Geotermální město Rotorua

Po třech týdnech strávených v oblasti Northlandu jsme se vydali jižně do vnitrozemského města Rotorua. Vzali jsme to po tzv. „themed highway“, která se jmenovala Thermal Explorer Highway (dálnice, která vede skrze geotermální oblast). Těchto „tematických“ dálnic je na Novém Zélandu celkem deset a vedou vždy nějakou zajímavou krajinou, kde se v blízkosti nacházejí oblíbené turistické cíle a aktivity. Nemůžeme říci, že by krajina okolo dálnice byla nějakým způsobem pro nás zajímavá, ale po cestě jsme narazili na největší geotermální elektrárnu na Novém Zélandu (Huntly Power Station, která pokrývá 31 % celkové spotřeby elektrické energie), se kterou si mnoho turistů dělalo povinné „selfie“.

Rotorua – park Kuirau

Město Rotorua se rozprostírá v kráteru stejnojmenné sopky, která vybuchla již před více než 240 000 lety. Na jednu stranu městu stále hrozí možná erupce, na druhou stranu město nabízí netypickou procházku veřejným parkem Kuirau, kde jsme kromě silných sirných výparů z různých děr na povrchu země mohli vidět i vřící a bublající jezírka, nad kterými se někdy líně, jindy spěchajíce, linuly chomáčky vodní páry. Parkem protékal i horký potůček, který jsme hravě zvládli přejít po dřevěném můstku. Dřevěných chodníků a můstků bylo v parku požehnaně a krásně zapadaly do rázu krajiny.

Na okraji parku byly také k dispozici tři menší bazénky s teplou termální vodou s léčivými účinky, které byly určeny pro namáčení nohou. Nicméně, když jsme se k jednomu takovému bazénku natěšeně vydali a nohy do něj ponořili, voda byla opravdu studená. Je možné, že bazény byly zrovna mimo provoz. Škoda. Když jsme si nemohli ohřát nohy, alespoň jsme využili veřejného grilu v blízkosti bazénku a po dlouhé době jsme mohli potěšit naše chuťové pohárky čerstvým hovězím steakem. To jsme pak zapomněli i na tu teplou léčivou vodu.

V blízkosti tohoto lázeňského města se také nacházelo mnoho turistických atrakcí – ať už termální lázně, „živoucí“ maorské vesnice, horké prameny a bazénky, nebo třeba geotermální oblasti. Tyto atrakce byly samozřejmě komerčního rázu, a jelikož je ročně navštíví spousty lidí, odpovídala tomu i jejich cena. Nechtěli jsme zde utratit všechny naše peníze, takže jsme se celkem dlouhou dobu rozhodovali, co z našeho pohledu stojí za návštěvu, přičemž cena vstupného hrála prim.

Nakonec jsme si řekli, že určitě musíme navštívit jednu z maorských vesnic a začali jsme googlit informace. Vybrali jsme si vesnici, kde bylo možné pozorovat gejzíry, za příplatek jsme mohli shlédnout maorské tance a za další příplatek i ochutnat tradiční jídlo připravované v tzv. hangi peci. Řekli jsme si, že to bude nezapomenutelný zážitek a i za celkem vysokou cenu nám to stojí za to. „All-in“ vstupenky už však nebyly k dispozici, takže jsme si je pořídili na přes příští den. No jo, ale co bychom měli dělat zítra? Naštěstí nám opět pomohl „strýček“ Google…

Kerosene Creek (termální potok)

Další den jsme se vydali k termálnímu potoku Kerosene, který byl šikovně ukrytý v lese. Jediná věc, která ho už na dálku prozrazovala, byla typická sirná „vůně“. Tento potok se nacházel asi půl hodinku jízdy od města Rotorua a nejlepší na něm bylo to, že ještě nikoho nenapadlo z něj profitovat. To také znamenalo větší koncentraci lidí, ale my jsme nebyli líní a zašli jsme si hlouběji do lesa. Našli jsme si perfektní místečko ke koupání a relaxu v příjemně teplé vodě, obklopeni zelenou buší a bublající vodou. Ani se nám nechtělo z vody vylézt. Tento úžasný, přírodní relax měl však jedinou chybičku – sirný zápach jsme ze sebe (i z našich plavek) ještě dlouho dostávali.

Po cestě zpátky jsme ještě stihli krátkou procházku k Rainbow Mountain (Duhová hora) s výhledem na tyrkysově modré kráterové jezero. V okolí hory jsme také mohli pozorovat unikat horké výpary zpod povrchu zemského. K večeru jsme pak zamířili do free campu, který byl položený ve výšce zhruba 500 m. n. m. a obklopený borovicovým lesem, jehož spadané jehličí nádherně provonělo celý prostor. A i když bylo horké léto, byli jsme nuceni vytáhnout naše péřové spacáky, protože jsme v noci naměřili neuvěřitelných 6 °C!

Maorská vesnice Whakarewarewa

Dalšího dne jsme se vydali do živoucí maorské vesnice Whakarewarewa. Živoucí proto, že ji Maoři již po staletí stále obývají. Tato vesnice se také nachází v geotermální oblasti, čehož její obyvatelé dokonale využili. Zjistili, která bublající jezírka nejsou životu nebezpečná a učinili z nich svá „koupaliště“. Z některých jezírek pak svedli vodu do uměle vybudovaných venkovních van a učinili z nich své lázně. Zjistili, ve kterých jezírkách voda vře a učinili z nich své „kotle“ pro vaření. A nakonec, zjistili, že když v takové geotermální oblasti vyhloubí jámu a dostatečně ji upraví, poslouží jim jako „kuchyně“. Má to samozřejmě i své negativum, a sice, že oblast je stále aktivní a kdykoliv hrozí vážné erupce či uniknutí jedovatých plynů a částic do vody, půdy apod. Vesnice je však neustále měřena a hlídána experty, kteří také odebírají vzorky vody z jezírek.

Už při koupi vstupenky jsme si měli vybrat konkrétní čas obědu, tanečního vystoupení a prohlídky vesnice s průvodcem, ale na místě jsme zjistili, že se zvoleným časovým plánem rozhodně nemusíme řídit a můžeme si zvolit kterýkoliv čas z nabízených možností. Žádné „skupinkování“ se nekonalo, jak jsme si původně mysleli. V ceně naší vstupenky (cca 950 Kč za osobu, dostali jsme i malou slevu za nákup online) jsme tedy měli vstup do vesnice, oběd, taneční vystoupení a možnost prohlídky vesnice s průvodcem.

Zkrácený název vesnice (skutečný název vesnice je na ceduli s červeným pozadím)

Před obědem jsme si naplánovali shlédnutí tanečního vystoupení, abychom měli po obědě dostatek času na prohlídku celé vesnice (vesnice se totiž pro turisty striktně zavírala v pět hodin odpoledne, aby nebyli její obyvatelé neustále rušeni). Do vesnice jsme se však vydali o něco dříve, abychom se na místě rozkoukali a všechno našli. Naší prioritou bylo také vidět několik aktivních gejzírů, které se v různých časových intervalech probouzely k životu (a přibližné časy jsme bohužel neznali, protože nebyly na internetu nikde k nalezení).

Před vystoupením jsme měli zhruba hodinu na vlastní prohlídku vesnice, přičemž jsme nejvíce času strávili před gejzíry a čekali jsme, že budeme mít štěstí a uvidíme je chrlit proudy horké vody. No, nepovedlo se, ale alespoň jsme na ceduli u gejzírů zjistili, jaké jsou přibližné intervaly. Poté jsme se přesunuli k pódiu, kde nám zdejší Maorka s její rodinou předvedla tradiční tance a muziku. Celé vystoupení trvalo asi půl hodinku a moc jsme si ho užili. Mezi jednotlivými tanci nám Maorka vždycky vysvětlila, o jaký druh tance/písně se jedná, jaké části těla u něj rozpohybují, případně jaké rekvizity použijí.

Měli jsme tak příležitost shlédnout několik typů tanců (obecně nazývané haka). Tím úplně prvním byl tzv. uvítací tanec (haka powhiri), kterým Maoři vítali své návštěvníky a rozhodovali se, zda jsou jejich přátelé, nebo nepřátelé. Tento tanec byl doprovázen vysoko položenými ženskými hlasy (karanga) a mužským řečníkem. Muži pak v rukou svírali „oštěpy“ (nebyly určeny k boji, tzv. taiaha), zatímco ženy mávaly větvičkami. Tanec pak byl ukončen tzv. hongi (tj. přiložením nosu na nos, podobně jako u Inuitů), čímž Maoři definitivně rozhodli o svém přátelství k návštěvníkům. K tomuto gestu byl přizván jeden z diváků z publika – s Maorkou k sobě dvakrát přiložili nos (symbol přátelství); třetí přiložení by totiž znamenalo, že se chtějí dotyční vzít. Naneštěstí, Maorka už byla šťastně vdaná, starší paní.

Dalším zajímavým tancem byl tzv. poi haka. My ho považujeme za jakýsi artistický kousek, protože spočíval v umění správné manipulace s poi (balonky na různě dlouhých provázcích) do rytmu písně. A samozřejmě jsme viděli i slavný bojový tanec, tzv. haka taparahi (bojový tanec předváděný beze zbraní). Ten se vyznačuje typickým vyplazováním jazyků, poulením očí a plácáním do různých částí těla, což mělo vyvolat bojového ducha v Maorech a strach v jejich nepřátelích. Maoři nás (diváky) poté vyzvali, abychom se některé prvky tohoto tance s nimi naučili. Ostatní tance pak sloužily spíše jako doprovod pro melodické písně a často se v nich používaly jakési dřevěné tyče (rakau), které si tanečníci mezi sebou různě prohazovali. Takovými písněmi byly například waiata-a-ringa (druh energické písně, při které se často používá kytara) a waiata-a-roha (druh písně o lásce).

Sestřih z maorského tanečního vystoupení

Po fantastickém kulturním vystoupení jsme se přesunuli do restaurace, kde už na nás čekal oběd připravený tradičním způsobem v tzv. hangi peci. Hangi pec byla vlastně vyhloubená jáma, do které se vložily hrnce s připravenou zeleninou, masem a dalšími potravinami. Jáma se pak přikryla a díky vysoké teplotě se potraviny v hrncích uvařily bez použití nějakých tuků. Zeleninu si vesničané pěstovali vlastní v menších zahradkách, i přesto, že půda zde nebyla moc úrodná. Náš oběd sestával z hlavního chodu, dezertu a z nápoje, a i když nebyl nijak honosný, pochutnali jsme si na něm.

Po obědě jsme se vydali zpět k hlavní bráně vedoucí do vesnice, kde už na nás čekala průvodkyně. S tou jsme si pak vesnici prošli důkladněji a dověděli se tak něco o její historii i současnosti. Na prohlídce jsme minuli i malinký stánek, kde se dala koupit kukuřice (kterou jsme měli k obědu) uvařená v jednom z horkých jezírek. A byla to snad nejlepší kukuřice v našem životě! Mohli jsme také nahlédnout do dvou různých kostelů, tatérského salonu (kde si zrovna jedna Maorka nechávala dělat ta moko – maorské tetování) nebo třeba do obchůdku s ručně vyráběnými suvenýry.

Vesnice Whakarewarewa však nebyla pouze procházka mezi domky a pozorování jejích obyvatel, ale také poznávání jejího okolí. Vydali jsme se tedy za vesnici, kde jsme se prošli kolem termálních a bahenních jezírek, kde to všude vřelo a bublalo. Nebyla nouze ani o nadýchanou vodní páru, která nad jezírky vykreslovala nádherné scenérie. Vyšlápli jsme si také na kopeček nad vesnicí, která tak pod námi ležela jako na dlani. A když už jsme se pořádně vynadívali na tuto zajímavou krajinu, vydali jsme se opět pokoušet naše štěstí ke gejzírům.

Z bezpečné vzdálenosti bylo možné pozorovat celkem tři gejzíry, které jsou stále aktivní. První z nich, pojmenovaný gejzír Kereru (po maorském holubovi), ožívá každých pár dní či týdnů, takže je opravdové štěstí trefit jeho příchod na „první dobrou“. Těm šťastnějším, kteří jej mají šanci vidět, se však bohatě odmění – umí dosáhnout výšky až patnácti metrů. Druhý gejzír, pojmenovaný Prince of Wales Feathers, dokáže vychrlit sloup vody až do výšky devíti metrů. Je to také takový indikační gejzír, protože jestli se k životu probudí tento, po několika minutách ho následuje jeho větší „brácha“, gejzír Pohutu, který může dosahovat až třiceti metrové výšky. Tyto dva se probouzejí k životu zhruba co hodinu až dvě.

Při prvním setkání s gejzíry se nám nepovedlo vidět je „živé“, avšak při tomto znovushledání jsme je mohli pozorovat při akci všechny tři. A že to byla podívaná (minimálně pro Veru, pro kterou to bylo první setkání s gejzíry; Tom už si své nakoukal v Americe)! Vypadalo to, že se gejzíry snad nikdy neunaví a budou chrlit své útroby ještě několik hodin. Pozorovali jsme ty výjevy mlčky, občasně zvlaženi perličkami vody, které k nám od gejzírů zavál vítr, a přemýšleli jsme o tom, jak mocná a obdivuhodná příroda je.

Pátá hodina se přiblížila, takže jsme se začali pomalu sunout zpátky ke vstupu. Vesnice už sice dávno nežije tradičním životem svých předků, mnozí její obyvatelé žijí v moderních domech, používají moderní auta, děti se na ulicích předvádějí před návštěvníky, ale nemůžeme říci, že by na nás historie maorského způsobu života alespoň na chvíli nedýchla. A už jen pro ten kulturní zážitek nám tato návštěva stála za to.

Geotermální oblast Wai-O-Tapu

Z geotermální oblasti se nám ještě nechtělo odjíždět, proto jsme se rozhodli, že si zaplatíme ještě vstup do Wai-O-Tapu (vstupné nás vyšlo na cca 500 Kč za osobu). Prakticky se jednalo o větší oblast/park, která také nabízela svůj aktivní gejzír. Na internetu jsme zjistili, že gejzír je aktivní jednou za den, vždy okolo 10:15, což nám přišlo velmi zvláštní, ale tento čas jsme přičítali dobrým predikačním výpočtům. Následujícího dne jsme se tedy do parku vydali a zamířili jsme rovnou ke gejzíru, který však nebyl součástí parku, nacházel se kousek od něj.

Když jsme dojeli k parkovišti, museli jsme se přidat k průvodu lidí, kteří už si to mířili rovnou ke gejzíru. Čekala nás asi pěti minutová chůze a pak už se před námi objevilo půlkruhové dřevěné hlediště, které už se začalo plnit lidmi. Připadali jsme si trochu jako v cirkusu a začali jsme tušit, že to asi nebude to správné představení pro nás. V 10:15 se u gejzíru, který pojmenovali Lady Knox (po dceři bývalého guvernéra), objevila slečna pracující pro park, která nám popsala historii objevení tohoto gejzíru. Poté vložila do jeho hrdla mýdlové vločky, což mělo za následek aktivaci gejzíru. Ne, že by gejzír nebyl působivý, ale už to na nás působilo čistě jako uměle vytvořená show pro diváky.

Gejzír Lady Knox – objevený vězni, kteří si v oblasti odpykávali svůj trest. Když si v blízkosti gejzíru prali svůj oděv mýdlem, zjistili, že se tím aktivuje podzemní proud vody. Později Lady Knox přibylo ústí z kamení, aby se vylepšilo chrlení vody pro potěchu diváků. Bílé usazeniny kolem Lady Knox jsou pak mýdlové zbytky.

Po tomto rozporuplném zážitku jsme museli opět usednout do auta a přemístit se k parku. Vzhledem k tomu, že takto jednali všichni lidé, kteří se s námi účastnili „gejzírové show“, vznikly dlouhé kolony aut a zmatky na parkovišti. Bohužel, tuto situaci nemá park nijak pod kontrolou, což je škoda, protože nebudí zrovna dvakrát dobrý dojem. Ty dva kilometry k parku Wai-O-Tapu jsme jeli skoro hodinu. Bohužel, nebylo už ani možné se s autem otočit, vrátit se a dojít k parku pěšky, protože silnice byla velmi úzká. Kdybychom to věděli dopředu, raději bychom zvolili pěší přesun.

Naše počáteční negativní emoce se naštěstí vytratily, když jsme do parku vstoupili. Bylo zde sice mnoho lidí, ale ti se postupem času rozptýlili. Park nabízel okruh, který trval zhruba hodinu a půl. Pokud to pro někoho bylo mnoho času či nachozených kroků, bylo možné si okruh zkrátit. My jsme zde však strávili více času, jelikož jsme nechtěli nikam spěchat a vše si v klidu prohlédnout. Park Wai-O-Tapu byl doslova zmenšenou verzí amerického Yellowstonu (ale ani z daleka nedosahoval jeho věhlasu).

Nejteplejší jezírko v parku – Champagne Pool

My jsme se tak opět ocitli uprostřed nehostinné krajiny plné bublajících jezírek různých barev, tvarů a délky. Za své netypické zbarvení pak zdejší půda či voda vděčí částicím různých minerálů a kovů (nejčastěji se jedná o síru, oxidy železa, mangan nebo železité soli). Mohli jsme také nahlédnout do sirných jeskyní, které se nedaly přehlédnout díky své zářivě žluté barvě. Z různých škvír a děr v zemi pak vycházela řídká, jindy hustá oblaka dýmu a páry. A vlastně to vypadalo, jako bychom byli v jedné velké kuchyni a nahlíželi pod pokličky vařících se hrnců a prskajících pánví.

Díky podzemní aktivitě mají jezírka v parku Wai-O-Tapu teplotu přesahující 60 °C. Nejteplejším jezírkem je pak Champagne Pool s nápadným oranžovým okrajem (způsobeným sulfidy antimonu a arsenu) a s hloubkou šedesáti metrů. Jeho teplota na povrchu činí 73-75 °C. Jedinou výjimkou je jedovatě zelené (jindy žluté, záleží na sluneční aktivitě) jezírko příznačně pojmenované Devil’s Bath (Ďáblova vana). Svou barvu získalo díky směsi síry, železitých solí a minerálů z blízkého jezírka Champagne Pool. Je však také velmi toxické. Teplota v tomto jezírku se pohybuje jen okolo 14 °C.

Tímto jsme se definitivně rozloučili s touto surrealistickou krajinou a malebným lázeňským městečkem Rotorua. Zamířili jsme zase o něco jižněji, a sice k největšímu sladkovodnímu jezeru na Novém Zélandu – k jezeru Taupo, u jehož břehů jsme mohli volně parkovat, protože se tady nacházel jeden z největších free campů.