Výletování v době volna

Za náš pobyt na farmě jsme navštívili několik málo míst v okolí. Ze začátku jsme moc volných dní neměli, nebo jsme pracovali delší dobu v kuse, a tak jsme si potřebovali řádně odpočinout a hlavně se vyspat. Volno jsme tedy většinou trávili tím, že jsme si jeli zakoupit docházející potraviny. Neméně času jsme věnovali i vaření a předpřípravou obědů na pracovní dny. Když jsme najeli na směnný režim, mohli jsme si navyknout na pravidelnost. Na farmě už jsme v té době pobývali delší dobu a cítili jsme, že je na čase začít někam vyrážet. Nacházeli jsme se sice uprostřed zimního období, ale sníh jsme mohli vidět až ve vyšších polohách. Někdy nám naplánované výlety zhatilo počasí – v době našeho volna často v okolí pršelo. I přesto jsme ale navštívili a poznali pár hezkých míst.

Farma a okolí

Za prvním výletem jsme nemuseli jezdit nikam daleko, protože jsme ho měli doslova „za humny“. Jednalo se o vycházku na kopec Kurow Hill, který se nenacházel nikde jinde než ve městečku Kurow. Nasedli jsme tedy do auta a za patnáct minut už jsme pochodovali do kopce. Nebyl to nijak vysoký kopec, za půl hodiny jsme byli na jeho vrcholu, kde se vesele pásly ovce. Cesta byla navíc zpestřena „odpočinkovými body“ v podobě různých židlí, křesel a gauče, které byly umístěny v každé zatáčce. Z vršku kopce jsme mohli shlížet na celé městečko a její klikatící se řeku. Dokonce jsme částečně dohlédli až do údolí Hakataramea, kde se nacházela naše přidružená farma Riverside. Když jsme si dostatečně užili výhledy do okolí, vrátili jsme se zpátky.

Udělali jsme si také procházku k „rybníku“ na naší farmě, jenž se nacházel asi patnáct minut chůze od domu. Žili v něm pstruzi a my už jsme si více než půl roku s sebou v autě vozili prut na ryby. Ryby jsme sice nikdy nechytali, ale zato jsme byli odhodláni to někdy zkusit. Toma zaškolil náš spolubydlící z Čech, takže jsme si svého pstruha nakonec chytili. Všude okolo rybníku se rozprostíraly pastviny, takže ryby asi moc „bio“ nebyly, ale chutnaly výtečně 🙂 Náš dům také pravidelně navštěvovaly kočky s mláďaty a přímo u našeho domu jsme narazili i na vačici. Ta však nevypadala úplně v kondici, jelikož nebyla vůbec plachá a měla problém s chůzí. Farmáři obzvláště neradi vidí na své farmě vačice, jelikož na krávy přenášejí tuberkulózu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Zhruba co týden jsme jezdili pravidelně nakupovat do města Oamaru. Deset minut před farmou jsme pokaždé míjeli ceduli, která označovala turistický cíl. Vždy jsme si říkali, že místo navštívíme, ale dlouho jsme se k němu neměli. Až konečně nadešel den, kdy jsme u cedule zastavili. Jednalo se o vápencovou skálu, na které byly pozůstatky maorského umění. Mohli jsme si prohlédnout různá abstraktní vyobrazení, ale také kresby konkrétních zvířat či věcí (například lodě). Mnoho kreseb však ve skále chybělo, protože byly vyjmuty a nyní jsou uloženy v různých muzeích. Procházka kolem skály byla krátká, ale mohli jsme si o tomto místě přečíst více na informační tabuli.

O kousek dál, asi dvacet minut jízdy autem z farmy, jsme navštívili jiné místo – kamenné útvary roztroušené všude po okolí, kterým se říká Elephant Rocks (neboli Sloní skály). Kameny ležely na velké pastvině, která byla samozřejmě soukromá, ale vstup byl návštěvníkům umožněn. Mezi kameny jsme se mohli svobodně pohybovat a prostoru bylo více než dost. Sice nám dost foukalo, ale jinak jsme měli hezké počasí. Během zkoumání jednotlivých útvarů jsme narazili i na jeden, který se (s použitím větší dávky fantazie) slonovi opravdu podobal!

• 

• 

• 

• 

Procházka na poloostrov Benmore

Od našich spolubydlících Santiho a Ale jsme dostali tip na hezkou, kratší procházku zvanou Benmore Peninsula Track. Zjistili jsme si, že poloostrov Benmore je od nás vzdálený zhruba 40 minut jízdy autem, takže jsme neměli nad čím váhat. Byl nádherný den, obloha bez jediného mráčku. Cesta k tomuto treku vedla nad dvěma jezery (Waitaki a Aviemore), měli jsme tak krásné výhledy na klidné hladiny obou jezer. Když jsme však dojeli k poloostrovu Benmore, který nabízí výhled na stejnojmenné jezero a při velmi dobré viditelnosti i na nejvyšší horu Jižních Alp (horu Mt. Cook), čekala už na nás hustá mlha. Začátek trasy začínal u vodní nádrže Benmore, ze které ale nebylo vidět vůbec nic. Doufali jsme, že vylezeme nad mlhu a vše se nám krásně otevře. Trasa sice vedla do kopce (až do výšky 562 m n. m.), ale čím výše jsme byli, tím více jsme začali tušit, že tentokrát nám procházka s výhledy neklapne. Když jsme vylezli na vrchol kopce, odkud se šlo k vyhlídce, naše naděje byla definitivně pohřbena. Na vyhlídku jsme už ani nezacházeli, protože to pro nás nemělo cenu. Zklamaní jsme tedy dokončili trasu a vrátili se zpátky k přehradě. Chvíli jsme uvažovali nad tím, že na místě počkáme, ale nezdálo se, že by se mlze chtělo odejít. Nasedli jsme do auta a jeli zpět směrem k městečku Otematata, kde už zase krásně svítilo sluníčko.

Na výhledy z poloostrova jsme však byli zvědaví, takže jsme se nevzdali. Na místo jsme se po nějaké době opět vrátili a tentokrát jsme měli štěstí. Na obloze sice pár mraků vesele plulo, ale mlha byla v nedohlednu. Do kopce se nám šlo o to veseleji a na vyhlídku jsme už byli celí zvědaví. Když jsme konečně opustili borovicový les a dostali jsme se nad úroveň stromů, byli jsme štědře odměněni výhledy na okolní kopce a jezero. Na vyhlídce jsme v dálce mohli spatřit i zasněžené vrcholky Jižních Alp a jejich majestátní horu Mt. Cook. Byli jsme moc rádi, že nám počasí přálo, a že jsme si výlet zopakovali.

• 

• 

• 

Vrtulníkem na Tasmanův ledovec a procházka údolím Hooker Valley

Už když jsme poprvé zavítali do oblasti národního parku pojmenovaného po nejvyšší hoře Nového Zélandu – Mt. Cook, věděli jsme, že se tam časem vrátíme znovu. Národní park byl vzdálený asi dvě hodiny jízdy autem z farmy. Náš šéf Mark nám navíc nabídl, že můžeme přespat na jeho chatě ve městě Twizel (cca na půl cesty do národního parku), nastal tak čas na opětovnou návštěvu. Všechny treky v okolí jsme si už prošli v létě, proto jsme chtěli poznat park z trochu jiné stránky. Lyžovat neumíme, pohybovat se v náročném horském terénu v zimě také ne, a proto jsme se nakonec rozhodli pro netradiční zážitek. Zaletět si vrtulníkem na Tasmanův ledovec a strávit na něm nějaký čas. Nikdy předtím totiž žádná naše noha na ledovci nespočinula. Za tento typ zážitku jsme si také museli připlatit, výlet nás vyšel ve slevě na cca 7600 Kč za osobu. V ceně jsme měli samozřejmě let helikoptérou (tam i zpět), zapůjčení maček a průvodce. Celkově výlet trval asi tři hodiny včetně letu.

Tasmanův ledovec je vůbec největším ledovcem na Novém Zélandu. Je zhruba 23 kilometrů dlouhý, 4 kilometry široký a 600 metrů vysoký. Prochází kolem dvou nejvyšších hor, Mt. Tasman a Mt. Cook. Jeho horní část je zcela pokryta sněhem, v zimním období se zde provozuje tzv. heli skiing (volná jízda na lyžích v odlehlé oblasti, kam lyžaře i s vybavením přesune helikoptéra). Dolní část ledovce je naopak úplně pokryta kamením a sutí, které částečně chrání proti tání. Voda, která vzniká táním Tasmanova ledovce už vytvořila stejnojmenné jezero, které dále pokračuje jako Tasmanova řeka a ústí až do jezera Pukaki, které je známé svou charakteristickou tyrkysovou barvou. Za svou barvu jezero vděčí právě Tasmanově řece, která je jednou z tzv. divočících řek. My jsme se na ledovci pohybovali zhruba ve výšce 1100 m n. m., přičemž jeho zasněžený začátek začíná ve výšce okolo 3000 m n. m.

• 

• 

• 

• 

Autem jsme dle instrukcí dojeli na malé letiště, které bylo součástí národního parku. Poté jsme se setkali s naší průvodkyní, která zkontrolovala, zda jsme vhodně obutí a oblečení (informace jsme dostali v mailu). Spolu s námi pak měly letět ještě další tři osoby (z toho dvojice Číňanů, kdy slečna přišla v kabátu, sukni, velkém klobouku a balerínách, ale zřejmě byla společnost na takové typy lidí připravena, protože ihned „vyfasovala“ sportovní kalhoty, bundu i pevné boty). Po našem převážení (kvůli váhovým limitům) a výběru maček jsme všichni zamířili na heliport. Po chvíli čekání u nás přistál vrtulník a mohli jsme na palubu. Během letu jsme museli mít na uších sluchátka, po celou dobu nám však naše průvodkyně poskytovala výklad k tomu, co jsme mohli vidět. Let trval asi patnáct minut a vrtulník nás přenesl přibližně doprostřed Tasmanova ledovce.

Po vysazení náš vrtulník odletěl a měli jsme se s ním opět setkat po dvou hodinách, ale na zcela jiném místě. Na ledovci nám klouzaly boty, takže jsme si rychle nasadili mačky a vyrazili jsme do terénu. I když byl nádherný slunný den, od ledu bylo velmi chladno. Pohybovali jsme se vcelku pomalu, protože naše průvodkyně hledala bezpečnou cestu. To nám aspoň poskytovalo dostatek času na fotografování. Na místě jsme se také dověděli spoustu informací o ledovci. Během cesty jsme se několikrát vyhnuli průrvám, které mohly být hluboké i několik desítek metrů a malým jezírkům, které byly tvořeny roztátou vodou z ledovce a pokryty tenkou vrstvou ledové krusty. Neměli jsme nouzi ani o pozorování lavin v okolních horách, které o sobě dávaly vědět burácením a zvuky připomínajícími lámání skal. Párkrát jsme narazili i na jakési ledové jeskyně a různé ledové formace.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Když se přiblížila doba našeho odletu, bylo potřeba najít vhodné přistávací místo pro helikoptéru. To měla samozřejmě na starosti naše průvodkyně. Už při hledání se domlouvala s pilotem, takže jsme nemuseli čekat nijak dlouho. Všichni jsme pak opět nasedli do vrtulníku a naposledy se kochali nádhernými výhledy. Měli jsme opravdu štěstí, protože v den našeho výletu jsme byli jediní lidé na ledovci. Nebyli jsme tak vůbec rušeni dalšími helikoptérami a dalo se říct, že jsme ten den měli ledovec jen pro sebe 🙂 A i když se jednalo o poměrně drahý výlet, vůbec našeho rozhodnutí nelitujeme. Naopak věříme, že na něj budeme ještě dlouho vzpomínat!

Po výletu na Tasmanův ledovec jsme měli ještě trochu času do západu slunce. Rozhodli jsme se tedy, že se opět vydáme na procházku údolím Hooker Valley. Alespoň bychom měli srovnání s letním obdobím. Po zhruba hodině pohodové chůze jsme došli až k ledovcovému jezeru Hooker Lake, které je živeno vodou ze stejnojmenného ledovce. Oproti létu, kdy na jeho hladině plavalo jen pár malých ker, jsme nyní měli podívanou na kry nejrůznějších velikostí a tvarů. Samotné jezero nebylo ani příliš znečištěno sedimentem (jako tomu bývá právě v létě při tání ledovce), takže se na něm krásně zrcadlil štít nejvyšší hory. Bylo zde také o poznání méně lidí než v létě. My jsme si procházku užili i tentokrát a nemohli jsme se zbavit dojmu, že ta zimní krajina v Národním parku Mt. Cook nás nadchla ještě více.

Se zapadajícím sluncem v zádech jsme se vrátili k autu a vydali jsme se do města Twizel, kde už večer byla řádná zima. Není divu, Twizel je jedno z nejchladnějších měst na Novém Zélandu. Pořádně jsme si zatopili v krbu, z okna jsme pozorovali zasněžené kopečky hor a povídali si o tom, jak krásně jsme ten den volna prožili.

• 

• 

• 

• 

• 

Město Twizel a okolí

Nabídku na přespání na Markově chatě jsme využili dvakrát, jednak jsme mohli na chvíli uniknout prostředí na farmě, druhak jsme si nemuseli lámat hlavu s ubytováním a platit nemalé peníze. Markova chata vypadala ve skutečnosti spíše jako menší dům, uvnitř bylo všechno potřebné vybavení pro dlouhodobější pobyt. Venku bylo i menší posezení s grilem, kterých jsme tedy nikdy nevyužili, protože byla opravdu „kosa“. V blízkosti města se nachází jezero Ohau a několik treků. Na jeden takový trek jsme plánovali se vydat. Už od rána však nebylo hezké počasí, a nakonec se spustil déšť. Po zhruba hodině chůze, kdy se počasí začalo více zhoršovat, jsme se rozhodli vrátit se zpět. Do konce dne se bohužel počasí neumoudřilo, a proto jsme zůstali na chatě.

Následujícího dne, ještě než jsme se vydali zpět na farmu, jsme alespoň navštívili blízký geologický div – Clay Cliffs. Tyto ostré vrcholky, které vypadají jako z jiného světa, jsou vzdálené zhruba půl hodiny jízdy autem z Twizelu. Nacházely se na soukromém pozemku, uprostřed pastvin pro ovce. U vstupní brány byla vyvěšena informace o tom, že vstup je zpoplatněn pěti dolary za každé auto. Peníze se měly vhodit do kasičky. Naštěstí jsme u sebe pár mincí měli (i když vstupné samozřejmě nikdo nekontroloval). Pak už jen stačilo otevřít si bránu a dojet na parkoviště. Odtud se mohl návštěvník krátkou procházkou dost až k oněm záhadným, špičatým vrškům.

• 

• 

• 

• 

• 

Když jsme se vraceli zpátky na farmu, hned za městem Twizel jsme si všimli lososové farmy, takže jsme si ji zajeli omrknout. Ve speciálních velkých kádích, které jsou vybudované přímo na řece (její vody pocházejí z tyrkysového jezera Tekapo), chovají lososa královského. U farmy je zřízeno malé bistro, kde má zákazník možnost lososa ochutnat a případně i koupit. Jelikož už byla doba oběda a lososí maso milujeme, nemohli jsme jinak, než si nějaký ten pokrm objednat. A protože nám velmi chutnalo, domů jsme odcházeli s pořádným kusem čerstvého masa (k masu nám přibalili i pytlík s ledem, aby vydrželo cestu). Vždy, když jsme se nacházeli v blízkosti této farmy (či někdo z našich spolubydlících), nevynechali jsme návštěvu a nákup. Na výběr vždy bylo čerstvé nebo mrazené maso – podkovy, filety, mleté maso aj.

Před bistrem měli i káď, kde si mohli návštěvníci lososy nakrmit. Krmivo měli dopředu přichystané v malých dávkách v mističkách a vždy ho bylo omezené množství. I my jsme si lososy nakrmili. Po dřevěných chodníčcích se dalo kousek farmy projít, takže člověk dostal lepší představu o tom, jak to na takové rybí farmě vypadá. A všude samozřejmě panoval typický rybí zápach.

• 

• 

Město Oamaru a okolí

Do přímořského města Oamaru jsme jezdili pravidelně kvůli většímu nákupu ve zdejším supermarketu. Měli jsme tak možnost město postupně poznávat. Většinou jsme volili oběd v nějaké restauraci, ale když jsme se dověděli o jihoamerické restauraci Cucina, která byla otevřená od pěti hodin odpoledne, rozhodli jsme se i pro večeři. Přijeli jsme o něco dříve, abychom se prošli kolem oceánu a zajeli jsme si i na vyhlídku, odkud bylo možné pozorovat tučňáky. Na ty jsme štěstí neměli, ale viděli jsme aspoň lachtana. Město sice nabízelo jakési placené tribuny u oceánu, kde mohou návštěvníci tučňáky pozorovat při západu slunce, ale takové placené atrakce jsme využít nechtěli. Navíc zařídit si business na místě, kde zvířata přirozeně žijí, oplotit prostor a pouštět tam lidi jen za poplatek nám ani nepřijde úplně v pořádku.

Do restaurace Cucina jsme se vydali převážně za gurmánským zážitkem. Tom si objednal hovězí steak a Veru rybu. Na jídle jsme si moc pochutnali a v čase, kdy jsme na jídlo čekali, jsme si dali i nějaký ten drink. A protože se nám v restauraci velmi líbilo, nakonec jsme večer zakončili i dezertem. Pak jsme potřebovali trochu vytrávit a k tomu se nám nabízela procházka krásně nasvíceným centrem města. Dopoledne jsme zastavili na místní farmářský trh, kde jsme si nakoupili čerstvou zeleninu a ochutnali výborné sýry z místní sýrárny. Bez sýrů jsme samozřejmě neodešli.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Město Oamaru jsme měli rádi, a tak jsme zde strávili i Tomovy narozeniny. A protože to byl speciální den, tentokrát jsme si i zaplatili ubytování v hotelu s názvem Poshtel. Ráno jsme vyrazili z farmy a prvně jsme zastavili na pláži, která byla vzdálená přibližně půl hodiny jízdy od Oamaru. Na pláži se měly nacházet kulaté kameny pojmenované Moeraki Boulders, které vypadaly jako obrovské, kamenné vejce. Kousek nad pláží se tyčila malá restaurace s výhledem na oceán. Zašli jsme si do ní na kávu a menší oběd v podobě smetanové polévky s mořskými plody. Poté jsme se vydali do města Oamaru, protože si Tom už delší dobu přál navštívit netypické muzeum Steampunk HQ. Větší „bizár“ jsme snad nikdy v životě neviděli. Vlastně ani nevíme, jak návštěvu tohoto muzea popsat. Steampunk je podžánr sci-fi či fantasy a odkazuje na technologii a páru. Uvnitř muzea jsme si mohli prohlédnout mnoho „vynálezů“ z alternativní doby například 19. století. Muzeum oplývalo i venkovními expozicemi.

Odpoledne jsme si prošli historickou část města, ve které se nacházely malé obchůdky a workshopové dílny. Poté jsme se opět vydali na vyhlídku pozorovat tučňáky. Ovšem ani tentokrát se nám nepoštěstilo je zahlédnout. Vyjeli jsme si tedy aspoň na blízký kopec, kde jsme mohli pozorovat celé město při západu slunce. Večer jsme si zašli na večeři a ochutnávku piva do pivovaru Scotts Brewing a to hlavně proto, že nabízeli pečená žebírka, které Tom naprosto zbožňuje. Unavení z celého dne jsme se už těšili na pohodlnou hotelovou postel. I v našem pokoji jsme večer objevili známky steampunku 🙂

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Příštího dne jsme se šli projít do zahrad, jejichž součástí byl skleník a voliéry s ptactvem. V zahradách se nám líbilo a strávili jsme v nich delší dobu. To už se nám pomalu přiblížila doba obědu, takže jsme si zašli do restaurace s výhledem na oceán. Zjistili jsme, že v okolí města se má nacházet i hrad, takže jsme se rozhodli na něj podívat. Vzhledem k tomu, že u nás doma v Česku máme mnoho krásných hradů, byli jsme zvědaví. Nebyl to však žádný historický hrad, nýbrž „uměle“ vybudovaný dle zadání majitele. Do hradu se nedalo vejít, sloužil jako sídlo majitele, a zároveň hotel. Na cenu za pokoj jsme se však neptali. Okolí hradu však bylo hezké, takže jsme se aspoň trošku prošli. Odpoledne jsme se pak vydali zpátky na farmu, připraveni na další pracovní týden.

• 

• 

• 

• 

• 

Zdokonalování se v kuchyni

Kromě výletů jsme také trávili poměrně dost času v kuchyni, hlavně když nebylo dobré počasí během volných dnů. Měli jsme tak prostor poznávat nové věci a zdokonalovat se. Nový Zéland je zemí, kde se v supermarketu běžně prodává jehněčí maso, což samo o sobě vybízí k nákupu. V Česku jsme běžně jehněčí maso nekonzumovali, ani jsme nevěděli, jak ho správně připravit. Nicméně, toto maso zde není extrémně drahé, a proto se Tom pustil do výzvy a maso zkusil připravit. Nejprve klasicky jako steak, a poté maso pekl v troubě se zeleninou na středomořský způsob. Obě varianty byly výborné. A pustil se třeba i do české klasiky – plněných bramborových knedlíků se zelím.

Veru se naučila zadělávat na kynuté těsto a vyhledávala na tento typ těsta recepty. Občas tak připravila koblížky, makový závin nebo tlačené koláče. Na vždy měla na kynuté těsto čas, takže pro změnu upekla drobenkový koláč, brownies nebo třeba makovník. I Tom ale experimentoval s pečením a pod jeho rukama vznikl citronový a pomerančový dort nebo muffiny. Když se nám chtělo, ozvláštnili jsme si i snídaně – například vejci Benedikt nebo nadýchanými lívanci s horkým ovocem.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•