Northland – část druhá

Po dvoudenním treku jsme si chtěli trochu odpočinout a naplánovat další výlety. Dva dny jsme strávili přejezdem a odpočíváním na free campech k poloostrovu Aupouri, což je „nejsevernější“ výběžek (pevninského) Nového Zélandu. Na druhém z free campů nám dělali společnost i místní kohouti, kteří zřejmě nikomu nepatřili a vzhledem k tomu, že free camp byl hned u celkem frekventované silnice, dodnes je nám záhadou, že kohouti stále žijí. I kvůli nepřetržitému kokrhání už od pěti hodin rána.

Ninety Mile Beach

Na konec poloostrova Aupouri se dá autem dojet hned dvěma možnými silnicemi. První silnice vede skrz poloostrov s výhledy na písečné duny, travnaté pastviny a kopce. Druhou oficiální silnicí, která je hojně využívána v době uzavření té první (např. při hrozících sesuvech půdy či při záplavách), je osmdesát osm kilometrů dlouhá pláž jménem Ninety Mile Beach.

Tato pláž/silnice má sice v názvu svou délku – devadesát mil, ale ve skutečnosti je dlouhá „pouze“ padesát pět mil (88 km). Pojmenování této pláže totiž vzniklo v době, kdy se lidé ještě přepravovali na koních. A právě tito lidé měli spočítáno, že jejich kůň je schopen urazit za den zhruba třicet mil. Překonat tuto pláž jim trvalo tři dny, proto se domnívali, že je dlouhá právě devadesát mil. Nepočítali však s tím, že písčitý terén je náročnější, koně zpomaluje a oni tak vlastně ujedou mnohem méně 🙂

Původně jsme neplánovali se hned vydat na tuto pláž a přejet ji, protože jsme opět neznali dobu odlivu. A opravdu se nedoporučuje vydávat se autem na pláž v jinou dobu, protože ne zrovna málo aut v tekutém písku uvízlo a bylo spolknuto mořem. Ale, když už jsme jeli kolem a viděli ceduli odkazující na Ninety Mile Beach, zvědavost v nás přerostla a my si řekli, že přijedeme k pláži blíž a omrkneme ji. Tak nějak jsme očekávali, že před pláží bude nějaké parkoviště, takže jsme jeli stále blíž a blíž k pláži, nevšímajíce si (obrovské) cedule, že je výrazně doporučeno pláž sjíždět s 4×4 auty a nedoporučuje se cestovat v campervanu.

My jsme stále očekávali to parkoviště, takže jsme bez rozmyslu rovnou vjeli do vyjetých kolejí v písku, odkud už nebylo cesty zpět. Po zhruba deseti sekundách strávených na slavné Ninety Mile Beach jsme s naším campervanem zapadli a začali jsme přemýšlet, jak s touto situací naložíme. Ani jsme nestačili naše mozkové závity zahřát a už se k nám z dálky řítilo 4×4 auto s místními, kteří pohotově vytáhli lano a začala operace „zachraňte hloupé backpackery“. Po pár minutách marné snahy vytáhnout náš těžký vůz se nakonec zadařilo. Místní si zavtípkovali na náš účet (což bylo férové), popřáli nám hodně štěstí, ujistili nás, že tato doba je vhodná pro přejetí pláže a odfrčeli do dáli.

Po této zkušenosti už jsme nechtěli moc riskovat, takže jsme bedlivě pozorovali, kudy jedeme a jestli jsou v okolí stopy po vozidlech. Pláž byla opravdu široká, takže vyhnout se protijedoucím vozidlům byla hračka. A my jsme začali googlit, jestli se nám vůbec podaří dostat se na její konec. Pláž měla několik vjezdů/výjezdů pro vozidla a čím dále na sever, tím obtížnějšími se stávaly. Konec pláže už byl pak sjízdný údajně jen pro 4×4 auta. Rozhodli jsme se, že na konec jezdit nebudeme, a že zkusíme vyjet nejbližším výjezdem (cca 20 km), kde, za příznivých podmínek, by to mělo být možné.

Když jsme k výjezdu dojeli, šli jsme si po svých zkontrolovat, zda bude možné písek přejet a z pláže se vymanit. Nicméně, výjezd byl hodně úzký a prosetý hlubokými vyjetými kolejemi. Nikde žádná auta, takže jsme nechtěli riskovat další zapadnutí bez možnosti pomoci. Obrátili jsme auto a vydali se zpátky. Po cestě jsme si všimli kusu desky, který by se nám třeba mohl hodit při zapadnutí, tak jsme si ho vzali s sebou. Taky jsme si pomocí Googlu udělali rychlokurz na jízdu po písku/dunách, abychom byli tentokrát chytřejší.

Opět jsme si šli zmapovat situaci a zvolit co možná nejbezpečnější úsek na zdolání. Do nejhlubšího místa jsme umístili naši ukořistěnou desku, znovu jsme si prošli trasu, kudy přesně povedeme auto a prodiskutovali jsme i rychlost vozidla. Tom řídil, Veru z venku navigovala a modlila se, abychom nemuseli shánět pomoc. Náš plán vypadal celkem perfektně, ale i tak jsme zůstávali skeptickými. Auto se rozjelo a mířilo z pláže ven. Překonalo nejhorší úsek a my už jsme věděli, že jsme z toho venku. Uf.

Maják Cape Reinga

Na konec poloostrova Aupouri jsme se tedy raději vydali po klasické silnici. Tam už na své návštěvníky čekal maják, ke kterému od parkoviště vedla štěrkovitá cesta s překrásnými výhledy. Tento maják, pojmenovaný po mysu, na kterém byl vybudován, Cape Reinga, je pomyslným nejsevernějším bodem pevninského Nového Zélandu (z pohledu přístupnosti). Ve skutečnosti je nejsevernějším bodem Surville Cliffs (o cca tři kilometry), ale tento bod není přístupný veřejnosti, pouze se speciálním povolením. Mys Cape Reinga je také místem, kde se střetává Tasmanovo moře (ze západu) a Tichý oceán (z východu) a lze zde pozorovat vodní víry.

• 

• 

• 

• 

• 

Okruh Te Werahi

Den nám opět rychle utekl, a protože na poloostrově žádný free camp není a my jsme na něm ještě chtěli zůstat, uchýlili jsme se do nedalekého placeného kempu (noc nás stála cca 200 Kč za osobu). Kemp byl sice dle našeho názoru nic moc (suché toalety, venkovní studené sprchy, bez elektřiny a bez signálu, nerovný terén na zaparkování auta), ale na přespání nám stačil.

Následující den jsme si chtěli vyzkoušet místní aktivitu – sjíždění písečných dun na tzv. sandboardu. Nicméně, opravdu hodně foukalo, a sjíždění dun se ve velkém větru moc nedoporučuje, protože to není zrovna příjemné (chápeme proč, stačil nám ostrý písek v očích, když jsme zdolávali menší duny na Ninety Mile Beach). Řekli jsme si tedy, že počkáme na odpoledne, třeba bude lepší počasí, a mezitím vyrazíme na šestnáctikilometrový okruh zvaný Te Werahi Loop Track.

Čím dále jsme po trase kráčeli, tím více jsme měli pocit, že překračujeme několik kontinentů. Okruh začínal u malého parkoviště u travnaté pastviny. Museli jsme vlézt do velké ohrady s krávami, ale ty si více všímaly šťavnaté trávy než nás. Po zelené pastvině na nás čekal manukový háj (neboli balmín metlatý), z jehož květů se zde vyrábí bezkonkurenční med (manukový med se dá sehnat i v Česku).

• 

• 

• 

Les nás vyvedl k mokřadu, kde bylo rákosí vyšší než my sami. Naštěstí, skrz něj vedla dřevěná lávka, a tak jsme přešli suchou nohou. Za mokřadem už se hrdě pnuly písečné duny prorostlé ostrou trávou, z jejichž vrcholků už jsme dohlédli na blízkou pláž zvanou Te Werahi a Tasmanovo moře. Z vrchu dun vypadala pláž malinká, ale když jsme sešli na její úroveň, nějakou dobu nám trvalo, než jsme ji celou přešli.

• 

• 

• 

• 

• 

Celá trasa byla značená oranžovými trojúhelníky na dřevěné tyči, které byly od sebe docela dost vzdálené, někdy bylo celkem těžké odhadnout, kudy trasa vede. Na druhou stranu, člověk měl mnoho prostoru k prozkoumávání okolí, mohl jít, kam se mu jen chtělo, a hra „najdi si svou tyčku“ byla docela zábavná 🙂

Po odpočinku jsme z pláže Te Werahi začali stoupat po „zkamenělých“ dunách (které jsme si sami pro sebe pojmenovali jako duhové hory, protože na slunci hrály všemi barvami) až na vrchol pobřežního hřebene s nízkým porostem. Po cestě bylo možné ještě sejít k mysu a majáku Cape Van Diemen, ale byla by to dlouhá zacházka, a my jsme chtěli jít zkusit sandbording.

Pospíchali jsme tedy zpátky k parkovišti, přes kopce písečných dun, další mokřad, manukový les a pastvinu s krávami, kde jsme nemohli najít další značku. Podle chytrých hodinek jsme alespoň věděli směr parkoviště, takže jsme se vydali skrz pastvinu do kopce. Na jedné straně se však pastvina změnila v močál a před námi se objevil elektrický plot. S ladností hadí ženy jsme ho podlezli (z filmu Slunce, seno, … totiž víme, že se nevyplácí takový plot přelézat). Ocitli jsme se na další pastvině, kde po zvířatech nebylo ani vidu, ani slechu. Tentokrát jsme se začali modlit, aby to nebyla ohrada s býkem (protože pro Veru s červeným batohem by to nevypadalo dobře).

• 

• 

• 

• 

• 

Naštěstí, nikde jsme žádného býka nezpozorovali. Parkoviště už bylo nedaleko, jen jsme si po cestě museli ohradu otevřít (snad to nebyl nelegální úkon) a zase ji zabezpečit. K autu jsme tedy došli živí a zdraví a cítili jsme se jako Frodo Pytlík na jeho cestách. Co nás mrzelo byl ale fakt, že vítr se za celou tu dobu vůbec nezmírnil a my jsme se tak museli se sandboardingem rozloučit. No, alespoň jsme měli dostatek času dojet na náš známý free camp s kohouty.

Les Waipoua s kauri stromy

Další den jsme se rozhodli navštívit jednu z největších rezervací, kde ještě žijí prastaré kauri stromy (neboli damaroň jižní). V tomto lese se také nacházejí dva z nejstarších kauri stromů na Novém Zélandu (jejich stáří se odhaduje až na 2000 let). Počasí nám sice nepřálo, buď pršelo, nebo mrholilo, a byla celkem zima, ale ani tak nás to neodradilo.

Prvně jsme se vydali ke kauri stromu, který nesl jméno Tane Mahuta a čněl do výšky 51,5 metrů. Mysleli jsme si, že si ke stromu budeme muset zajít, než ho najdeme, ale když jsme okolo parkoviště uviděli mnoho asijských turistů, věděli jsme, že strom bude blízko a nečeká nás žádná dlouhá procházka lesem. A opravdu, okruh okolo stromu trval zhruba patnáct minut. Nicméně, strom to byl opravdu majestátní.

• 

• 

• 

Poté jsme se vydali ke druhému kauri stromu, který byl pojmenován Te Matua Ngahere a široký byl 16,41 metrů. Celou rezervací Waipoua nebylo možné volně procházet, u každého možného vchodu do lesa byla umístěna čisticí stanice na obuv, protože nemoc kauri dieback se rozšířila už i tady. Tuto nemoc stromů kauri způsobují plísně, které napadají strom. Postupně strom ztratí veškerou svou zeleň a nakonec uschne a odumře. Na tuto nemoc zatím Nový Zéland nemá lék, proto, když se nemoc objeví ve větší míře, jednotlivé úseky lesa, kam se lidé mohou vydat a obdivovat tyto stromy, se pro veřejnost uzavřou.

Bohužel, toto se stalo i nám. Když jsme přijeli ke vchodu do lesa, kde bylo možné vydat se třemi možnými stezkami za kauri stromy, pouze jedna stezka byla otevřená, s druhým nejstarším kauri stromem Te Matua Ngahere. Bylo zde o poznání méně lidí, protože cesta k tomuto stromu trvala asi půl hodiny. Stezka vedla po dřevěných chodníčcích, protože kauri stromy nemají hluboké kořeny a přenos nebezpečné plísně by tak byl jednodušší. My jsme si procházku touto „džunglí“ velmi užili, protože jsme po cestě mohli pozorovat velké množství těchto zvláštních stromů.

• 

• 

• 

Vánoce

Z rezervace Waipoua jsme se přesunuli na free camp do největšího města Northlandu, zpátky do Whangarei. Free camp byl umístěný ve městě na parkovišti u turistického centra, hned u rušné silnice, ale v noci byl klid. Probudili jsme se do vánočního rána, a protože byl speciální den a v turistickém centru se dalo za malý poplatek (cca 30 Kč) i osprchovat, rozhodli jsme se ze sebe opět udělat civilizovaně vypadající lidi.

Neměli jsme v plánu nic důležitého, pouze najít pěkné místo, kde bychom Vánoce oslavili, a samozřejmě výrobu tradičního bramborového salátu s rybou. A taky jsme si chtěli vyprat. Po teplé sprše jsme se vydali na nákupy, přičemž v obchodě se nedalo skoro hnout, kolik tam bylo lidí, natož zaparkovat. Úkol nakoupit na štědrovečerní večeři jsme však úspěšně splnili. Už nám zbývalo jen najít pěkné místo.

A protože kousek od města byly vodopády Whangarei, které jsme navštívili a přilehlý parčík se nám líbil, rozhodli jsme se zkusit naše štěstí a zajet na free camp hned vedle vodopádů (free camp byl totiž pouze pro dvě vozidla). Naštěstí, jedno místo bylo volné, a tak jsme se hned pustili do přípravy bramborového salátu a začali se těšit na večer. Nicméně, když se začalo smrákat, začaly se v parku objevovat podivné existence, které se s přibývající tmou začaly i hlasitě projevovat.

Necítili jsme se úplně dobře, takže jsme si nakonec řekli, že raději odjedeme a najdeme jiné místo. Přesvědčil nás v tom i fakt, že tam byli drzí mravenci, kteří si dovolili vlézt do hrnce s bramborovým salátem i přes pokličku (nechali jsme totiž hrnec vychladnout venku). Na mysl nám padla menší štěrková plocha u cesty a kousek od oceánu, kde bylo dostatek zeleně, klidu a piknikových stolů. Nebyl to sice free camp, ale v oblasti, kde jsme pobývali, jsme mohli legálně v autě přespat kdekoli to bylo možné.

Toto místo jsme objevili zcela náhodou, když jsme oblastí předtím projížděli a měli jsme problém sehnat free camp. Navíc, na Vánoce zde nikdo nebyl a tak jsme měli tuto plochu sami pro sebe. K salátu jsme si usmažili místní rybu hoki (neboli treskovník novozélandský), štědrovečerní tabuli jsme si užili s výhledem na oceán a mangrovy a připili jsme si vynikajícím vínem. Večer jsme pozorovali hvězdnou oblohu a nakonec jsme ulehli do peřin.

Jeskyně Waipu

Když jsme čerpali informace o Novém Zélandu z přednášek lidí, kteří jej navštívili, snad všichni se zmínili o jeskyních, ve kterých žijí tzv. glow worms (světélkující červíci). A když jsme viděli fotky, řekli jsme si, že tohle rozhodně musíme vidět na vlastní oči. Nechtěli jsme se však účastnit masové tour, i když jsme věděli, že zaplatit takovou atrakci bude nejspíše znamenat vidět největší koncentraci těchto červíků na jednom místě (jako např. v jeskyni Waitomo).

My jsme to však chtěli pojmout dobrodružnou cestou a najít veřejně přístupnou jeskyni, kde se tito „červíci“ vyskytují. Jednak jsme si je chtěli najít sami, druhak jsme v jeskyni chtěli strávit tolik času, kolik my sami budeme chtít. K našemu překvapení, jedna taková jeskyně se nacházela zhruba tři čtvrtě hodiny autem, a tak jsme se k ní po Vánocích vydali.

Vchod do jeskyně Waipu se nacházel kousek od parkoviště hned za loukou u skupinky stromů. Kdybychom na dálku neviděli ceduli, ani bychom si nenápadného vstupu nevšimli. Do ústí jeskyně jsme museli slézt přes kameny a skálu. Ocitli jsme se v širokém dómu se stalaktity, kam ještě dopadalo světlo z venku. Abychom viděli červíky, museli jsme hlouběji do jeskyně. A to znamenalo vlézt do ledové vody (zhruba do půlky lýtek) a posunout se dál. Chvíli jsme se brodili vodou, než jsme vstoupili do většího jeskynního sálu, kde se nám po zhasnutí čelovek naskytla úchvatná podívaná. Bylo to, jako bychom se ocitli pod nádherně zářící noční oblohou.

• 

• 

• 

Světlo ve skutečnosti neprodukují malí červíci, ale larvy hmyzu bedlobytky novozélandské, která je příbuzná komára. Jedná se o světový unikát, protože tento hmyz se vyskytuje pouze na Novém Zélandu, a kromě temných jeskyní ho můžeme spatřit i v temných lesích. Larvám ze zadečků visí hedvábné šňůrky, na kterých ulpívají jejich tělní tekutiny ve formě lepivých kuliček. S pomocí světla pak lákají svou kořist, která se na kuličky přilepí a larva ji sežere. Pokud si tedy pozorný návštěvník těchto šňůrek všimne, je to známka toho, že bedlobytka je přítomná (ne vždy totiž svítí).

• 

• 

My jsme se na tento hvězdný strop nemohli vynadívat. Nekonečnou tmu a ticho rušili jen stále přicházející a odcházející návštěvníci (jednoznačně nejhoršími byla skupina asi deseti Indů, kteří ani po půl hodině „selfíčkování“ s plným světlem stále neměli dostatek fotografického materiálu, tak si z jeskyně udělali alespoň svůj „meeting point“ a hulákali na sebe jako na nějakém tržišti). Postupně jsme začali ztrácet svou trpělivost a řekli jsme si, že zkusíme zajít ještě hlouběji do jeskyně.

Znovu jsme tedy vkročili do ledové vody (tentokrát měla Veru vodu do půli stehen) a bedlivě pozorovali, jestli neuvidíme nějaké úhoře, kteří v podzemní vodě žijí. Bohužel jsme žádné neviděli. Brzy se začal strop snižovat a stěny zužovat. Prošli jsme jeskynní uličkou a objevili jsme se v malém jeskynním sále, kde jsme mohli obdivovat další hvězdnou podívanou, tentokrát jen s rodinkou Francouzů, ale vzájemně jsme se nijak nerušili. Ještě jsme prozkoumali okolí, zda se dá postoupit dále, ale objevili jsme už jen velmi úzkou jeskynní chodbičku a přitékající podzemní vodu. Nakonec jsme se tedy vrátili zpět na povrch a hřející slunce ještě stále okouzleni tím, co jsme právě viděli.

• 

• 

• 

U parkoviště se nacházela toaleta i venkovní sprcha, kterou jsme využili na očištění zabahněných bot a kalhot. A jelikož jsme byli celkem zmrzlí, oběd jsme si užili na louce, kde jsme si chtěli nechat pořádně prohřát kosti sluníčkem. Nemělo to však dlouhého trvání, protože se do nás hned pustily tzv. sandflies (písečné mouchy), což jsou malé, otravné mouchy, které sají krev. Takže jsme rychle dojedli a mazali jsme zpátky do auta směr free camp. Free camp byl součástí parkoviště hned kousek od pláže a oceánu, a protože jsme měli čas, mohli jsme si lehnout na deku na sluníčko, pozorovat oceán a číst si knihu.

Vesnice Puhoi

Následující den jsme se vypravili do malé vesničky Puhoi, kterou v podstatě založili naši krajané. Jednalo se o skupinu dvaaosmdesáti německy hovořících občanů z okolí dnešního města Stod (tehdy Staab, které bylo součástí Rakouského císařství), kteří se rozhodli opustit své dosavadní životy a vydat se do neznámé země, kde jim byla nabídnuta půda a nový život. Měli se tak stát novými, plnohodnotnými obyvateli Nového Zélandu. Roku 1863 tedy všichni společně opustili město Stod, nalodili se na loď a odpluli do neznáma. Břehů Nového Zélandu pak dosáhli po čtyřech měsících plavby.

Mnoho původních budov se zachovalo, proto jsme se chtěli dozvědět, jak tito lidé žili, jaké měli zázemí apod. V budově, která kdysi sloužila jako katolická základní škola, se nyní nacházelo muzeum, kde jsme se dověděli mnoho o životech těchto lidí, kteří na Nový Zéland dopluli. Součástí muzea byl i model původní vesnice Puhoi. Vstupné do muzea nás vyšlo na cca 75 Kč za osobu. Paní majitelka (farmářka) si pak s námi ještě hodinu povídala (popravdě to byl spíše monolog) a ukázala nám rodokmeny lidí, kteří zde připluli. Také jsme se dověděli informace o jejích sousedech, rodině, farmaření, politické situaci, ekologii a mnoho dalšího.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A protože nám u prohlídky pořádně vyhládlo, vydali jsme se do blízké hospody, kde jsme si nechali natočit i velkou Plzeň. Pravda, sice to bylo asi nejdražší pivo v našem životě (cca 200 Kč za jeden půllitr), ale mít kousek domova na druhé straně světa za to stálo! Na alkohol už jsme nebyli zvyklí, takže s námi to jedno pivo na sluníčku celkem zamávalo. Přemístili jsme se tedy do našeho pojízdného domečku a na chvíli si zdřímli, jelikož nás ještě čekala cesta na další free camp. Tímto jsme ukončili naše putování po Northlandu a vydali se dál směrem do vnitrozemí, protože pláží a oceánů už jsme se „přejedli“.

• 

• 

•