Naše auto bylo vybaveno všemi potřebnými věcmi pro kempování, včetně grilu. Náš první večer jsme chtěli strávit v kempu výše v horách (cca 2 500 m.n.m.), a protože jsme měli čas, chtěli jsme si udělat pohodu a rozhodli jsme se, že hned vyzkoušíme gril. Bylo tedy nutné zajet do obchodu (vybrali jsme si Walmart, jelikož tento řetězec už Tom znal z Ameriky). Tam jsme strávili docela dost času, než jsme se zorientovali ve zboží a rozmysleli si, co si dopředu koupíme a postupně budeme zpracovávat (fun fact: většinu nakoupených potravin jsme si odvezli zpět do ČR, abychom je nemuseli vyhodit :D). Kemp byl nedaleko hlavního města San José a asi půl hodiny od naší první zastávky – sopky Irazú. Dorazili jsme do něj asi v pět odpoledne, tak akorát na čas, kdy už se majitel vracel domů. Museli jsme přes San José projet, a i když byla vzdálenost ke kempu 50 km, jeli jsme tento úsek dvě hodiny. Doprava byla naprostý chaos a vypadalo to jako někde v Africe – každý si dělal, co chtěl.
Ze začátku to bylo trochu zvláštní, jelikož jsme v kempu byli úplně sami, majitel nás ujišťoval, že se jedná o bezpečné místo, a že je možné, že nás v noci navštíví kojoti. Nicméně, nemáme se jich bát, na lidi prý neútočí, ale mohou nám ukrást nějaké jídlo, pokud ho nebudeme mít v autě. Kemp byl docela velký, jednalo se o posečenou travnatou plochu a k dispozici byly akorát toalety a voda. Noc nás stála v přepočtu 400 Kč (za oba dohromady) a jednalo se v podstatě o nejlevnější možné ubytování. Po západu slunce (cca v šest) začala teplota výrazně klesat a z teploty 25 °C jsme se dostali na 10 °C. Vybavení jsme byli, takže jsme nasadili mikiny a bundy a po tmě už jen čekali na maso (koupili jsme už rovnou naložené kuřecí řízky) na grilu. Ke koupenému dřevěnému uhlí jsme dostali jen jeden podpalovač, což mělo být OK, ale nebylo. Čekali jsme hodinu a uhlí se stále nechytlo. Nakonec jsme se na to vyprdli, protože už bylo celkem pozdě, a byli jsme opravdu hladoví. Skončili jsme tedy s pytlíkovou polévkou a chlebem. No, lepší, než jít spát hladový…
Tom si ještě hodil ledovou sprchu (součást výbavy auta) a šli jsme spát. Nebo spíš „spát“. O spaní se moc nedalo hovořit, jelikož jsme celou noc drkotali zuby. Marně jsme se domnívali, že dostaneme nějaké dostatečné přikrývky; ve skutečnosti se jednalo o tenké deky. Ty nám pochopitelně nestačily a nedokázali jsme se zahřát ani s více vrstvami oblečení. Nakonec jsme skončili na sebe nalepení, a každé otočení bylo doslova utrpení, jelikož jsme ztráceli tolik potřebné teplo. Myslím, že jsme se pak s Tomem oba těšili už jen na to, až vyjde slunce.
Sopka Irazú
Sopka Irazú se nacházela v národním parku a vstupenky jsme si museli rezervovat dopředu na určitý čas. Rozhodli jsme se jít hned na „otevíračku“ na osm hodin ráno. Od kempu byla sopka vzdálená asi půl hodinu jízdy, i tak jsme ale museli vstávat dostatečně dopředu, abychom stihli všechny věci sbalit a složit stan. No, a když se někam spěchá, všichni víme, kam to vede… Tom při skládání stanu zaseknul zip a nešlo s ním hnout. Takže jsme doufali, že ty dva bezpečnostní popruhy stan za jízdy udrží.
Při vjezdu do národního parku jsme museli nadiktovat kód ze vstupenek, a poté nás navedli na parkovací místo (to ovšem nebylo v ceně, museli jsme nadto zaplatit parkovné zvlášť v kavárně). Tato stále aktivní sopka se sice nacházela ve větší nadmořské výšce – cca 3 500 m.n.m., nicméně dýchalo se nám zcela normálně. Prostor, ve kterém jsme se mohli pohybovat, byl dost omezený. Okruh vedl kolem jednoho z kráterů sopky a byl dlouhý asi dva kilometry. Počasí nám celkem vyšlo, takže jsme měli krásné výhledy do okolí. Mohli jsme se projít i po lávovém poli, kde dokonce rostly a kvetly různé keře a byliny.
Součástí národního parku byla ještě jedna vyhlídka, na které se nacházela betonová rozhledna. Ta nám poskytla ještě trochu jiné pohledy na krátery sopky. Pak už jsme se jen zastavili v kavárně na čaj a kávu a skořicového šneka (ten byl výborný). Naší další zastávkou se mělo stát karibské pobřeží, ke kterému jsme nakonec zvolili delší, ale o to zajímavější cestu přes horský průsmyk.
Horský průsmyk přes NP Braulio Carillo
Z vnitrozemí jsme zamířili na karibskou stranu – do městečka Cahuita, kde se nachází stejnojmenný národní park. Vzali jsme to přes scénickou silnici skrz národní park Braulio Carillo. Musím říct, že narozdíl od jiných silnic byla tato v opravdu výborném stavu (možná i daleko lepší než většina silnic v ČR). Možná i z toho důvodu se zde platilo mýtné, které ale mělo až směšnou výši. Za projetí jsme zaplatili cca 8 Kč. Bylo to takové naše první setkání s neprostupnou džunglí. Na konci tohoto horského průsmyku jsme objevili i útulnou, open-air restauraci, která krásně zapadala do tohoto prostředí a dali jsme si tam i výborný oběd.
Do Cahuity jsme dojeli zhruba v pět hodin odpoledne. Cesta nám i s přestávkami zabrala nějakých 7 hodin a dlouhá byla cca 240 km. Už dopředu jsme měli vyhlédnutý kemp, kde jsme chtěli přespat. Nebyl to však kemp v pravém slova smyslu, jednalo se spíše o volnou plochu u restaurace, kde byly k dispozici sprchy a toalety. Hned naproti restaurace se nacházela pláž s černým pískem s přístupem do Karibského moře.
Karibský ráz byl poznat na první dobrou. Všude byla cítit marihuana, většinu obyvatel tvořili Afro-Američani, nikdo nikam nespěchal (a možná ani moc nepracoval), všude hrálo reggae a na domech visely jamajské vlajky, případně na nás civěly podobizny Boba Marleye. Prostě pohoda, klídek a dobrý čoud.
Než se úplně setmělo, šli jsme ještě omrknout moře, a poté jsme se po vzoru obyvatel dali taky do pohody. Restaurace, kde jsme „bydleli“, nabízela karibská jídla, která jsme prostě nemohli neochutnat. A úplně večer, i když už byla černočerná tma, a kdy se teplota snížila asi o tři stupně, což ničemu nepomohlo, jsme se šli zchladit alespoň drinkem. Je fakt, že na nás nešetřili a toho rumu nám tam umíchali celkem dost.
Cahuita
Čekala nás návštěva národního parku Cahuita, který kupodivu nebyl zpoplatněn. Bylo však zakázáno brát do parku jakékoliv jídlo s sebou, proto jsme se po cestě ještě zastavili v místní Sodě (takto byla nazývána bistra pro místní, kde se dalo najíst za cenu meníčka u nás). Posilnili jsme se ovocným talířem a teplou snídaní (samozřejmě nesměla chybět rýže s fazolemi), abychom vydrželi do odpoledne. Vycházeli jsme sice ráno, ale teplota už byla vysoká, a i když byl kemp od národního parku vzdálen asi 1,5 kilometru, dala nám cesta na přímém slunci opravdu zabrat. Při vstupu do parku jsme se museli podepsat do knihy, a aby se neřeklo, přispěli jsme na chod parku drobným finančním obnosem.
Původně jsme plánovali okruh parkem, který byl dlouhý asi 13 kilometrů. Z časových důvodů jsme však okruh nedokončili, protože se park poměrně brzy zavíral (už ve čtyři hodiny odpoledne). A my jsme po cestě nacházeli stále nová a nová zvířata, která se dala pozorovat. Využili jsme i toho, že se na určitých místech dalo vykoupat v moři. Nakonec jsme ušli „jen“ 9 kilometrů, ale za to jsme byli plní dojmů. Poprvé jsme také spatřili lenochoda, kterého bych mohla pozorovat klidně celý den.
Národní park se nacházel na zalesněném poloostrově a okruh vedl podél pobřeží. Z počátku jsme šli po dřevěných chodnících a tu a tam nám džungle dovolila projít skrz na úchvatnou pláž s bílým pískem. Protože bylo opravdu teplo, vyhovovalo nám, že chodník vedl uvnitř džungle. Byli jsme tak krytí před spalujícím sluncem. Byla to naše první návštěva národního parku, kde bylo možno spatřit divoká zvířata. Nebrali jsme si tedy průvodce, chtěli jsme se nejprve sami porozhlídnout a brali jsme to jako takovou první divočejší procházku. Na zvířata jsme ani necílili, jelikož jsme si mysleli, že ani na žádná nenarazíme – poloostrov byl celkem velký.
Než jsme se však dostali z dosahu turistů, museli jsme předběhnout několik skupinek s průvodci. No, a když jsme tak šli okolo, nedalo se neslyšet, o čem průvodce zrovna hovoří, nebo na jaké zvíře ukazuje, případně, co si turisti fotí. Aniž bychom to chtěli (jako fakt), přichomejtli jsme se vždy k něčemu zajímavému. S touto pomocí jsme narazili na našeho prvního lenochoda. Nutno ale podotknout, že jsme na oplátku ostatním ukázali fakt čuprové místo, odkud byl skvělý záběr na spícího lenochoda dvouprstého. Díky fotícím turistům jsme si mohli zblízka prohlédnout například jedovatou pralesničku, které bychom si normálně asi nikdy nevšimli. Tak malá byla! Fascinováni jsme nebyli jen množstvím zvířat, která jsme mohli spatřit, ale i místní flórou. Nejvíce nám učarovaly různé druhy a velikosti monster.
Když jsme popošli kousek dál, davy lidí začaly pomalu řídnout. Čím dál jsme šli, tím méně lidí jsme potkali, a to nám přesně vyhovovalo. Užívali jsme si klid, a díky nulovému hluku jsme měli štěstí narazit i na větší zvířata. Potkali jsme další tři lenochody a šustěním listí u cesty se nám prozradila skupinka mývalů a později i nosálů. V korunách stromů jsme měli možnost pozorovat vřešťany, malpy a tukany. Obzvlášť malpy nám však k srdci nepřirostly a později jsme si už na ně dávali pozor. Projevily se totiž velmi agresivně, kdy jsme kolem nich chtěli jet projít po dřevěném mostku, nicméně na nás začaly syčet a cenit zuby a začalo jich přibývat. Z bezpečnostních důvodů jsme se raději dali na ústup a vyklidili jsme jim pole. Opice však zřejmě vycítily výhodu a nedaly nám pokoj, dokud jsme se urychleně dostatečně nestáhli. Nechtěli jsme riskovat pokousání, proto jsme čekali na další lidi, abychom utvořili početnější skupinku a opice tak zahnaly zpět na stromy. Naštěstí se povedlo.
Z těch menších zvířátek jsme narazili na ještěrky, veverky, menší druhy různě barevných ptáků, na kraby poustevníky (od miniaturních až po ty velké asi 13 cm), bazilišky, na velké barevné kraby, nebo třeba na mravence „leafcuttery“. Po okrajích cesty jsme zase nacházeli všudypřítomné kokosové ořechy, ze kterých už klíčila nová rostlinka, nebo obří fíkovníky a různé druhy palem.
V národním parku Cahuita bylo možné se pokochat nádhernými a čistými plážemi s bílým pískem. Moře bylo naprosto čisťounké a teplé. Tom si sice stěžoval, že takto se nemá jak osvěžit, ale pro mě to byl skutečně ráj. Konečně jsem zažila ten pocit si v klidu skočit do vody, aniž bych se musela do vody posouvat po centimetrech a zvykat si na studenou vodu. Jediné, na co jsem si musela zvyknout, byly vlny. Skoro všude a téměř vždy. Pro surfaře ideál.
Udělali jsme si několik zastávek, abychom se v moři okoupali a vyslunili se na pláži. Avšak, ani opalovací krém s faktorem 60 nám nepomohl proti spálení. Dokonce ani Tomovi, který nemá tendence se přiškvařit na slunci během chvilky jako já. Ale i následné loupání kůže a bolest hlavy za to stály! Když se blížila zavírací doba parku, zaměstnanci nás už s předstihem začali vyhánět z pláže, abychom teda do té čtvrté stihli z parku „vypadnout“. Sbalili jsme si svých pár švestek a pomalým krokem jsme se šinuli k východu. Přece nebudeme spěchat z takové nádhery, že jo.
Cestou zpátky do našeho kempu jsme se zastavili do krámu na nanuk, protože vedro bylo fakt úmorné. A nedával ho ani ten nanuk, který se začal roztápět hned deset sekund po vytažení z obalu. Hádám, že ho více skončilo na chodníku než v našem žaludku. Když jsme dorazili do kempu, přepadával už nás hlad. Využili jsme toho, že kemp byla vlastně restaurace/bar, a šli jsme omrknout menu. A hned jsme si vybrali mořské plody a čerstvě vytaženou rybku z moře v karibské omáčce. Bylo to mňam! A jako bonus, když jsem si vychutnávala večeři, jsem si všimla nějakého pohybu na stromě naproti restaurace. No ne že tam byl lenochod? Ne! Byli tam totiž lenochodi tři, respektive dva lenochodi a jeden lenochůdek. Nebo lenochůdče? Lenochodek? Jakmile jsme dojedli, hned jsme k tomu stromu běželi. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jsou ti tři docela dost aktivní a rychlí (hlavně ten malý prcek). Pozorovali jsme je až do úplné tmy a byla to zábava 🙂 Hlavně v moment, kdy už měl jít ten malý asi spát a pořád někam lezl, až to mamča očividně nevydržela, čapla ho a už nepustila.
Tortuguero
Ráno jsme nikam nepospíchali, jelikož nás čekal delší přejezd do oblasti národního parku Tortuguero. Jedná se o oblast tropických deštných lesů, bažin, mangrovů i písečných pláží. Stále na karibské straně, avšak zcela odlišné scenérie. Stejnojmenná vesnička je zcela odříznutá od silniční sítě od zbytku země; je dostupná jen lodí nebo letadlem. Do této malé vesničky se sjíždí turisté z celého světa, a to hlavně proto, že je to oblast, kde mořské želvy (karety a kožatky) kladou svá vejce, a kde potom malé želvičky běží svůj závod o život. My jsme se však nacházeli mimo sezónu želv.
Měli jsme dopředu zabookovaný menší penzion se snídaní (to jsme provedli ještě v Česku, protože ubytovací kapacity mizely každým dnem). I kdyby počasí hlásilo deště a zimu, už nebylo cesty zpět. Penzion nám pak ještě pomohl s informacemi ohledně lodní dopravy. Cesta nám z Cahuity zabrala asi 4,5 hodiny i se všemi zastávkami (na oběd, do banky – nedalo se tam platit kartou, takže jsme museli vybrat peníze). Kousek za Cahuitou nás stavěla i pohraniční stráž kvůli blízkosti státu Panama, nicméně důkladnější kontrolu neprovedli (hranice s Panamou je více pod dohledem kvůli drogám). Původně jsme měli stíhat loď až kolem půl třetí (předchozí spoj ve 12 bychom nestihli), nicméně brzy jsme zjistili, že se asi úplně nedrží jízdních řádů. Na parkoviště jsme dorazili okolo půl jedné, zakoupili jsme si lístky a řekli nám, že loď odplouvá za nějakých deset minut.
Nemohli jsme si stěžovat, byli jsme šťastní, že do vesničky přijedeme dřív a ještě ji stihneme za světla. Cesta lodí totiž trvala hodinu a půl. Organizace byla dosti chaotická, protože těch společností, co lodě provozovaly, bylo celkem dost. A každá měla svoje lístky, svého řidiče a svůj čas vyplutí. Nakonec jsme se úspěšně nalodili, i když měli asi špatně spočítaný počet osob. Plavba byla dlouhá, ale zajímavá. Pluli jsme úzkými říčními kanály, mohli pozorovat ptactvo a slunící se obří leguány zelené. Lodí nás zavezli prakticky až k našemu ubytování, kde už na nás čekala na ulici recepční a zavedla nás do penzionu, kde jsme vyřídili všechny náležitosti včetně placených tours.
Jelikož jsme přijeli dřív, než jsme očekávali, měli jsme dostatek času na prozkoumání vesničky. Ta byla opravdu malá a žila převážně z turismu. Z jedné strany byla obklopená řekou Tortuguero, z druhé strany byla obklopená Karibským mořem. Na hlavní třídě, která byla dlouhá asi kilometr, se nacházely obchůdky se suvenýry, ubytovací zařízení, kavárny a restaurace. Hned naproti našeho penzionu byla příjemná kavárna, která nabízela kávu italského typu a domácí moučníky. Tak jsme ji hned vyzkoušeli. Na jednom konci hlavní třídy se dalo přejít k písečné pláži, ke které rok co rok připlouvají mořské želvy. Jednotlivá kladeniště mají dokonce označená čísly. Pláž byla divočejší a moře bouřilo. Při cestě zpátky, kdy už se stmívalo, jsme opět narazili na baziliška. Večer pak ze svých nor vylézali velcí barevní krabi a chodili si v uličkách. Zpočátku to bylo celkem děsivé. Náš večer jsme zakončili v restauraci a dali jsme si (jak jinak) karibské jídlo a pořádný drink k tomu.
Následný den byl celkem nabitý – ráno nás čekala plavba po řece Tortuguero v kajaku, dále procházka s průvodcem zaměřená na zvířata, a aby toho nebylo málo, tak večer ještě jedna procházka s dalším průvodcem. Vstávat jsme museli už v pět ráno, jelikož jsme na kajaku vyjížděli kolem šesté z přístavu. Alespoň nebylo takové horko; chvílemi to navíc vypadalo, že nám bude pěkně lít. Byli jsme jenom čtyři a náš průvodce, a tato komorní atmosféra nám vyhovovala. Pluli jsme po řece, která je domovem kapustňáků (neboli mořských krav). Bohužel jsme neměli štěstí nějakou vidět. Nicméně jsme mohli pozorovat a slyšet vřešťany v korunách stromů, obří leguány, různé druhy ptáků a z pod hladiny na nás hodil očko i kajman. Proplouvali jsme i úzkými kanály, kam se motorové čluny nevešly, a to byla teprve nádhera! Na kajaku jsme strávili asi tři hodiny a ujeli jsme nějakých 6,5 kilometrů. Když jsme se vrátili, vrhli jsme se celí hladoví na snídani.
Po snídani jsme měli chvilku času na odpočinek, než jsme se vydali do džungle pozorovat zvířata. Měli jsme stejného průvodce jako na kajaku, kdy se nám velmi líbil jeho zápal a vědomosti. Hned z kraje džungle se mu podařilo najít pralesničku drobnou podle specifického zvuku, který vydávala. Tato mini žabka se živí především mravenci, díky kterým se jí kumulují v těle toxiny. Ty pak vylučuje kůží. Domorodci kdysi používali její prudký jed na hroty šípů. Narazili jsme i na spící lenochody tříprsté, rodinku vřešťanů, mravence „leaf-cuttery“, leguány a ještěrky, nebo třeba na tukana. A že tam žijí i jaguáři, jsme se mohli přesvědčit podle stop po drápech na kmeni jednoho stromu. Tváří v tvář jsme se s touto „kočkou“ však naštěstí nesetkali.
Po vydatné procházce jsme se vydali na pozdní vydatný oběd nabrat energii pro nadcházející noční tour, která začínala v šest večer, kdy už byla skoro tma. V noci „ožívala“ úplně jiná zvířátka a my jsme se těšili na to, co uvidíme. Noční tour jsme vyhodnotili jako veleúspěšnou, jelikož jsme 4x narazili na lenochody dvouprsté i tříprsté. Ale ne spící ve větvích, jako obvykle, ale tentokrát byli velmi aktivní. Obzvláště jeden nám ochotně a pěkně zapózoval na fotku a ještě se u toho krásně usmál 🙂 A tím naše štěstí nekončilo. Vysoko v korunách stromů jsme mohli zahlédnout i mravenečníka, který hledal potravu. Znovu jsme narazili na tukany, avšak jiný druh, a taky na vačici. Do penzionu jsme se vrátili kolem deváté plní dojmů z nabitého dne. A taky unavení. Už jsme se těšili, jak se pořádně vyspíme.
Následující den jsme už museli tuto oázu opustit a vydat se na další dobrodružství. Ještě naposledy jsme se prošli hlavní třídou k pláži a nasáli karibskou pohodu. Nakoukli jsme i do obchůdků se suvenýry a s oblečením. A samozřejmě jsme neodešli s prázdnou. Pak už jsme jen počkali na loď, která nás zavezla zpátky do přístavu na druhé straně. A ještě naposledy si vychutnali dlouhou jízdu kanály. V přístavu jsme si dali oběd, shledali se s naším autem a vydali se zpět do vnitrozemí.
