrali procházku v blízkém okolí města Nelson. Zamířili jsme k zátoce Cable Bay, odkud vedla trasa přes kopec a les podél pobřeží až k mýtině, odkud se dalo dohlédnout až k Boulder Bank a k městu Nelson. Historicky se toto místo nazývá Cable Bay (cable = kabel, drát), protože zde vedl první mezinárodní telegraf na Novém Zélandu (spojení s Austrálií). Většina trasy vedla přes pastviny, a tak jsme narazili na zvědavé krávy a ustrašené ovce. Ze začátku jsme se jen museli vydrápat do prudkého kopce a pak už byla cesta mírnější.

Nejednalo se o žádnou mimořádnou procházku, ale i tak jsme byli rádi, že můžeme trochu protáhnout tělo a pobýt na čerstvém vzduchu v přírodě. Cestou zpátky jsme ještě podél silnice narazili na samoobslužnou budku, ve které se dal koupit domácí med (na včelí úly, ze kterých med pocházel, jsme přitom narazili při procházce). Hotovost u sebe většinou nemáme, ale zdejší budka měla vyvěšené informace o čísle účtu, na které se daly poslat peníze za sklenice medu. Toho jsme využili a pořídili jsme si sklenice rovnou dvě – jedna obsahovala „klasický“ med a druhá sklenice obsahovala kromě medu i včelí plástve. Tuto sklenici jsme rádi využívali jako chutnou pomazánku na chleba nebo křupavý toust.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Během třetího stupně jsme také začali uvažovat nad tím, co budeme dělat během zimy (která je na Zélandu od července do září). Spát v autě jsme nechtěli, protože to už by nám byla velká zima a na zimní treky nemáme ani vybavení, ani zkušenosti. Pomalu jsme se poohlíželi po další práci, nicméně na žádnou nabídku jsme nemohli narazit. To už se Veru v hlavě zrodil nápad, že zkusíme wwoofovat (neboli pracovat pár hodin výměnou za střechu nad hlavou a jídlo) a během wwoofování dále hledat nějakou práci. Alespoň neutratíme těžce vydřené peníze. Tom byl zpočátku skeptický a stále doufal, že si práci najdeme předtím, než budeme muset opustit sad. To se však nestalo a nakonec přistoupil na tuto ideu.

Vyhledali jsme si tedy internetové stránky, které nabízely inzeráty na wwoofing. Po jejich prozkoumání jsme si vybrali jednu stránku, která se specializovala na wwoofing na území Nového Zélandu, zaplatili jsme členský poplatek (pro pár stál cca 600 Kč na rok), vytvořili si profil a pak už jen četli inzeráty lidí, kteří zrovna hledali nové wwoofery. Nabídek nebylo úplně mnoho, protože se místní báli Covidu-19. Nakonec jsme však na pár nabídek, které nás zaujaly, napsali. A ozvala se nám celkem brzy jedna místní starší paní, že by si nás k sobě domů vzala. Vyměnili jsme si pár zpráv a domluvili se, že k ní vyrazíme 14. května, den po té, co se v zemi uvolnily restrikce.