Vzhledem ke špatnému deštivému počasí, které nás provázelo už od sopky Taranaki, jsme se rozhodli zastavit se na nějakou dobrou snídani. Nakonec nás zaujalo jedno bistro, kde jsme si objednali výborné vejce Benedikt, a protože nám to bylo málo, navrch ještě lívance s borůvkami. Pak už jsme udělali pouze jednu zastávku, a sice na jednom z odpočívadel, abychom si uvařili rychlý oběd, a pokračovali jsme dál. Původně jsme počítali s tím, že nám nezbude dostatek času, abychom se podívali až k nejjižnějšímu bodu severního ostrova. Právě díky počasí jsme však získali nějaký ten den navíc, takže jsme rovnou zamířili k tomuto bodu pojmenovanému Cape Pallister. Věděli jsme, že by zde měla žít kolonie lachtanů, nevěděli jsme však, jak moc početná. A to stálo za prozkoumání!
Mys Cape Pallister
Když jsme se blížili k jižnímu pobřeží, počasí sice stále nebylo úplně ideální, alespoň však přestalo usilovně pršet. Šedá oblaka nám však visela nad hlavou jako hrozba dalšího deště. A studený, neutuchající vítr se nás doslova snažil vyhnat z tohoto odlehlého místa, kde jsme potkali jen jednoho člověka. My jsme se však nedali, protože právě skutečnost, že jsme zde téměř nenarazili na lidi, nás neskutečně lákala.
Autem jsme dojeli až na úplný konec silnice, dál už jen vedla štěrková cesta a jednalo se o soukromý pozemek. Jen co jsme vystoupili z auta, do nosu nás udeřil zvláštní zvířecí pach. To znamenalo, že jsme opravdu na stopě lachtanů! Šli jsme tedy doslova „po čuchu“ a brzy jsme narazili na zvláštně formované skály a kameny vystupující z moře. Tu a tam tvořily přírodní bazény, což je perfektní místo pro hraní malých lachtánků. Kousek před skalami jsme se zastavili a snažili se najít alespoň jednoho tohoto vodního živočicha. Nějakou dobu jsme žádného neviděli a už už jsme se začali obávat, že tady ani žádného neuvidíme. Pak jsme však spatřili jednoho, druhého, třetího, …, dvacátého. Barva jejich kůže totiž skvěle splývala s okolními skalami.
Najednou byli všude kolem nás! Někteří se jen líně povalovali, jiní zase zvědavě zvedali hlavu při našem příchodu, matky krmily svá mláďata a ta odrostlejší si vesele hrála. Lachtani z naší přítomnosti nebyli nijak vykolejeni, dokonce můžeme tvrdit, že by nebyl problém si je pohladit. Toto nutkání jsme však v sobě potlačili a po celou dobu, kdy jsme tuto kolonii pozorovali, jsme si udržovali minimální vzdálenost, abychom je nerušili. A pokud bychom zavětřili, že se jim naše přítomnost nelíbí, byli jsme připraveni okamžitě se vzdálit.
Mohli bychom zde sedět od rána do večera klidně celý týden a stejně by to nebylo dost. Chtěli jsme jim však ponechat dostatek soukromí, a proto jsme se rozhodli vyšplhat na blízký maják. K jeho zdolání byla potřeba překonat desítky schodů a silný protivítr. Odměnou nám však byl výhled na všechny strany a širý Pacifik. Jelikož se nám den blížil ke konci, rozloučili jsme se s našimi novými kamarády a zamířili jsme na nedaleký free camp, který byl jen kousíček od oceánu. Stihli jsme se ještě pokochat západem slunce a pak už jsme se nechali ukolébávat šuměním mořských vln.
Wellington
Následující dopoledne jsme konečně vyrazili do hlavního města Nového Zélandu – do Wellingtonu. Neměli jsme však moc času na procházku po městě, protože jsme strávili den kompletní předělávkou „elektrických rozvodů“. Rozhodli jsme se z toho důvodu, že v hlavním městě spíš seženeme speciální trakční baterii a budeme mít na předělávku čas před odjezdem na jižní ostrov. Navíc, původní řešení v našem campervanu bylo dosti tristní a baterie začala nejspíše dosluhovat, jelikož jsme měli už několik dní problém dobíjet všechnu naši elektroniku. Vyhledali jsme specializovaný obchod, kde nám navíc i poradili a mohli jsme u nich nechat starou baterii (resp. dvě staré startovací baterie, protože naše auto trakční baterii ani nemělo).
Jelikož Tom kdysi dávno studoval střední školu elektronickou a snažil se posledních pár dnů tuto problematiku studovat, nezbylo Veru nic jiného než mu věřit. Poté, co se Tom snažil na parkovišti před obchodem obě zkorodované baterie z auta odstranit, došlo zřejmě ke zkratu mezi drátky a Veru už viděla auto v plamenech. Naštěstí, k ničemu takovému nedošlo, obě baterie jsme předali do obchodu, a od té doby se měla Veru více na pozoru. Tom však úspěšně napojil trakční baterii na solární panel, opravil také nefungující nabíječku na dva USB porty a vůbec se postaral o fungování a propojení všech drátků a zařízení. A zatím nám to vše skvěle funguje 🙂
Před přesunem na jižní ostrov nám tak zbyl už jen jeden celý den na prozkoumání hlavního města. Naštěstí se nám podařilo najít místo pro naše auto na jednom ze dvou nejbližších free campů (myšleno směrem k trajektu). A protože se nám nechtělo o místečko přijít, vyrazili jsme do města po svých. Naší zastávkou se stal kopec pojmenovaný Mount Victoria (196 m. n. m.), který se nacházel nedaleko centra. Odtud jsme měli hlavní město jako na dlani. Dohlédli jsme až k přístavišti nebo k mezinárodnímu letišti, kde se letadla střídala jedno za druhým.
Z kopce jsme pak sešli rovnou do centra města, které působilo jako včelí úl. Všude mnoho lidí kráčejících různými směry, na silnicích převládala hustá doprava a v rychlých občerstveních měli co dělat, aby obsloužili své zákazníky v krátkém čase. Nám z toho chození už taky vyhládlo, tak jsme se rozhodli omrknout jedno sushi bistro, kde jsme si pochutnali na krabím sushi, a přitom jsme ani neutratili žádné velké jmění. Chvíli jsme se ještě potulovali po centru, když jsme narazili na novozélandskou verzi petřínské lanové dráhy. Koupili jsme si tedy jednosměrné jízdenky (cca 75 Kč za osobu) a vyvezli jsme se na další kopec, který sloužil jako obrovská botanická zahrada.
Tu jsme si z části prošli, když jsme z vrcholku zamířili opět dolů do města, kde jsme si počkali na autobus. Ten nás odvezl až k přístavišti, které z části sloužilo jako free camp, kde jsme parkovali naše auto. I když se to nezdálo, procházka po městě nás celkem zmohla. Nachodili jsme bezmála dvacet kilometrů a v našich nohách to bylo znát. Ještě jsme se při večeru prošli po přístavišti, kde pár místních chytalo ryby a nakonec jsme se uložili do peřin.
Cesta trajektem na Jižní ostrov
Ráno jsme si mohli trochu přispat, jelikož dle instrukcí, které nám zaslala přepravní společnost, jsme měli být o půl jedné na přístavišti. Cesta autem nám přitom měla trvat něco kolem půl hodiny, protože se přístaviště nacházelo v podstatě v centru města. Nejdříve jsme museli autem zajet k okýnku „check in“, kde nám zkontrolovali zakoupený lístek na trajekt (v pdf formě) a dostali jsme jakési tři dřevěné palubní lístky. Poté jsme se mohli zařadit k ostatním čekajícím autům do příslušné řady (rozdělené podle typu vozidel). Samotné nalodění se na trajekt mělo proběhnout o půl druhé, a protože jsme tak měli hodinku času, ujistili jsme se, že můžeme opustit auto i přístaviště a vydali jsme se do centra na rychlý oběd. Po cestě jsme přitom stihli omrknout i budovu vlakového nádraží.
Přístaviště ve Wellingtonu 
Čekání na nalodění se na trajekt 
Palubní lístky na trajekt (hnědé jsou za osobu, žlutý za vozidlo) 
Budova vlakového nádraží v centru
Cestu na Jižní ostrov jsme plánovali již s předstihem, i tak jsme ale museli čekat necelé tři týdny. Informace o volných termínech jsme začali zjišťovat už na Silvestra, kdy jsme plánovali přejezd mezi ostrovy, a přitom jsme zjistili, že nejbližší vhodný volný termín je až 17. ledna. Ne, že by dřívější termíny byly bezvýhradně vyprodány, ale buď se jednalo o poslední místa, a tím pádem by se nám cesta prodražila, nebo se jednalo o plavby v ranních hodinách, kdy tmavé obloze ještě vládl měsíc. My jsme si však chtěli tří a půl hodinovou plavbu s výhledem na mini ostrůvky užít za denní doby. Plavba nás pak vyšla na cca 3110 Kč a cena zahrnovala přepravu dvou osob a vozidla.
Po půl druhé se postupně začala naloďovat vozidla. Než nás pustili na palubu lodi, museli jsme se prokázat našimi palubními lístky a pak už jen sledovat instrukce pracovníků. Po celou dobu plavby jsme museli být mimo naše vozidlo, na palubě se však nacházel uzavřený společný prostor pro pasažéry s množstvím sedaček, byl zde k dispozici i bufet s občerstvením a nápoji, a kdo chtěl pobýt na čerstvém vzduchu, mohl vyjít na vnější palubu, která taktéž disponovala několika místy k sezení. Co nás však překvapilo možná mnohem více než dechberoucí výhledy, byla jedna kyprá anglická rodinka, která se po celou dobu plavby nepřetržitě nacpávala.
Trajekt s námi zamířil do malého přístavního městečka Picton přes Cookův průliv, který je široký pouhých dvacet dva kilometrů v jeho nejužším místě. Po celou dobu plavby jsme v dáli na horizontu viděli kopečky Severního nebo Jižního ostrova. Zhruba po hodině a půl od vyplutí z města Wellington jsme zamířili do úžiny Marlborough, která kdysi bývala zeleným kopcovitým údolím. Vlivem zvýšení mořské hladiny v kombinaci s propadem půdy však došlo k zaplavení tohoto údolí a dnes tak můžeme obdivovat typické kopečky doslova vyčnívající z moře.
Když jsme dorazili do naší cílové destinace, a sice do městečka Picton, ozvalo se hlášení, že se pasažéři mohou navrátit ke svým vozidlům. Autem jsme pak opustili palubu trajektu a opět dle instrukcí pracovníků jsme se dostali ven z přístavu. Jelikož už bylo pozdní odpoledne, zamířili jsme rovnou na free camp. Poblíž Pictonu se sice jeden free camp nacházel, počet míst však byl omezen na 12 vozidel. Zkusili jsme naše štěstí, ale bohužel byl tento free camp plně obsazen. Věděli jsme, že se nám asi nepodaří najít místo, protože turistů, kteří cestují na Jižní či Severní ostrov, je několik stovek denně.
Měli jsme proto v záloze jiný free camp, který sliboval mnoho místa pro vozidla. Nacházel se v dojezdové vzdálenosti půl hodiny jízdy od města, což nebylo vůbec zlé. Když jsme dorazili na místo, plocha byla tak obrovská, že jsme se rozhodli mít trochu soukromí a zaparkovali jsme dále od ostatních lidí. Jedinou nevýhodou byl fakt, že suché záchody pro nás byly celkem daleko. Free camp se nacházel poblíž řeky, která se na jeho konci vlévala do moře. Místo bylo také oblíbené místními rybáři, kteří zde jezdili lovit ryby – ať už sladkovodní, nebo mořské. My jsme zde zažili překrásné červánky a bohatou noční oblohu.
krasa nadhera moc pekně napsamé