Stanovili jsme si týden v Aucklandu, abychom se po dlouhém letu trochu vzpamatovali – jet lag (pásmová nemoc) u nás bohužel fungoval od první chvíle příletu do Asie a ani u protinožců se nás nechtěl vzdát. Veru s jet lagem ještě zkušenosti neměla, o to víc trpěla. Nakonec jsme se však po pár dnech s jet lagem skamarádili. A protože nám vyřizování nezbytností celkem šlo, našli jsme si pár chvil na poznání největšího města.
Auckland je sice největší město co se týká rozlohy, ale jeho centrum je celkem malé. Tím myslíme centrum města, na které jsme zvyklí z Evropy – tzn. nějaké náměstí, kolem kavárny a malé obchůdky, blízký park či budovy kanceláří. Zbytek Aucklandu už vypadá jako několik poslepovaných vesniček, kde převládají typické rodinné domky s anglickými zahradami, sem tam narazíte na nějaký menší park a všude je klid.
Díky naší „paní domácí“ Jane jsme měli možnost zdarma navštívit Auckland War Memorial Museum, protože jako rezidentka drží kartičku, která umožňuje dvěma osobám prohlídku muzea zdarma. Takovou nabídku jsme nemohli odmítnout – vstup by nás jinak vyšel na cca 375 Kč za osobu. A protože nejsme zrovna muzejní typy, pravděpodobně bychom návštěvu tohoto muzea vynechali.

Muzeum má tři patra a má hodně co nabídnout – od raného osidlování Nového Zélandu pacifickými národy, usazování Maorů a přiblížení jejich kultury, přes dinosaury, starověk, asijskou kulturu (sbírka japonské keramiky) a formování Nového Zélandu (sopečná činnost), až po participaci v první a ve druhé světové válce. Bohužel jsme měli na prohlídku jen tři hodiny, což je škoda, a nestihli jsme tak projít patro, které se věnovalo právě světovým válkám, ale i tak se nám návštěva velmi líbila.
Vyobrazení ženy (pacifické národy) Marae (maorské posvátné místo určené k setkávání lidí za účelem schůzí, obřadů apod.) Tiki (typická maorská řezba humanoidní formy) Kostra tyrannosaura rexe Pták kivi (tři druhy, které žijí na Zélandu či blízkých ostrovech) Ochranný oblek pro vulkanology Miska na vodu či potraviny (pacifické národy) Součástí muzea byla i ukázka výbuchu blízké sopky (seděli jsme na gauči, televize symbolizovala výhled z okna, poslouchali jsme rádio, díky pohyblivé podlaze jsme cítili nárazy a otřesy – pokud by byla situace reálná, neměli bychom žádnou šanci na přežití)
Muzeum zavíralo v pět hodin a už patnáct minut předem jsme byli varováni a prakticky přinuceni k odchodu. Kousek od muzea jsme pak objevili zahrady se dvěma skleníky – Auckland Domain Wintergardens. Vše bylo volně přístupné, takže jsme šli potěšit naše oči (nebo alespoň ty od Veru).
Oba skleníky jsou ve viktoriánském stylu a byly otevřeny v roce 1913. První skleník je vyhřívaný a ukrývá v sobě tropické a teplomilné rostliny, zatímco ten druhý cílí na rostliny mírného podnebí, kde se střídají čtyři roční období. Skleníkům dominuje jezírko s fontánou a mramorovými sochami, po stranách pak pergoly s popínavými rostlinami. Celý komplex je úžasným a klidným místem k odpočinku.
Naplánovali jsme si také povinnou zastávku v Auckland Zoo, abychom se seznámili hlavně s místní faunou, kterou budeme s vysokou pravděpodobností potkávat na našich cestách, a abychom něco zjistili i o prostředí, ve kterém tato zvířata žijí. Malá část zoo byla sice uzavřená (a hlavně cesta, která uzavírala okruh, takže jsme museli celým zoo projít zpět na začátek), ale jako kompenzaci jsme dostali slevu na vstupném. Návštěva nás tedy vyšla na cca 285 Kč za osobu (na místo 360 Kč za osobu).
Zoo se nacházelo asi patnáct minut chůze od autobusové zástavky. My jsme si však všimli kolejí a jakési zastávky s jízdním řádem. Po pár minutách přemýšlení, o co asi jde, jsme v dálce uviděli „Barborku“. Rozhodli jsme se, že do zoo přijedeme stylově a na jízdu obětujeme i těch 30 Kč (za osobu), které to mělo stát. Ve voze jsme si mohli přečíst, jak tato „Barborka“ funguje, jak dlouho už je v provozu apod. Když pak za námi přišel prodavač jízdenek, průvodčí a řidič v jedné osobě a ptal se nás, kam pojedeme, na naši odpověď jen mávl rukou a žádné jízdné po nás nechtěl (jednalo se jen o jednu zastávku). Tomuto pánovi ještě jednou děkujeme!
Aucklandské zoo bylo o něco menší než zoo v Singapuru a taky méně „exotické“. Prakticky zde nebyla zvířata, která bychom nemohli spatřit v naší zemi (kromě části s místní faunou), to však neměnilo nic na tom, že se nám návštěva líbila. Ve výbězích jsme mohli pozorovat vybraná zvířata z Afriky, Jižní Ameriky, Austrálie nebo ze Srí Lanky. V současné době navíc zoo staví další část, kde umístí zvířata z jihovýchodní Asie. Podle plánů a náčrtů to vypadá na velmi moderní část.
Podobně jako jsou u nás v poslední době trendy průchozí výběhy, i tady nám bylo umožněno do některých nahlédnout. Ocitli jsme se tedy např. mezi horskými papoušky kea, v typickém novozélandském lese plném ptáků nebo mezi klokany a emu. Nejvíce „paf“ jsme však stejně byli z části zoo, která se věnovala mj. i ohroženým (a často endemickým) místním druhům zvířat.
Nový Zéland se po dlouhou dobu vyvíjel v izolaci, byl obýván prakticky pouze hmyzem, plazy a ptáky. Zřejmě i toto složení mělo vliv na vznik velkého počtu nelétavých ptáků, kterým se zde dařilo díky chybějícím predátorům. Mnoho druhů těchto nelétavých ptáků už však vyhynulo nebo jim hrozí vyhynutí (na jejich udržení existují různé záchranné projekty), protože jsou likvidovány dovlečenými škůdci (kočkami, psy, krysami, vačicemi, lasicemi apod.) a nemohou se proti nim sami bránit.
Smutným příkladem je nelétavý pták kivi, symbol Nového Zélandu (a kdysi jeho běžný obyvatel). Vzhledem k tomu, že se jedná o nočního a velmi plachého ptáka a míst, kde tento pták pobývá, je málo, chtěli jsme ho vidět alespoň v zoo a to se nám povedlo (jen jsme si museli vyčíhnout čas krmení). Podobný osud spolu s kivi ptákem sdílí i nelétavý noční papoušek kakapo (údajně posledních 100 kusů ve volné přírodě), papoušek kaka či jediný horský papoušek kea. Jedná se navíc o endemické druhy, to znamená, že se nevyskytují nikde jinde na světě.
Bohužel, nemáme žádné kvalitní fotografie kivi ptáka, jelikož v pavilonu byla úplná tma – až na malá kulatá světýlka na stropě, která vypadala jako noční obloha, a kivi pták byl celkem neposedný. Kromě kiviho jsme mohli v tomto nočním pavilonu pozorovat i další živočichy, např. největší a nejtěžší hmyz na světě – weta (opět se jedná o endemita), endemického velkého šneka nebo endemického sladkovodního úhoře.
Nový Zéland obývá mnoho druhů ptáků, z nichž zhruba 70 je endemických. My jsme se v zoo díky průchozí voliéře umístěné v lese seznámili např. s malým papouškem kakariki (ohrožený), se zpěvným ptákem tui (endemit, lze jej spatřit ve volné přírodě), s velkým lesním holubem kereru (endemit, lze jej spatřit ve volné přírodě) nebo s dalším zpěvným ptákem korimako (endemit, lze jej spatřit ve volné přírodě).
Vedle průchozí voliéry jsme mohli nahlédnout do typické lovecké chatičky, kolem které protékal potůček. Chatka pak ukrývala další voliéru, kterou spolu sdíleli horská kachna whio (endemit, ohrožená, žije pouze ve výše položených oblastech při rychle plynoucích tocích, vzácná ke spatření ve volné přírodě), slípka takahe (endemit, ohrožená, dříve považovaná za vyhynulou, vzácná ke spatření ve volné přírodě) a slípka pukeko (lze ji spatřit ve volné přírodě).
Nový Zéland však není domovem pouze okřídlených tvorů, můžeme zde najít pěknou řádku gekonů, žab, ještěrek nebo tzv. živoucí fosilii Tuataru (ta je však chráněna a žije pouze na několika ostrovech Nového Zélandu). My jsme se mohli na jejich zástupce podívat pěkně zblízka. Nejzajímavějším tvorem byla bezesporu Tuatara. Tento tvor se totiž na planetě proháněl už s pravěkými dinosaury! Na temeni hlavy má také třetí oko, které lze vidět pouze u mladých jedinců a vědci dodnes netuší, k čemu toto oko slouží.
Na Novém Zélandu také nežijí vůbec žádní hadi a jediným (původním a endemickým) jedovatým tvorem je pavouk katipo (příbuzný černé vdovy), jeho kousnutí je však velmi bolestivé, ne smrtící. Jedná se ale o ohrožený druh, setkání s ním je vzácné. A když už jsme u členovců, při procházení kolem vysokých tráv u voliéry s ledňáčkem si na nás vyskočila nymfa kudlanky jihoafrické. Jedná se o zavlečený druh kudlanky, avšak lze tady narazit i na domácí kudlanku novozélandskou, která je té jihoafrické velmi podobná (liší se pouze modrými tečkami na předních končetinách).
Co se týká vodních živočichů, lze zde pozorovat několik lachtaních kolonií, některé druhy tučňáků (nejběžnější je tučňák modrý a s jeho 30 až 40 cm se jedná o nejmenšího tučňáka na světě) a při troše štěstí lze v určitém období spatřit i migrující velryby. Velrybu v zoo pochopitelně neměli, takže jsme se spokojili s hravými lachtany a malými tučňáky.
Díky návštěvě zoo jsme měli větší povědomí o tom, na která zvířata můžeme během našeho pobytu narazit, a když jsme později vyráželi na výlety, vždy jsme bedlivě pozorovali okolí. Ve volné přírodě jsme tak několikrát viděli maorského holuba, tui zpěvného a medosavku novozélandskou (korimako), horského papouška kea, slípku pukeko, tučňáka modrého, lachtany, a dále také chřástala australského (který nám i vlezl do auta), křepela kalifornského, ústřičníka velkého, kormorána velkého, pávíka popelavého, flétňáka australského, ale i divoké prase nebo divokou kozu. A tímto výčet spatřených zvířat zdaleka nekončí 🙂
Díky poloze Aucklandu jsme se také rozhodli navštívit jeden z blízkých sopečných ostrůvků, Rangitoto. Na internetu jsme si zjistili čas vyplutí první a poslední lodě a podle této informace jsme si naplánovali možnou trasu po ostrově. Bohužel, během pracovního týdne moc času na prozkoumání ostrova není, protože první loď vyplouvá v 9:15 a poslední loď odplouvá už v 15:30. Plavba trvala asi půl hodinu a za lístek jsme zaplatili cca 585 Kč za osobu.

Ráno jsme se tedy vypravili do přístavu koupit lístek na loď, k našemu překvapení jsme však u přepážky zjistili, že lístky na první loď už jsou vyprodané. Zde musíme podotknout, že nás velmi nemile zradil internet, protože jsme se nikde nedočetli, že se lístky daly koupit on-line už v předstihu. My jsme tak narychlo přemýšleli, jestli se nám výlet vyplatí, protože další loď vyplouvala až za hodinu a čtvrt. Nakonec jsme si však lístky koupili s tím, že když nic jiného, alespoň si vyšlápneme na sopku.
Ostrov Rangitoto je unikátní tím, že je neobydlený, a navíc se jedná o tzv. pest-free ostrov. To znamená, že ostrov je kontrolovaný, podařilo se na něm buď úplně nebo ve velké míře vyhubit všechny predátory (vačice, krysy, myši, kočky apod.) a tím zvýšit šance na obnovení populace původních ptáků a jiných zvířat, případně se zde vysazují úspěšně odchované původní druhy zvířat. Vstup na ostrov je navíc podmíněn tzv. bio kontrolou. Pest-free ostrovů a lokalit je na Novém Zélandu několik, jsou součástí ambiciózního projektu Predator Free 2050, který tímto bojuje proti dovlečeným škůdcům (ať už živočišného nebo rostlinného původu).
Také my jsme prošli bio kontrolou, která spočívala v tom, že jsme si měli důkladně zkontrolovat batohy, zda v nich náhodou nevezeme nějaké škůdce (myši, mravence, krysy). Dále jsme si museli na určených místech pořádně vykartáčovat boty a zbavit je veškeré hlíny a nečistot. Toto opatření se dělá hlavně proto, že půdou (ve které mohou být obsaženy mikroskopické částečky parazitických hub) se mohou také šířit nemoci, které napadají rostliny – např. nemoc kauri dieback (má za následek vymírání prastarých kauri stromů).
Po kontrole už nám nic nebránilo nalodit se a užít si plavbu. Při jízdě zpátky navíc Veru z lodě zpozorovala na hladině oceánu i tučňáka. Na ostrov Rangitoto jsme dopluli kolem jedenácté, tudíž už jsme neměli moc času a původní trasu (která vedla přes vrchol sopky a kolem ostrova) jsme museli změnit.

Vystoupali jsme tedy na sopku do výšky 260 m. n. m., a i když se to nezdálo, výstup nám zabral zhruba hodinu. Terén nebyl zrovna nejjednodušší, kráčelo se po lávové krajině a všudypřítomné horko nám při výstupu taky nepomáhalo. Byli jsme však odměněni nádhernými výhledy na okolní ostrovy a na blízký Auckland. Díky sopečné krajině se na ostrově daří i endemickým stromům zvaným pohutukawa, které v prosinci začínají kvést, a proto se jim říká „vánoční stromy“. My jsme se mohli kochat jejich červenými květy, které jsou tvořeny tyčinkami.
Obešli jsme si celý kráter sopky a poté jsme sešli níž, protože při výstupu jsme si všimli cedule s označením „lávové jeskyně“. Na cestu zpátky k lodi jsme ještě měli čas, takže jeskyně přímo vybízely k jejich prozkoumání. Neměli jsme sice s sebou čelovky, ale vystačili jsme si i s mobily. A kde byla taková tma, že nešel vidět ani proužek světla na konci, tam jsme se neodvážili – jednak byly jeskyně celkem úzké, druhak se Veru bála pavouků. A když se přiblížil čas našeho odjezdu, „kochacím“ tempem jsme vyrazili směr přístavní molo a zpět do Aucklandu.
Večery jsme trávili povídáním si s Jane, což jsme brali jako lekce novozélandské angličtiny zdarma. Jane byla velice milá a vždy se zajímala o to, co jsme ten den dělali nebo jaké máme plány a sama nám dala několik tipů na výlety či výborné jídlo. Také nám dala ochutnat svůj vynikající domácí „shortbread“ (máslové sušenky ke kávě nebo čaji), který jsme jí vychválili. Druhý den už jsme měli připravenou krabičku s dalšími čerstvými sušenkami!

Jane pracovala jako zdravotní sestra v hospicu, nějakou dobu pracovala v rámci Lékařů bez hranic i v Abú Dhabí. Byla velmi inteligentní, měla široký rozhled a konverzace s ní byly vždy na úrovni. Podobně jsme si notovali i s jejím přítelem, který pracoval jako vysokoškolský profesor na univerzitě vyučující ekologii a ochranu životního prostředí (Veru nemohla být více spokojenější). Probrali jsme spolu různá témata a dověděli se i něco o životě na Novém Zélandu.
Naše večerní seance pak Jane posunula ještě o úroveň výš, když pro nás připravila honosnou večeři. Měli jsme na grilu dělané hovězí steaky, kuřecí špízy, pečené brambory a zeleninový salát s avokádem a ořechy. Ten večer se konverzace točila různými směry, probrali jsme i naše rodiny, zhodnotili život v Evropě a život na Novém Zélandu a vypili jsme u toho tři láhve vína (no dobře, tu poslední láhev už Jane rozdělila jen mezi Veru a Toma, Češi se prostě nezapřou). A byl to nezapomenutelný zážitek!
A poslední věc, která byla ten týden v Aucklandu super, byla doprava místními autobusy zdarma. Řidiči MHD totiž zrovna stávkovali, a místo, aby nepřišli na jeden den do práce (jako se to děje v Česku), zvolili raději nevybírat pro svou společnost za dopravu peníze. Tato stávka trvala bezmála měsíc a my jsme tak ušetřili nemálo peněz. Týden v Aucklandu jsme si opravdu užili a stálo to za to!
moc pekne a Tomik tam je opravdu tak čisto a takovy poradek?
Libuš, většinou je tady pořádek a to i přesto, že na některých místech vůbec nejsou odpadkové koše a jsou tam cedule, že si máš odpadky odnést. Ale samozřejmě i tady se občas najdou na zemi pohozené plechovky nebo nějaké obaly od jídla a podobně. Budeme o tom psát v některém z příštích článků, protože nás to samotné překvapilo – na veřejných místech (jako třeba u pláže nebo parkoviště u nějaké přírodní zajímavosti) někdy nejsou vůbec koše a někdy jsme měli problém, kde vyhodit odpadky, které jsme už dlouho vozili v autě.
Ahoj Veroniko a Tome,opět napsané krasne,a dlouhé komentáře,nádherná příroda,rostliny,zvířata i oblasti Aucklandu,i ta paní Jane s přítelem vypadají sympatičtí na té fotce,aspoň budete mít pěknou památku a vzpomínky.Ať se Vám daří na dalších cestách,hlavně ve zdraví a mooc Vas pozdravujeme.Ahojki! Zdraví Strejda a babi.😰🙋🍀