Národní park Tongariro

U jezera Taupo jsme strávili více dní, než jsme původně zamýšleli, protože jsme čekali na lepší počasí pro jednodenní přechod zvaný Tongariro Alpine Crossing. Na druhou stranu, měli jsme dostatek času na výlety v okolí. Lepší počasí však stále nepřicházelo, naopak se každým dnem zhoršovalo. Nechtěli jsme strávit další týden na stejném místě, proto jsme se rozhodli, že přechod dáme teď, nebo už nikdy.

Přes slevový portál bookme jsme si zakoupili jednosměrný lístek na shuttle bus (autobus, který v určených intervalech pendluje mezi dvěma místy) a naplánovali jsme přechod na další den, kdy počasí sice nebylo ideální, ale další dny neslibovaly nic lepšího. Cesta nás vyšla na cca 375 Kč za osobu. Tento přechod je mezi turisty velice oblíbený, na jeho začátku i konci je k dispozici parkoviště, kde bylo možné parkovat celý den. Nyní se však na Novém Zélandu rozhodli tuto parkovací dobu omezit na pouhé čtyři hodiny, aby donutili turisty více využívat služeb shuttle autobusů a parkovat na placených parkovištích (kvůli přeplněnosti).

Po poledni jsme se tedy vydali směrem k národnímu parku Tongariro, jehož součástí je právě přechod Tongariro Alpine Crossing. V dáli už se tyčily kuželovité tvary stále aktivních sopek, na které jsme se tak těšili. Jelikož jsme měli dostatek času, řekli jsme si, že bychom se mohli pokochat výhledem na tyto majestátní hory a udělat si okružní jízdu kolem sopek. Cestou jsme se ještě zastavili omrknout nejvyšší horu severního ostrova – horu Ruapehu. Velmi proměnlivého počasí v okolí sopky využívají vojáci, kteří zde trénují přežití v přírodě; nedá se zde proto příliš svobodně pohybovat.

• 

V blízkosti sopky jsme využili dostupného signálu a ověřili jsme si se společností shuttle busu, že přechod bude možný (v opačném případě totiž shuttle busy nejezdí). Bylo nám sděleno, že podmínky sice nebudou ideální, ale s jízdou můžeme počítat. Přesně tohle jsme chtěli slyšet. Vyhledali jsme si tedy nejbližší free camp a vydali jsme se na cestu. Nechtěli jsme totiž přijet příliš pozdě, a to kvůli volného místa. Jak se však ukázalo, míst zde bylo dostatek. V kempu nebyl vůbec žádný signál, ale počasí jsme si zjistili dopředu, věděli jsme, do čeho půjdeme, a podle toho jsme se také připravili. S myšlenkou, co nám zítřek přichystá a jak nakonec bude počasí vypadat, jsme ulehli do spacáků (to kvůli nízkým večerním teplotám).

Přechod Tongariro Alpine Crossing

Ráno jsme si přivstali, abychom si připravili teplou a vydatnou snídani, nasedli jsme do auta a vydali se na konec trasy přechodu, kde jsme za poplatek (cca 150 Kč) nechali naše auto na parkovišti, kde mohlo zůstat po celý den. Poté jsme zamířili směrem k silnici, odkud jsme přijeli a počkali jsme si na shuttle bus, který nás zavezl na začátek trasy (lze to udělat i opačným směrem, prochází tudy méně lidí, zato se však nastoupá více výškových metrů). Shuttle bus (v podobě minibusu) jsme měli rezervovaný na 8:15 a jízda na druhou stranu trvala zhruba půl hodiny. Řidič nám po cestě zdůrazňoval, že počasí není ideální, kolem poledne se navíc začne zvedat a zesilovat vítr, a proto máme být opatrní a příliš se po cestě nezdržovat.

Dotkl se i tématu vystoupání na slavnou horu Ngauruhoe, známou z filmu Pán Prstenů jako Hora osudu. Tato aktivní sopka je pro maorské obyvatelstvo tzv. tapu (posvátné místo, kde se dle společenských zvyklostí nesmí vstupovat). Ještě před nedávnou dobou existovala značená trasa, která vedla až na vrchol této hory (bylo třeba jen překonat dalších cca 600 výškových metrů, nejednalo se ovšem o jednoduchý terén). Poté však bylo značení odstraněno, spolu s informační tabulí, kudy na horu vstoupit, aby se co nejvíce lidem zamezilo na sopku vkročit. Řidič nám přímo nezakazoval podniknout na sopku túru, ale důrazně nám cestu nedoporučil, ať už z respektu k místním, tak z bezpečnostních důvodů. My jsme samozřejmě věděli, kudy na horu vstoupit, protože na internetu je cesta popsána, ale rozhodli jsme se respektovat její posvátnost a naši bezpečnost.

Než jsme vstoupili na trek, přečetli jsme si ještě aktuální info o počasí (správci poctivě každý den vypisují čerstvé informace) a v devět hodin jsme se vydali na cestu. Zpočátku nám sluníčko přálo, a i když byla vcelku zima kvůli chladnému větru, alespoň jsme měli krásné výhledy do širého okolí. Terén se nám postupně měnil pod nohama z typicky alpínského na měsíční krajinu plnou sopečných kamenů, štěrku a vyprahlých ploch. Tu a tam jsme procházeli po dřevěných chodníčcích, občas jsme museli šlapat do schodů, jak je na novozélandských trecích zvykem, ale stále jsme stoupali výš a výš. A čím výše jsme stoupali, tím více se počasí měnilo k horšímu.

Když jsme vystoupali k Červenému kráteru, jen na chviličku se nám naskytl dech beroucí pohled na jeho rudou barvu. Vše během chvíle pohltila mléčná mlha, která nás obestoupila ze všech stran a znemožnila nám výhled. Jelikož byl na vrcholu prudký vítr a terén byl náročný, pospíchali jsme z něj dolů ke smaragdovým jezírkům, jejichž barva ostře kontrastovala s okolní pustou krajinou. U jezírek jsme si právem odpočinuli a posilnili se obědem s vědomím, že téměř polovina trasy (té náročnější) je už za námi.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Z nehostinné pustiny jsme se pomalu, ale jistě přesouvali do nižších nadmořských výšek, kde opět převládala krajina alpínského typu. S každým naším krokem se tak začala objevovat i skromná vegetace. V kopcích kolem nás se taky tu a tam objevil hustý bílý kouř, který značil přítomnost horkých pramenů a potůčků. K horkým pramenům jsme se bohužel vydat nemohli, jelikož se dle místní cedule jednalo o soukromý pozemek a turistům nebylo umožněno k jezírkům ani nahlédnout. Alpínská krajina plynule přešla v hustý les a my jsme se tak ocitli téměř na konci našeho treku. Ještě chvíli nás podél cesty doprovázel mrazivý ledovcový potok, než jsme se z lesa dostali k menšímu parkovišti. Odtud už jsme museli šlapat po štěrkové cestě až k hlavní silnici, kde už na nás čekalo naše auto na blízkém parkovišti.

• 

• 

• 

Po treku jsme byli po právu unavení a promrzlí, ale jednalo se pro nás o nádherný zážitek, který musí být při lepším počasí ještě lepší. Pokud to čas a okolnosti dovolí, chtěli bychom se do národního parku Tongariro vydat znovu, a sice na vícedenní pochod, kde se přespává v horských chatách. Přechod Tongariro Alpine Crossing je sice hojně navštěvovaný a lidí jsme potkali spousty, ale i tak jsme ho vyhodnotili jako jeden z top přechodů. Na treku jsou také k dispozici vybudované suché toalety, jež opravdu přijdou vhod. Každá toaleta pak říká, za kolik kilometrů můžeme očekávat další a kolik času trvá, než k ní dojdeme (počítají s rychlým i s pomalým tempem zvlášť).

Z parkoviště jsme se pak autem odvezli na nám známý free camp, kde jsme nocovali den předtím. Na další den jsme si pak naordinovali odpočinek a prohlásili jsme ho „údržbovým dnem“. To znamenalo, že jsme si zajeli do obchodu nakoupit zásoby jídla, a také jsme se museli zbavit naší odpadní vody a načerpat čerstvou. K večeru jsme si pak udělali menší průzkum kratších procházek v okolí národního parku Tongariro a objevili jsme procházku k vodopádu, odkud jsme mohli vidět hory z jiné strany.

Vodopád Taranaki Falls

Ráno jsme se tedy vydali do vesničky Whakapapa, kde se nacházel výchozí bod pro procházku k vodopádu Taranaki Falls. Jednalo se zhruba o šestikilometrový okruh, který vedl otevřenou krajinou plnou chomáčů různých trav a křoví. Cesta nás vedla i skrz bukový les, než se před námi otevřel kaňon s dvaceti metrovým vodopádem Taranaki. Odtud jsme si museli vyšlapat schody až nad úroveň vodopádu, abychom mohli pokračovat v cestě. Opět jsme kráčeli otevřenou krajinou s nízkou vegetací, odkud jsme mohli obdivovat vrcholky sopek Ngauruhoe a Ruapehu. V okolí stezky navíc tiše odpočívali svědci výbuchu sopky Ruapehu v podobě vyvržených kusů hornin značně zarostlých místními travinami.

• 

• 

• 

• 

Hora Ruapehu

Protože jsme se během procházky nemohli vynadívat na zasněžené štíty hory Ruapehu, rozhodli jsme se, že si autem ještě popojedeme do lyžařského střediska Whakapapa, odkud budeme mít nejvyšší horu (2 797 m. n. m.) severního ostrova, která je zároveň i nejvyšší aktivní sopkou Nového Zélandu, ještě blíž. Lyžařské středisko Whakapapa (1 630 m. n. m.) bylo taktéž nejvyšším možným bodem, kam se dalo autem dostat. Odtud jsme si udělali krátkou procházku k ostrým skálám pojmenovaných The Mead’s Wall, kde se natáčelo několik scén pro film Pán prstenů. Počasí nám vyšlo, proto se nám naskytl i nádherný výhled do skalnatého údolí, v jehož dáli dominovala hora Ngauruhoe, známá z filmu Pán Prstenů jako Hora osudu.

• 

• 

Čas bohužel běžel neúprosnou rychlostí a my jsme shledali, že je na čase přesunout se na další místo. Před námi byla ještě dlouhá cesta, a proto jsme se pomalu rozloučili s touto pustou, ale přesto nějakým zvláštním způsobem kouzelnou krajinou, a vydali jsme se za dalším dobrodružstvím, tentokrát západně od národního parku Tongariro, a sice k další sopce/hoře jménem Taranaki, odkud se nabízejí výhledy na nekonečné Tasmanovo moře.