Roadtrip po Jižním ostrově – část první

Do začátku naší domluvené práce na chmelové farmě nám zbývaly zhruba tři týdny, a protože na nějaké důkladné poznávání Nového Zélandu je to žalostně málo času, rozhodli jsme se pojmout tuto cestu více „roadtripově“ s tím, že projedeme co největší oblast a do míst, která nám obzvláště učarují, se později podíváme znovu a věnujeme jim více času. Z Nelsonu jsme se tedy vydali na odlehlé západní pobřeží Jižního ostrova známé jako West Coast.

Západní pobřeží

West Coast je obklopen Tasmanovým mořem na straně jedné, a táhnoucím se pásem pohoří Jižních Alp na straně druhé. Tato poloha pak velmi ovlivňuje počasí, které tomuto regionu vládne. Většinu roku zde proprší a ani teplota v létě zde zpravidla nešplhá nijak vysoko. Není se čemu divit, vrcholky hor Jižních Alp se pohybují v nadmořské výšce 2500 – 3500 metrů a některé jsou celoročně pokryté sněhem a ledem. V této oblasti se také nachází několik známých ledovců. Díky četným národním parkům, které navíc chrání tento křehký ekosystém, zde už nezbylo mnoho místa pro přetvoření krajiny na hospodářskou. Celá oblast je tedy velmi řídce obydlená a my tak můžeme obdivovat krásu původních deštných lesů mírného podnebí.

První zastávkou na naší trase byl mys Cape Foulwind poblíž městečka Westport. My jsme se vydali do zátoky Tauranga Bay, kde jsme na krátké procházce nad útesech podél pobřeží mohli pozorovat několik lachtanů. Na parkovišti se nám také podařilo poprvé spatřit místního nelétavého ptáka chřástala weku, který je známý svou drzostí a vůbec neměl strach se v nestřeženou chvíli vydat na průzkum do našeho campervanu. Naštěstí jsme nikde neměli žádné jídlo, které by mohl ukrást, a které by mu mohlo ublížit, a když jsme se vrátili zpět k autu, vylekal se a rychle utíkal pryč.

• 

• 

• 

• 

Následující den nám propršelo, takže jsme se rozhodli zůstat v autě, a když déšť trochu ustal, alespoň jsme se prošli po nekonečné pláži, u které jsme kempovali. Ani další den se počasí příliš nezlepšilo, ale nechtěli jsme jen sedět v autě a čekat na lepší počasí, proto jsme se rozhodli pokračovat v našem roadtripu. Řekli jsme si, že i v deštivém počasí bude mít krajina své kouzlo. Jako cíl jsme si dali městečko Hokitika, poblíž kterého se nachází známá soutěska Hokitika Gorge.

A naše představa se nám vskutku vyplnila. Jízda podél západního pobřeží, které bylo celé v mlze, měla tajemnou atmosféru a na chvíli jsme měli pocit, že jsme skutečnými objeviteli Nového Zélandu. Po cestě jsme udělali několik zastávek, ať už jen na odpočívadle na fotku nebo delší zastávky, kdy jsme se šli někam projít. První zastávkou bylo ústí řeky Fox do Tasmanova moře. Zde Veru zaujala jeskyně, která se však nacházela na druhé straně řeky Fox. Na první pohled to vypadalo, že řeka půjde snadno přebrodit, jelikož vypadala mělce, ale nakonec se ukázalo, že to tak jednoduché nebude a Veru to raději nepokoušela. Řeka byla vcelku široká, voda ledová a prostřední proud silný. Další, tentokrát kratičkou zastávkou, byla vyhlídka na útesy, která nesla maorský název Irimahuwhero („Visící zrzavé vlasy“). Díky silnému větru jsme mohli pozorovat, jak velké vlny naráží do útesů a omývají malé pláže lemující celé pobřeží, kam až jsme dohlédli.

• 

• 

• 

• 

Pokračovali jsme dále jedinou silnicí, která se na západním pobřeží nachází a je plná úzkých a prudkých zatáček a hlavně serpentin, až jsme dojeli k místu, které na této trase bylo nebývale živé a plné lidí a nacházela se tady dokonce i kavárna. Jednalo se o velmi známé skály Pancake Rocks neboli „Lívancové skály“. Vedla přes ně pěkná upravená stezka, která tvořila malý okruh. Na místě jsme strávili přibližně hodinu obdivováním těchto skal a posloucháním divokého burácení moře.

• 

• 

• 

Po zastávce u Pancake Rocks jsme se opět vydali na cestu, a sice do největšího města na západním pobřeží – do města Greymouth. Žije zde něco málo přes 8000 obyvatel, my bychom ho ale rozhodně neoznačili velkým městem. Byli jsme už celkem vyhládlí, tak jsme tuto zastávku ve městě využili k rychlému obědu. Poté jsme opět vyrazili a večer dojeli do naší cílové stanice – do městečka Hokitika, poblíž kterého jsme našli malý oplocený free kemp. Hned za plotem se pásly lamy a válelo se tam i pěkně vypasené prase.

Část kempu byla štěrková a další část pouze travnatá, jelikož ale neustále vydatně pršelo a tráva již vypadala značně podmáčeně, tak jsme zaparkovali na posledním kousku štěrku, který tam zbyl. Měli jsme totiž důvodné obavy, že ráno bychom z mokré trávy nebyli schopni vyjet. Naše obavy však zřejmě nesdílel další turista, který už přijel pozdě večer, a tudíž už na něj nezbylo žádné místo na štěrku. Ráno to již vypadalo, že parkuje v malém jezírku a vyjet z kaluže nebyl schopen. Projevila se tady však solidarita ostatních backpackerů, kteří okamžitě přispěchali na pomoc a snažili se těžkou dodávku vytlačit. Nicméně, ani výkon deseti lidských rukou s autem nepohnul. Nakonec musel přijet na pomoc soused se svým autem 4×4, kterým dodávku hravě vytáhl, i když majitel zapomněl odbrzdit ruční brzdu 🙂

• 

• 

• 

Po ranní rozcvičce s dodávkou jsme se vydali k soutěsce Hokitika Gorge. Tato soutěska je dalším velmi známým a navštěvovaným místem pro svou sytě modrou barvu a divoké peřeje. Bohužel toto platí pouze, pokud je krásné počasí a několik dní předtím neprší. V době naší návštěvy však řeka Hokitika připomínala spíše stav při povodních a my jsme viděli jen valící se šedou masu vody. Je zde kratší vycházkový okruh, který jsme si prošli a trochu u toho i zmokli. Odpoledne jsme pak navštívili městečko Hokitika a místní informační centrum.

• 

• 

• 

Dalším bodem našeho roadtripu bylo navštívení známých ledovců Franz Josef a Fox. Těšili jsme se totiž, že zase uvidíme něco zajímavého, co jsme na Zélandu dosud neviděli. Ráno jsme tedy vyrazili dále na jih do 200 kilometrů vzdáleného městečka Franz Josef, u kterého se nachází stejnojmenný ledovec. Bylo vidět, že toto městečko je velmi turistické, což naznačovaly všudypřítomné hotely a drahé restaurace. Zamířili jsme rovnou k hlavnímu parkovišti, odkud se vychází k ledovci. Byla tam však informace, že trasa není zpřístupněna celá kvůli nedávným povodním. Navíc stále občas mrholilo a pod horami se táhla hustá mlha, takže jsme už tušili, že toho asi moc neuvidíme. Přece jen jsme se chtěli jít projít, abychom se protáhli a neseděli celý den v autě. Mohli jsme dojít jen přibližně jeden kilometr blíže k ledovci trasou vedoucí původním deštným lesem. Po cestě jsme alespoň viděli několik zajímavých vodopádů. Na konci cesty nás však místo ledovce čekala jen mléčná hustá mlha.

Popojeli jsme tedy několik desítek kilometrů do následující vesničky Fox Glacier, která se opět nachází poblíž stejnojmenného ledovce. Tentokrát už jsme věděli, že v tomto počasí skutečně nic neuvidíme, ale přesto jsme si trasu o celkové délce 6,5 kilometru prošli. Trasa opět vedla deštným lesem, kde bylo k vidění několik vodopádů a celkově v lese panovala tajemná atmosféra. Za tu jsme zřejmě vděčili všudypřítomné mlze, která skrývala a postupně odkrývala původní pabuky, jejichž kostrbaté větve byly bohatě ověšeny lišejníky a mechy ve všech odstínech zelené barvy. V této vesničce začínala ještě jedna trasa, jejíž popularita je mnohem větší než popularita trasy k ledovci.

Jedná se o nenáročný čtyřkilometrový okruh okolo jezera Matherson, které je hojně vyhledáváno fotografy a turisty pro svou klidnou hladinu, ve které se krásně zrcadlí (za dobrých podmínek) nejvyšší hora Nového Zélandu – Mount Cook. I když se nám počasí začínalo pomalu umoudřovat, nebylo to ještě dostatečně na to, abychom Mount Cook viděli. Přesto byly jezero Matherson a příroda kolem něj nádherné. Po dlouhém dni jsme už byli dost unavení, proto jsme vyhledali jediný free kemp, který se v dané oblasti nacházel. Tento kemp navíc nebyl zrovna prostorný a dalších turistů lačnících po ledovcích byla samozřejmě spousta, takže jsme tam byli natlačení „jako sardinky v plechovce“.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ráno jsme opět vyrazili dále a tentokrát jsme si dali za cíl město Wanaka, které se nachází ve vnitrozemí, takže jsme se chystali opustit oblast západního pobřeží. První zastávku jsme udělali po chvilce jen u silnice, kde nás lákal ukazatel s ikonou foťáku na vyhlídku Knights Point a viděli jsme zajímavé skalní útvary vyčnívající z moře. Následně jsme opustili pobřeží a vjeli do vnitrozemí, kde jsme zastavili u dvou vodopádů. Oba dva se nacházely nedaleko od sebe – vodopád Thunder Creek Falls a vodopád Fantail Falls.

Jen pár kilometrů za posledními vodopády se nacházela hluboká modře zbarvená jezírka s ledovcovou vodou, kde mělo jít vidět až na dno. Parkoviště přímo u nich bylo přeplněné, ale nechtěli jsme si je nechat ujít, proto jsme se rozhodli zaparkovat na jiném parkovišti, od kterého k nim však vedla stezka. Přibližně po dvou kilometrech jsme k jezírkům skutečně dorazili, spolu s větším davem lidí, avšak voda neměla takovou barvu, jak bylo popisováno v průvodci, což bylo způsobeno opět počasím.

Od jezírek to již nebylo příliš daleko, abychom dorazili k okraji jezera Wanaka. Počasí již bylo krásné a po dešti nebylo ani památky. Zastavili jsme se na jednom z odpočívadel u jezera, užili jsme si sluníčka a udělali pár fotek. Silnice poté nečekaně odbočila od břehu jezera Wanaka a zavedla nás ke břehu jiného, neméně krásného, jezera Hawea. Ve Wanace již bylo vidět, že se jedná o větší město, které je pro turisty velice populární a ve městě to jen žilo. I my jsme si chtěli užít trochu luxusu, a proto jsme se zastavili na pozdní oběd v jedné burgerové restauraci. Poté jsme již jen doplnili naftu a vyhledali blízký free kemp, kde jsme naplánovali, co všechno v okolí Wanaky navštívíme.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Město Wanaka a blízké okolí

Rozhodli jsme se, že ve Wanace strávíme tři dny, jelikož by byla škoda takovým krásným místem jen rychle projet. Na první den jsme naplánovali několik kratších vycházek a zastávek. Dopoledne jsme se zajeli trochu rozhýbat na okraj Wanaky, kde se nacházel začátek krátké trasy na horu Iron. Na horu šlo dojít ze dvou směrů, takže jsme trasu mohli projít jako jednoduchý pětikilometrový okruh. Na vrcholu se nám pak otevřely překrásné výhledy na město a na jezero Wanaka.

Nastal čas oběda a my jsme zaparkovali před jezero ve Wanace, kde se také nachází pravděpodobně nejznámější a nejfotografovanější strom na Novém Zélandu – strom, který roste přímo v jezeře. V době naší návštěvy však byla hladina jezera příliš vysoká, takže spodní větev, která je normálně nad vodou, byla ponořena. My jsme si zde užívali konečně krásné, teplé a slunečné letní počasí. Odpoledne jsme se posilněni obědem vydali k Diamantovému jezeru a k hoře Rocky Mountain, kde jsme opět nachodili něco málo přes pět kilometrů a obdivovali temnou barvu tohoto jezírka a dechberoucí výhled na jezero Wanaka v dáli. Den jsme zakončili opět před jezerem Wanaka, kde se mimo jiné nachází promenáda s restauracemi, rychlými občerstveními a bary a koupili jsme si vynikající fish&chips, které jsme si snědli na pláži u jezera za neustálých nenasytných pohledů dotěrných kachen.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Následující den jsme pojali spíše relaxačně a rozhodli jsme se navštívit místní levandulovou farmu, o které Veru básnila vždy, když jsme ji míjeli při naší cestě na free kemp. Za vstupné jsme zaplatili přibližně 150 Kč a místo vstupenky jsme dostali nálepku na tričko, aby bylo na první pohled vidět, kdo může vstoupit na farmu a kdo jen nakupuje v prodejně se suvenýry. Levandulová farma byla vskutku stylovým místem k návštěvě, jednotlivá políčka byla pečlivě upravená a občas se tam nacházely i zajímavé rekvizity, které byly jako stvořené k vyfocení. Jednalo se například o dveře uprostřed levandulí nebo fialově natřený starý traktor. Kromě pěstování levandulí tam také chovali spousty domácích zvířat jako lamy, prasata nebo skotský náhorní skot, a taktéž se starali o pár ovocných stromů a zeleninovou zahrádku. Nesmíme opomenout ani místní malochov včel, který produkuje autentický levandulový med, který jsme také mohli ochutnat (a který jsme si taktéž zakoupili).

Když jsme se dostatečně prošli a pořídili fotky, zašli jsme si do místní, rovněž velmi stylové kavárničky à la Provence, kde jsme si objednali konvičku levandulového čaje a oba jsme dostali i vynikající máslovou sušenku – jak jinak než s levandulí uvnitř. Venku jsme si také zahráli variaci na piškvorky. Jednalo se o obrovská barevná kolečka, která se shazovala do hracího prostoru. Byť to vypadalo, že hrací plocha není dostatečně velká na to, aby někdo zvítězil, tak se Tomovi povedlo Veru obehrát. Tuto návštěvu jsme si rozhodně užili a za utracené peníze to stálo. Potřebovali jsme si však najít jiný free kemp, jelikož tyto často mají omezení na počet nocí a my už jsme svůj limit vyčerpali. Přece nebudeme riskovat pokutu 3000 Kč. Při hledání jsme radostně zjistili, že místní úřady pro turisty v self-contained autech provozují jakési centrum služeb, kde je například možné doplnit pitnou vodu, zbavit se odpadu nebo se připojit na wifi. Největší výhru jsme však shledali v tom, že se v tomto centru nacházely také sprchy s teplou vodou a jejich použití bylo zcela zdarma.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po levandulí provoněném dni jsme byli plni sil, abychom se vydali na oblíbenou jednodenní túru na vrchol Roys Peak, který se svou nadmořskou výškou 1578 metrů vyčnívá nad jezerem. Věděli jsme, že tento výšlap je hodně populární a chtěli jsme mít jistotu parkovacího místa, proto jsme z kempu vyrazili již v šest hodin ráno s tím, že posnídáme až na parkovišti. K našemu překvapení bylo parkoviště už téměř zaplněné i takto brzy, ale stále na nás místo zbývalo. Uvařili jsme si ovesnou kaši a vyrazili na vrchol. Cesta na Roys Peak je hodně prudká a klikatá a čekalo na nás devět kilometrů jedním směrem s převýšením bezmála 1300 výškových metrů.

Musíme uznat, že na vrchol to bylo docela trápení, ale po cestě jsme byli odměněni asi nejlepšími výhledy na Wanaku, jaké jsme zatím viděli. Jelikož se jedná o cestu na soukromé půdě, neměli jsme ani nouzi o setkání s huňatými ovcemi, které vesele vypásaly okolní vegetaci. Po cestě bylo teplo a krásně svítilo sluníčko, na samotném vrcholu však foukal velice studený vítr, to už jsme museli vytáhnout i bundy. Vrchol však není to nejslavnější místo na této trase. Tím je malý výběžek kousek pod vrcholem, kde si turisté pořizují fotografie se známou scenérií. I my jsme se rozhodli zde ulovit fotku, ale cena byla celkem vysoká – skoro hodinová fronta čekání. Ta je způsobena hlavně některými turisty, kteří z nějakého důvodu potřebují mít 50 fotek ve všech možných pózách. Větší skupinky asijských turistů pak musí mít fotky každý s každým, takže se celé čekání jen prodlužuje. My jsme si udělali jen jedinou rychlou fotku a dostalo se nám uznání ostatních turistů, kteří čekali ve frontě za námi.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Když už jsme věděli o sprše zdarma, tak jsme ji samozřejmě po náročném výletu využili a již poněkolikáté udělali zastávku před jezerem Wanaka, kde jsme se posilnili dobrým jídlem. A nám nastal čas posunout se z Wanaky někam dál. Mohli jsme jet dále na jih, ale už jsme si nebyli jisti, že by nám to časově vycházelo, proto se právě Wanaka stala nejjižnější zastávkou našeho roadtripu a my jsme se vydali zpět na sever. Dalším bodem na naší cestě měl být národní park Mount Cook neboli maorsky Aoraki. Z Wanaky to bylo přibližně 150 kilometrů přes horský průsmyk Lindis Pass k tyrkysově modrému ledovcovému jezeru Pukaki, kde jsme vyhledali obrovský free kemp, který naskýtal nádherný výhled na nejvyšší horu Mount Cook. Pro nás to byl první moment, kdy jsme tuto majestátní horu uviděli a byli jsme z ní naprosto uchváceni.

• 

• 

Národní park Mount Cook

Ráno jsme trošku provětrali vrtule dronu a udělali pár záběrů na kemp a jezero Pukaki z ptačí perspektivy. Barva jezera vypadá jako upravená ve photoshopu, ale při jasném slunečním svitu byla skutečně takto tyrkysově modrá. My jsme vyrazili na cestu směrem do vesnice Mount Cook, která je výchozím bodem pro několik vycházkových tras. Silnice lemuje jezero Pukaki a je pouze jednosměrná, takže je nutné buď jet zpět ve stejný den nebo přespat v placeném kempu či hotelu. Zamířili jsme rovnou na start pohodové vycházky zvané Hooker Valley Track. Stezka vede téměř po rovině a po cestě jsou krásné výhledy na všechny okolní ledovce a samozřejmě horu Mount Cook.

Podle informační cedule se mělo jednat o vycházku na tři hodiny, my jsme ji však zvládli za něco málo přes dvě. Přešli jsme celkem tři visuté mosty a došli jsme k ledovcovému jezeru Hooker Lake, které má šedou barvu. Tato oku nelahodící barva je způsobena tím, že jezero vzniká přímo táním ledovce a voda s sebou bere i všechnu suť a kamení. Voda z tohoto jezera pak odtéká až do jezera Pukaki, suť se po cestě usazuje až vznikne nádherně tyrkysová barva. V oblasti se také nachází několik karových jezer, která vznikla v ledovcovém kotli po odtátí ledovce. U jednoho takového jsme se na zpáteční cestě zastavili a pořídili zajímavou fotku s odrazem hory Mount Cook v klidné vodě jezírka.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Cestu jsme zvládli rychle, takže jsme měli čas ještě na další zastávku. Tou byla vyhlídka na Tasmanův ledovec, který je největším novozélandským ledovcem. Vydrápali jsme se do velmi prudkého kopce a schodů, kde se nacházela vyhlídka a na první pohled jsme si nebyli úplně jisti, kde se má ledovec nacházet. Zřejmě jsme nebyli jediní, a proto tam byla nainstalována cedule s nápisem „Kde je ledovec?“. Ledovec je totiž pokrytý kamennou sutí a lze vidět jen jeho odtávající čelo.

Po cestě zpět k autu nás zaujala krátká odbočka k jezírkům nesoucím jednoduchý název Modrá jezírka. Když jsme došli k jednomu z jezírek, mysleli jsme si, že nás šálí zrak, jelikož jeho barva byla zelená. I zde však naštěstí byla nainstalována cedule s nápisem „Proč jsou Modrá jezírka zelená?“, která nám vše objasnila. K pojmenování jezírek došlo v polovině devatenáctého století, kdy byla jezírka naplňována tající vodou z ledovců, která byla tyrkysově modrá. V dnešní době je však ledovec značně menší a voda z jeho odtávání již k jezírkům nedosáhne. Proto jsou naplněna pouze dešťovou vodou, kde se daří řasám, a jejich barva je tedy zelená.

Blížil se večer a pro nás čas vyrazit zpět k jezeru Pukaki, kde jsme si ale vyhledali jiný free kemp, jelikož v tom předchozím bylo povoleno nocovat pouze na jednu noc. Po cestě jsme ještě zastavili na rovném úseku silnice a pořídili jsme si několik fotek s nejvyšší novozélandskou horou. Následně jsme zastavili na vyhlídce Peter’s Lookout, ze které je krásně vidět hora Mount Cook i jezero Pukaki. Tento výhled je hodně proslavený, protože se používá v mnoha propagačních materiálech z této oblasti.

• 

• 

• 

• 

• 

Následující den jsme si chtěli trochu protáhnout kosti, a proto jsme zvolili výšlap k horské chatě Mueller Hut. Trasa se zdála být malinko jednodušší než Roys Peak u Wanaky. Mělo se jednat o dvanáct kilometrů tam i zpět s převýšením 1000 výškových metrů, což je mnohem méně než osmnáctikilometrová trasa na Roys Peak a zpět. Navíc převýšení mezi začátkem a koncem trasy bylo o 300 výškových metrů méně. Ráno jsme tedy vstali opět brzy s tím, že snídat budeme až na parkovišti. Po 45 minutách jízdy jsme dorazili na stejné parkoviště jako předchozí den a uvařili si snídani. Byli jsme tam tak brzy, že se u nás zastavila kontrolorka, která zjišťovala, zda jsme nenocovali na parkovišti, což bylo zakázáno. Pouze jsme jí však řekli, že jsme teď přijeli a byla s touto odpovědí spokojena. Je vidět, že na Novém Zélandu (a speciálně na Jižním ostrově) je hodně věcí založeno na důvěře a prostě se předpokládá, že lidé dodržují zákazy, i když je zrovna nikdo nekontroluje.

Během snídaně jsme měli štěstí a mohli jsme pozorovat vysokohorského papouška Nestor kea, který se endemicky vyskytuje pouze v alpinských oblastech Nového Zélandu. Mnoho jsme si o tomto papouškovi přečetli a všude se psalo, že je velmi chytrý a rád okusuje všemožné věci, nejraději gumové. Lidé mají různé „veselé“ historky s tímto papouškem, například okousané těsnění kolem oken na autě, zničené podrážky od bot nebo v horším případě i ukradené klíče od auta, které byly volně položené na stole. Papoušci, které jsme tento den viděli, však byli poměrně plaší a nepřiblížili se k nám.

Nacházeli jsme se v nadmořské výšce 800 metrů a plni energie po vydatné snídani jsme se vydali na cestu. Začátek byl snadný, šli jsme po rovině po vyšlapané pěšince, když jsme došli k úpatí hory, kde začala trasa prudce stoupat. Nešli jsme však po cestě, nýbrž po schodech titulovaných jako „schody do nebe“. Nepočítali jsme je, ale z informační cedule jsme se dozvěděli, že jsme vyšlapali 2200 schodů, které nás vyvedly až do výšky 1250 m n. m. k naší první zastávce k odpočinku – karovým jezírkům Sealy Tarns. Někteří turisté si zvolili tato jezírka jako svůj cíl, jelikož z této výšky byl široký rozhled do okolní krajiny. My jsme však chtěli blíže k ledovcům a pokračovali jsme dále v cestě.

Schody skončily, cesta zmizela a trasa byla značena pouze orientačními oranžovými tyčemi. Bylo to tedy ve stylu „najdi si svou cestu sám“, museli jsme se totiž drápat po kamenech a suti až na vrchol. Na vrcholu jsme však byli odměněni výhledy i na druhou stranu a mohli jsme tak obdivovat protější ledovce. Zbývala nám již jen půlhodina k našemu cíli – k chatě Mueller Hut. Byla to téměř rovina a už jsme se tolik nebáli uklouznutí na ostrých kamenech, nicméně rozhodně by se nedalo říct, že jsme šli po stezce. Stále jsme museli přeskakovat po kamenech a hledat vhodnou cestu. Přibližně po čtyřech hodinách jsme dorazili k chatě, kde jsme si dali zasloužený oběd – přinesenou plechovku kuřecího masa s chlebem. Nejedná se totiž o žádnou chatu s občerstvením, ale slouží pouze jako noclehárna pro turisty. Jediné, co tato chata poskytuje, je tekoucí nepitná voda a suchá toaleta. Vše ostatní si musí turisté donést. Cena za přenocování na chatě je necelých 700 Kč, a i když noc uprostřed ledovců může být jistě zajímavá, přišlo nám zbytečné za ni platit, když se dá výlet zvládnout za jediný den tam i zpět. Zároveň jsme měli dostatek času na odpočinek a pozorování okolních vysokých štítů, kde se čas od času utrhla masa sněhu. To jsme pak měli pocit, že se nacházíme uprostřed hromové bouře, jak hlasitě se laviny řítily dolů.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po vydatném odpočinku jsme vyrazili na zpáteční cestu. Jelikož neexistovala varianta, jak z trasy udělat okruh, museli jsme jít po stejné trase i dolů. I když tedy trasa původně vypadala na podobně obtížnou jako u Roys Peaku, ve skutečnosti byla násobně náročnější kvůli těžkému terénu. Další výlety v oblasti národního parku Mount Cook jsme již neplánovali, a proto jsme se posunuli k dalšímu bodu našeho roadtripu, 100 kilometrů vzdálenému jezeru Tekapo. Náročný den jsme zakončili jak jinak než kalorickým hamburgerem s hranolkami a vychlazenou colou, ale byli jsme spokojeni, že nám po propršeném západním pobřeží konečně vycházelo slunečné počasí.